Příměří s násilím: Camus v Alžírsku

25. 1. 2016


Před šedesáti lety přednesl Albert Camus projev svého života. Byla to řeč, která jej ve skutečnosti takřka stála život, a také nedosáhla cíle v podobě záchrany životů nesčetných civilistů, Arabů i Francouzů, uvězněných v sevření terorismu uplatňovaného oběma stranami alžírské války za nezávislost. Zdůvodnění jeho proslovu, stejně jako důvody, proč jel pronesl, důležitým způsobem osvětlují "válku proti terorismu", kterou nyní Západ vede, napsal Robert Zaretsky.


Podle Camuse skutečná revolta zahrnuje velké napětí. Pevně se drží morálního centra a odolává útlaku, ale současně i vlastnímu sklonu utlačovat.

Počátkem roku 1956 se válka mezi alžírským nacionalistickým hnutím, Frontou národního osvobození (FLN) a francouzskou armádou, rozvinula do vzájemné řezničiny a krvavých lázní - od vraždění francouzských kolonistů ("pied-noir") v Philippevillu, kde více než stovka mužů, žen a dětí byla arabskými sousedy rozsekána na kusy, až k politice "kolektivní odpovědnosti", nerozlišujícího zabíjení arabských mužů, žen a dětí francouzskými vojáky a milicí. Podle Camusových slov to nebyli Alžířané, ale Alžírsko samotné, kdo umíral.

Z tohoto důvodu v neděli odpoledne 22. ledna, krátce po čtvrté, vstoupil napjatý a nervózní Camus na pódium Cercle du Progrès, muslimské budovy v centru Alžíru. Camus narozený v dělnické čtvrti tohoto města obýval dva dramaticky se lišící světy. Na jedné straně tu byl hluboký vztah lidem a místům francouzského Alžírska; na druhé straně cítil stejně vřelý závazek vůči francouzským republikánským ideálům volnosti, rovnosti a bratrství. Nejprve jako investigativní žurnalista, pak jako romanopisec a esejista, jehož kariéra bude brzy korunována Nobelovou cenou za literaturu, bojoval Camus za rozšíření těchto ideálů na osm milionů Arabů a Berberů žijících pod francouzskou vládou. Na rozdíl od mnoha jiných kolonistů pociťoval hrůzu nad brutálními dějinami právní a faktické diskriminace Arabů a Berberů. Camus, který se držel naděje, že "Francouzské Alžírsko" může zůstat francouzským, pokud se stane plně demokratickým, trval na tom, že kolonisté a Arabové jsou "odsouzeni ke spolužití".

V roce 1956 se nicméně začal obávat, že jsou spíše odsouzeni se navzájem zabíjet. Vyhlídka na nekonečné krveprolévání rozpoutané teroristickými činy proti civilnímu obyvatelstvu byla takřka nesnesitelným břemenem. Alžírsko, řekl svému příteli, mu "uvízlo v krku". Se stejnou dávkou odvahy jako zoufalství napsal v roce 1955 sérii úvodníků pro časopis L’Express, v nichž volal po občanském příměří. Smlouva mezi Paříží a FLN, to připouštěl, vypadala jako nemožná: Násilníci ji shodili ze stolu. Ale neměly by se obě strany alespoň dohodnout, že ušetří civilisty? Pokud ne, napsal: "Alžírsko bude obýváno jen vrahy a obětmi. Jen mrtví budou nevinní." Protože si byl vědom toho, že je příliš snadné vyzývat a vyvíjet nátlak ze vzdálené Paříže, Camus se rozhodl, že o své iniciativě promluví veřejně, za cenu velkého osobního rizika, v rodném Alžíru.

Alžírsko ho očekávalo: Obecenstvo čítající 1 500 mužů a žen - Francouzů a muslimů, intelektuálů a obchodníků - zaplnilo sál a přelilo se na schodiště a do přilehlých místností. Atmosféra byla napjatá a horečnatá, zejména proto, že hrozivý dav francouzských kolonistů se shromážděním nesouhlasil a shromáždil se před budovou. Camus sdělil obecenstvu, že je jeho povinností, jako francouzského Alžířana i jako spisovatele, "přednést prostou výzvu apelující na vaši lidskost". Vrátil se k iniciativě poprvé zveřejněné v časopise L’Express a navrhl, aby se představitelé FLN a francouzských úřadů dohodli na "občanském příměří". Camus přehlédl celou síň a prohlásil, že nepřišel žádat, aby se jeho posluchači "vzdali kteréhokoliv ze svých přesvědčení". Bez ohledu na ideologické, politické a historické faktory ve hře, pokračoval, "žádný důvod neospravedlňuje smrt nevinných lidí". Camus trval na tom, že nemá iluze: Dospěl k názoru, že "stávající situace" je mimo jeho kontrolu. Namísto toho vyzval posluchače, aby "se vzdali toho, co činí tuto situaci neomluvitelnou, zabíjení nevinných".

Jenže zabíjení nevinných pokračovalo po dalších šest let. Zatímco Camus mluvil, dav venku běsnící nad jeho "zradou" francouzského Alžírska řval po jeho lynčování. Camus, který odmítl opustit síň, dokud neskončil, byl poté svými přáteli propašován do bezpečí.

V následujících dnech a týdnech Camus zjistil, že jeho projev neovlivnil žádnou ze stran. Už nikdy o Alžírsku veřejně nepromluví - ticho zpečetí jeho smrt při automobilové nehodě v roce 1960 - a teror zůstal v jeho rodné zemi každodenní normou až do podepsání mírových dohod v Evianu v roce 1962.

Jaký význam by dnes mohl mít Camusův projev? Nejenže nedosáhl svého bezprostředního cíle, ale charakter terorismu tehdy a dnes se zdá být zcela odlišný. Pro FLN byl teror do značné míry taktickou zbraní: Bombovými útoky a masakry se hnutí snažilo vyvolat francouzské represálie a tak radikalizovat Araby a Berbery. Přála si také demoralizovat komunitu kolonistů a přinutit je, aby si uvědomili, že je v Alžírsku nečeká žádná budoucnost. Jakmile FLN dosáhla svých cílů, ukončila teroristickou kampaň proti Francouzům (ačkoli pokračovala proti vlastním občanům). Pokud jde o Francouze, jejich využití teroru (a mučení) také dospělo ke konci (ačkoliv zastánci tvrdé linie opakovaně podnikali pokusy zabít Charlese de Gaulla).

Džihádisté "islámského státu", kteří 13. listopadu v Paříži zavraždili 130 civilistů, nicméně nejsou teroristickými taktiky. Samozřejmě, teroristické činy jsou účinným nástrojem rekrutace. Ale pro mnohé z mladých mužů a žen narozených na nespokojených a vzdálených předměstích Paříže a Bruselu je příležitost páchat teror v mizivé souvislosti s francouzskými nálety v Sýrii nebo se snem o vytvoření chalífátu od Blízkého východu až po Balkán. Místo toho může spíše jít o akt prostého nihilismu - a jako takový je cílem sám o sobě.

Camus samozřejmě věděl, že jeho morální imperativ zachránit nevinné životy nemá větší váhu, než delegace dívčího skautského oddílu u nihilistů. Ale černě odění teroristé "islámského státu" nebyli jeho publikem: Tím jsme my. Camus si byl vědom, že násilí je neoddělitelně propleteno s tkanivem každodenního života. Ačkoliv byl pacifista, věděl také, že násilí je v kritických chvílích zásadní, pokud chceme svou lidskost udržet. To byl případ Hitlerova Německa - jeho porážka vyžadovala násilí v masivním měřítku - a důvodem jeho angažmá ve francouzském hnutí odporu. (V roce 1944, v době osvobození Paříže, byl Camus redaktorem nejvlivnějšího podzemního časopisu nazvaného Combat, a byl představitelem nejen francouzského existencialismu, ale také partyzánů.) V roce 1943 v řeči k imaginárnímu německému kamarádovi, který podporou nacismu podporoval také nihilismus, Camus poznamenal, že je snadné "páchat násilí, když je to pro vás přirozenější, než myslet". Vyžaduje však mnohem více úsilí "bojovat, zatímco válkou pohrdáš".

Camus viděl velmi střízlivě, jak snadno v takových chvílích ztrácíme lidskost. V eseji Člověk revoltující, v němž se snažil ustavit životně důležité rozlišení mezi revoltou a revolucí, napsal, že i když zabíjení druhých někdy nelze uniknout, nesmí se stát nikdy legitimním. Skutečně revoltující člověk trvá na své lidskosti a nikdy neztratí ze zřetele lidskost druhých. Odolává nejen úsilí utlačitele dehumanizovat jej, ale také vlastnímu reflexu dehumanizovat protivníka. Reakce, stejně jako revoluce, vzniká snadno. Obě překračují hranice a místo nich vyzdvihují extrémy. Na druhé straně revolta je pro Camuse "nic než čisté napětí". Jak napsal v úvodníku pro L’Express, je přirozeností utlačovaných, ať už Francouzů pod nacisty, nebo alžírských Arabů pod Francouzi, pozvednout zbraně ve jménu spravedlnosti. Ale stejně jako "nemůžete přestat s požadavky ohledně spravedlnosti pro utlačované, jsou hranice, za nimiž nemůžete schvalovat nespravedlnost páchanou jejich jménem".

Ačkoliv revolta vypadá na první pohled paradoxně, představuje nejlepší šanci na udržení naší lidskosti. Politický jazyk na obou stranách Atlantiku opakovaně dehumanizuje nejen skutečné protivníky, ale celé národy, které sdílejí stejné náboženství. Označovat narůstající a zoufalou vlnu syrských uprchlíků za "invazi" nebo "hordu", nebo hovořit o muslimech modlících se na pařížských ulicích jako o "okupantech", bez rozpaků hovořit o kobercových náletech na města okupovaná "islámským státem", nebo o bombardování těchto oblastí, dokud písek nebude v noci zářit ohněm, prohlašovat všechny muslimské přistěhovalce za nežádoucí osoby nebo navrhovat, abychom zabili všechny, kdo mají nějaký vztah k zabijákům "islámského státu", znamená, že jsme překročili meze odporu vůči nelidským činům, které Camus stanovil.

Camus by okamžitě uznal "islámský stát" za nepřítele stejně odporného a nihilistického jako nacismus, takového, s nímž je třeba bojovat násilím. Ale současně by nás varoval, abychom neztratili schopnost rozlišit, kdo jsme a za co bojujeme. A na konci eseje napsal, že logikou revolty je "sloužit spravedlnosti tak, aby nepřidávala k nespravedlnosti lidského údělu [a] otevřeně trvat na tom, že nezvětšuje svět lží".

Na jedné straně je absurdní myslet si, že by tomu mělo být jinak; na druhé straně je absurdní i domnívat se, že by to mohlo být jinak, než jak je tomu právě teď. Ačkoliv zmíněné napětí nakonec Camuse umlčelo, možná by nyní mohlo vyburcovat ty, kdo nám vládnou, aby si uvědomili skutečné imperativy spravedlnosti a zvážili důsledky slov, která volí a používají, pro reálný život.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2918

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2016