Rodičovská dovolená na jeden rok
2. 9. 2016 / Ivo Barteček
V roce 2014 přišla organizace OECD s návrhem zkrácení rodičovské dovolené v České republice na jeden rok. Jako důvod uvedla rozhýbání ekonomiky a snadnější návrat žen na pracovní trh. OECD argumentovala daněmi z příjmů, vyššími důchody, ekonomickým růstem, ušetřením za zdravotní a sociální pojištění, které stát platí za rodiče na rodičovské dovolené. Je tato zpráva z roku 2014 již neaktuální? Ne tak docela, protože nám ukazuje, jakým směrem má společnost směrovat z pohledu OECD. Tedy z pohledu organizace, která velmi citelně zasahuje do směrování celého západního světa.
Argumenty OECD jsou nosné a zdůvodněné, příliš dlouhá rodičovská dovolená zatěžuje státní kasu a ženy po rodičovské dovolené se hůř uplatňují na pracovním trhu. Kvůli tomu v důsledku pobírají i nižší plat než muži, protože pro zaměstnavatele jsou ženy rizikovější skupinou, která se v půli projektu může zvednout a jít na rodičovskou dovolenou. Zaměstnavatel především vyžaduje efektivitu, výdělek a růst. Ztrátou zaměstnance a nutností onomu zaměstnanci po čtyři roky rodičovské dovolené držet místo, se hodnota ženy jako zaměstnance snižuje.
Ale svým doporučením OECD zcela popírá jednu z nejdůležitějších funkcí společnosti – vychovávat budoucí generace. Lidská společnost v současné době vše vyjadřuje pouze za pomoci zmatečných ekonomických pojmů. A protože nedokáže do ekonomických ukazatelů převést takové pojmy jako láska, přátelství, rodina, vztah rodič – dítě, považuje tyto pojmy za ztrátové a překážející ekonomickému růstu. Je zapotřebí zdůraznit že OECD stojí na starých strukturách, které ekonomiku upřednostňují přede vším a co není možné zahrnout do ekonomiky, je pro ně překážkou a zamýšlí se s tím vypořádat za pomoci minimalizace nebo eliminace problému.
V jednom roce se dítě právě naučí chodit. Pronese svá první slova. Když se bojí, utíká za svým nejbližším, tedy za rodičem. Jeho psychická vyrovnanost pramení z toho, že je blízko svého rodiče. Má potřebu být s rodičem neustále v kontaktu a ideálně mít ho na očích. Cizím lidem pudově nedůvěřuje a utíká od nich. Jednoleté dítě potřebuje neustálou pozornost svého rodiče a nikoliv paní učitelky v jeslích. Paní učitelka je pro dítě cizí člověk.
Staré struktury, které jsou, mimo jiné, reprezentované i OECD, nejsou schopné vyrovnat se s neekonomickými projekty jako sdílená ekonomika, sdílení informací, komunitní pojetí práce, etické bankovnictví, družstevní financování, společné sdílení a mnoho podobného. Pod tyto neekonomické projekty pak zákonitě musí spadat z pohledu OECD i projekt rodina. Na rodinu nelze uplatnit ekonomické výhody z krátkodobého hlediska. Z krátkodobého hlediska a z pohledu HDP jsou totiž rodina, ale právě i sdílená ekonomika, volný přístup k informacím nebo etické bankovnictví jen ztrátovými projekty. Ekonomické organizace nechtějí vidět dlouhodobé výhody, protože z nich neplynou procenta ze zisku právě teď, ale až za dvacet let. A to je pro současné manažery našich životů tak dlouhá doba, že s nimi není většinou třeba počítat.
Staré struktury tak cílí na rychlé výhody a výdělky. Nyní i původně prospěšné organizace jako OECD si přestávají uvědomovat, že lidský svět má a musí sloužit především lidem. Nikoliv ekonomice a grafům o ekonomickém růstu, protože lidé by neměli být sluhy ekonomiky, ale mělo by to být obráceně. Ekonomika má sloužit lidem a ne pouze několika nemnohým, ale všem.
Se starými strukturami jsme svědky jediného a to neudržitelnosti tohoto systému. Bohatnutí malé skupiny lidí na úkor zbytku obyvatel vede k prohlubující se finanční i sociální krizi, nestabilitě v regionech, ale i ve světě. Roste nedůvěra mezi lidmi a pokračuje drancování planety pod diktátem korporací. Postavení ekonomického růstu na dluhu a úrocích vede pouze k ničení budoucnosti dalším generacím. Staré struktury řežou větev pod naší existencí, protože jsou již příliš nenasytné, příliš lačné a bezcitné.
A je nyní skutečně na nás, na každém jednotlivém z nás, jak se k věci postavíme. Buďto vše přijmeme, odevzdáme své děti v jednom roku života do jeslí a zařadíme se do výrobního procesu, aby se finanční elity reprezentované, mimo jiné, organizací OECD, mohly mít ještě lépe a ještě nějaký čas, než dovedou svět ke zhroucení celého systému. Anebo se můžeme postavit a začít tvořit. Začít tvořit nikoliv odpor nebo revoluci, ale alternativu. Protože staré pořádky se dají zvrátit pouze pořádky novými, a ty mohou vzejít pouze od lidí a nikoliv z vládního nařízení. Braňme se už jen tím, že budeme žít jinak, než se od nás očekává. Jsme tu na světě totiž všichni společně a nikdo zde není sám.
V očích starých ekonomických struktur je jedinec racionální a kalkulující sobec, ale ve skutečnosti je ovšem člověk altruistický, sociálně provázaný a citlivý. Podléhá ekonomicky nevyjádřitelným motivům a hodnotám. Staré ekonomické struktury tak nahlížejí na člověka jako na nějaké cvičení v logice. Aby toto fungovalo takto, musí se subjekt chovat takto… a my jej donutíme. Třebas tím, že mu zpřetrháme ekonomicky nevýhodné pojetí rodiny, lásky nebo přátelství. Nebo tím, že budeme lpět na ekonomice dluhu a úroku, která je z dlouhodobého hlediska destruktivní.
Jak řekl Ernst. F. Schumacher již na počátku sedmdesátých let: „Ty nejjednodušší věci, které mohl člověk před pouhými padesáti lety uskutečnit bez problémů, dnes realizovat nelze. Čím je společnost bohatší, tím hůře lze dělat smysluplné věci, nejsou-li okamžitě finančně výnosné. … Ekonomie postupně vstřebává veškerou etiku a stává se hlavním zřetelem veškerého lidského rozhodování. Je jasné, že takový vývoj je patologický.“
O co všechno jsme tímto tmářstvím přišli? Kolik vynálezů bylo potlačeno nebo ztraceno? Kolik možností pro spolupráci a tedy zcela jiný vývoj společnosti bylo upozadněno? Kolik zemí bylo zničeno válkami? Kolik nerostného bohatství bylo vytěženo navíc? Jak moc kvůli tomto tmářství trpí celá planeta a s ní i lidé, živočichové a rostliny? Není čas na to se zastavit a začít všechen ten shon prostě zpochybňovat? Už jen proto, že skutečně šťastné je jen mizivé procento populace? Nemělo by být hlavním cílem zvyšovat procento šťastných lidí? Nemělo by být společným cílem nás všech především dobro každého z nás? Vždyť technologie, kterými to lze realizovat jsou již dávno mezi námi, jen je stačí správně a smysluplně využít.
Diskuse