Vytvoření neliberální demokracie nemohlo být nikdy snazší

21. 1. 2016 / Karel Dolejší


Pro všechny, kdo touží evropské demokracie přebudovat na neliberální systémy, napsala stručný návod Eszter Zalan ZDE. Pár jednoduchých kroků, zvládne je i nepříliš nadaný politický podnikatel. Vyhrát volby s mlhavým emotivním příslibem návratu k zašlé minulosti, rozebrat ústavní systém brzd a rovnováh, převzít státní média a zastrašit soukromá, ovládnout finance a získat oligarchy, diskreditovat opozici a západní kritiky (pokud možno první vydávat za agenty druhých), vytvářet obraz nepřítele, proti němuž se neustále mobilizuje, a přepsat volební zákon.


Podle tohoto jednoduchého návodu si můžete stanovit vlastní skóre pro Českou republiku.

Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby díky krátkozrakému zavedení ústavně nesystémového prvku přímé volby prezidenta, s matným příslibem návratu čehosi, co vyvolávalo nostalgii, ale v praxi to nikdo nikdy neviděl, snad kromě Alexandrovců. Ústavní systém napadal už Zemanův návrh na "kreativní" interpretaci ústavy ve směru poloprezidentského systému, navzdory samotným autorům textu ústavního dokumentu. Ovládnutí financí zatím neproběhlo, ale aliance s Babišem je na spadnutí. Média jdou postupně na ruku protiuprchlickému a proruskému diskursu plus Babišovi. Diskreditace "pražské kavárny" a hlasatelů multikulturní tolerance je konstantou již od volební kampaně, neustále kolují fámy o tom, jak tu či onu akci proti Zemanovi ve skutečnosti organizuje americké velvyslanectví. Nepřítelem jsou novináři, ekologové, abstinenti, vegetariáni, Pussy Riot, muslimové, na koho si vzpomenete. Volební zákon se zatím nepřepisuje. Splněno: 6-7 / 10.

Bývalo by bylo dočista jedno, kdo bude v roce 2013 zvolen prezidentem České republiky. S jedinou výjimkou: Koncentrovaný výraz egomaniakální zhrzenosti a patologického lhaní s dobře známými vazbami na nedemokratické režimy v zahraničí Miloš Zeman představoval jediné vážnější riziko systémové změny. Ne pro své osobní vlastnosti, ale pro to, co chce s touto zemí provést.

Kauza Miloše Zemana je názornou ukázkou toho, proč je namístě vyhnout se v politice povrchní personalizaci. Kdyby se tolik zášti nevylévalo na Kalouska a Schwarzenberga, mohlo být dnes antiliberální skóre ČR podstatně nižší. Jestliže někdo prohlásil: "Miloš Zeman je patologický lhář", mělo být zkoumáno, jak je na tom Zeman s pravdomluvností, nikoliv otázka, kdo tento výrok vyslovil. V souvislosti s kauzami Peroutka, humanitní obory, uprchlíci nebo islám je dnes již více než jasné, že Zeman patologickým lhářem opravdu je. Jestli to někdo dříve nebo později po prezidentské volbě říkal s takovým či onakým úmyslem, je zcela vedlejší. Bylo třeba zkoumat, co kdo říká, nikoliv, kdo co říká.

To, oč v demokracii jde, jsou instituce a principy, nikoliv transgrese a převraty za každou cenu. Nikoliv osobní nevraživosti a pomstychtivost, která raději vše zničí, než by se smířila s nenaplněním ubohé osobní averzičky vůči politikovi X či Y.

Pokud by ČR měla skluz k antiliberální středoevropské internacionále zastavit nebo dokonce zvrátit, cíle nelze dosáhnout jinak, než stabilizací institucí, principů či ústavních zvyklostí.

Pokud se ale již v nestranná pravidla vůbec nevěří, není pomoci.

Jestliže jsou osobní nevraživosti a sektářské spory tím nejdůležitějším, co zde ještě působí, nebude možno proti dotažení orbánizace do konce udělat nic, co by stálo za řeč.

0
Vytisknout
2947

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2016