Vnitřní dialog generace Y

Nevíme, co chceme, a bojíme se to říct

21. 1. 2016 / Aneta Adámková

Zygmunt Bauman říkal, že svoboda a pocit jistoty jsou zároveň neslučitelné. A že v dnešní době upřednostňujeme jistotu před svobodou. Tou, za kterou naše předchozí generace mnohdy draze zaplatily.  

To jsou kecy, já pořád upřednostňuji svobodu. Protože když nemám jistotu co dělat, nemůžu se rozhodnout, tak mám pořád svobodu pohybu, a můžu se kdykoli zdejchnout do zahraničí, kde začínám od znova. Je to jednodušší. Žádné závazky, žádná odpovědnost.

Ta první: „Přeci Ti musí být jasné, zda se s ním chceš kamarádit nebo ne. Přeci musíš vědět, na jakou školu chceš jít. Neříkej, že nevíš co chceš v životě dělat. Jak že nevíš, zda je ten pravý. Tak odpověz jasně, co budeš dělat za pár let! Nevím, nevím nevím a ještě jednou nevím! Nebo si přinejmenším nejsem jistá.  A stydím se za to. Všichni okolo, zvláště ta druhá, jako by věděli co chtějí dělat. Kolik chtějí mít dětí, co budou dělat až dostudují, jak má vypadat jejich ideální partner, jak chtějí trávit prázdniny, zda se nechají pohřbít či zpopelnit.

Já nevím nic.  

V životě beru co mi přijde pod ruku, nechávám rozhodnutí na poslední chvíli, a když je nejhůř, vždy to ještě můžu nějak oddálit. Nemám žádný cíl, prostě věřím, že se to nějak stane. 

Žiju v době, která na mě netlačí rychle udělat nějaké rozhodnutí.  Pokud nevím, zda se s tebou chci kamarádit, tak prostě počkám. Ono se to nějak vyvrbí. Pokud si nedokážu vybrat na jakou chci školu, tak se prostě přihlásím na všechny. Pak půjdu na tu, jejíž přijímačky jsem nezaspala, nezapomněla, a na kterou mě přijali. Šmytec. 

Tady nejde o čas, toho máme habaděj. Peníze? Vždyť jsou to jen peníze, tady jde přece o mou budoucnost.  Jenže jakou? Co je ta budoucnost?  Pokud se nedokážu rozhodnout pro partnera, tak si počkám. Buď se prvně vyspí s mojí kamarádkou, či budeme spolu.  Co budu dělat po škole mě nezajímá. Stejně všude říkají, že titul je k ničemu, protože ho má každej blbec. 

Ale já jednoho dne fakt něco dokážu. Kdy? To nevím, možná až zavřu facebook, email, vypnu whatsapp. Ale co, vždyť mám času dost.  Jsem mladá, táhne mi na 30, ale dostudovat můžu kdykoli, na děti mám klidně ještě 15 let čas, a nějaký ten manžel se také najde. Kámoš Pepa to když tak jistí. Minule si stěžoval, že také nemůže žádnou najít.  

Zygmunt Bauman říkal, že svoboda a pocit jistoty jsou zároveň neslučitelné. A že v dnešní době upřednostňujeme jistotu před svobodou. Tou, za kterou naše předchozí generace mnohdy draze zaplatily.  

To jsou kecy, já pořád upřednostňuji svobodu. Protože když nemám jistotu co dělat, nemůžu se rozhodnout, tak mám pořád svobodu pohybu, a můžu se kdykoli zdejchnout do zahraničí, kde začínám od znova. Je to jednodušší. Žádné závazky, žádná odpovědnost.  

To je totiž možná to, co nám mladým chybí.  Pocit zodpovědnosti.  Za sebe, za druhé, za lepší svět.“ 

Ta druhá: „Možná to něco o naší generaci vypovídá. Ještě mi teda přijde, že lidi, kromě toho, co jsi popsala, očekávají od okolí a od života strašně moc. Vlastně trochu i já, i když nechci, aby to tak bylo. 

Myslím to tak, že studujeme, abychom měli skvělou práci. Děláme v nějaké práci, abychom se dostali k nějaké lepší. Cestujeme, abychom poznali všechno co se dá. Pracujeme někde dobrovolně, jen abychom měli položku do CV. A očekáváme, že tahle strašná snaha bude oceněná něčím úžasným v budoucnu. 

Skvělá práce za miliony (obrazně) a obdiv lidí, prostě vše, co si přejeme. Ale nežijeme to, co je teďka a tady. Třeba jak jsem pracovala v té škole - říkala jsem si, že je to super praxe, že mi to pomůže k mé budoucí lepší a hodnotnější práci. A dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už ta práce je hodnota sama o sobě, že to co je teď se prostě musí žít teď a budoucnost bude pěkná, bude zas jiná, ale nebude to nic zářného. 

Prostě přijedu domů, budeme mít třeba děti, najdu si třeba nějakou príma práci a budu žít v podstatě tuctovej, ale doufám, že šťastnej život. 

Přijde mi, že dneska lidi očekávají nemožné. A když to furt nepřichází, tak jsou nešťastní a cítí se nedocenění. Kde je to štěstí, za kterým se do 30 let hnali?? Není.... a pomalu si uvědomují, že už nic lepšího ani nebude. Samozřejmě, že život bude pěknej. Ale prostě...tak normálně pěknej...“

0
Vytisknout
2709

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2016