Vnitřní dialog generace Y

Prostě jen taková ta krize, kdy se zastavíš a zeptáš se, zda máš smysl

28. 1. 2016 / Aneta Adámková

Měl jsem předdefinovanou dráhu, jistotu. Jdeš na střední, na vejšku.. Vyjdu z nich chytrej, ale bez toho aniž bych něco prakticky uměl. Třeba být na škole více prakticky zaměřené, tak jsem mohl tahat elektřinu, ale to, co jsem dělal, bylo natolik povrchní a rozptýlené do takové šíře, že vlastně nemůžu dělat nic. Naučí mě všechno a nic. Teda spíše nic, co si budeme povídat. Ve 30 letech skončím. Přestanou mě bavit ty hardcore věci. Už nebude co zkoušet. Nebudu mít rodinu, nebudu mít práci. Žádná jistota.

Ta první: "Už zase mám nějakou krizi. Jakože krizi v tom smyslu, zda jsem na správném místě. Jakože nevím, co bych vlastně chtěla dělat, ale nechci být tam, kde jsem teď. Ale není to krize zralá na prášky atd. Prostě jen taková ta krize, kdy se zastavíš a zeptáš se, zda máš smysl? Přijdu si děsně neukotvená. Jako kdybych se měla teď sebrat a odejít. Někam pryč. Třeba do války. Tam si člověk asi může připadat užitečný. Ha! Už znám to slovo, neužitečná! Tak si totiž připadám. Ne že nemám smysl, ale že neprodukuji žádný užitek. Teď to ovšem zní docela vadně …"

Ta druhá: "To znám. Chodím do práce, bavím se s lidmi, sedím u internetu, ale ničemu nepomáhám, nejsem ničemu prospěšná. Mám tenhle pocit už dlouho, a je čím dál tím silnější. Někdy se přistihnu, že se cítím úplně provinile, že jsem dnes zas nikomu nepomohla a nic nezlepšila, jen sledovala svůj vlastní prospěch (abych se já sama něčemu naučila). V tu chvíli mě to vždy hrozně vyděsí a říkám si, jestli vůbec ještě budu schopná někomu pomáhat. Nebo jsem už tak zlenivěla?"

Ta první: "No a právě když nemáš užitek, tak nemáš ani vazby. A můžeš kdykoli jít. Někam, kde si budeš připadat víc užitečná, či alespoň dost zaměstnaná něčím jiným, že zapomeneš, proč si tam vlastně šla. Je to hrozný pocit. Hlavně mi přijde, jako kdybych měla zablokovaný mozek. Už tak pár měsíců. A nebyla schopná normálně přemýšlet. Zamyslet se nad nějakým problémem do hloubky. Úplně cítím ten blok vždy, když zajedu jemně pod povrch myšlení. Snažím se na tom pracovat a odbourávat ho. Občas to trochu jde. Ale pak se to zase zastaví. Asi musím víc trénovat. Protože mi přijde, že až ho odbourám, tak budu vědět, co mám a co chci dělat. Vždy jsem to věděla, ale teď jako by mi na tom nezáleželo. Hlavně člověku chybí motivace, proč nyní začít pracovat na něčem, co ti přijde v budoucnu zajímavé."

Ten druhý: "Já nevím, co bude. Studuju na nějaké škole, která mě žádným způsobem nemotivuje, protože když ji vystuduji, tak nedostanu žádnou odměnu za to, co tam strávím. Svět je volný, můžu zažít cokoli, co si zamanu, a nějakým způsobem budu teda žít, ale ve třiceti mi hrábne z toho, že nebudu mít rodinu, žádnou stálou práci. Ale jsem si jistý, že budu moci zažít cokoli, co si vymyslím. Hard zážitky atd.. cokoli.. ale… Školství selhává. V obláčkovým světě je k ničemu. Měl jsem předdefinovanou dráhu, jistotu. Jdeš na střední, na vejšku.. Vyjdu z nich chytrej, ale bez toho aniž bych něco prakticky uměl. Třeba být na škole více prakticky zaměřené, tak jsem mohl tahat elektřinu, ale to, co jsem dělal, bylo natolik povrchní a rozptýlené do takové šíře, že vlastně nemůžu dělat nic. Naučí mě všechno a nic. Teda spíše nic, co si budeme povídat. Ve 30 letech skončím. Přestanou mě bavit ty hardcore věci. Už nebude co zkoušet. Nebudu mít rodinu, nebudu mít práci. Žádná jistota."

Ta první: "Když já, jako bych měla pocit, že se to dá vždy dohnat na poslední chvíli, až o to opravdu půjde. Jedno ale vím jistě, a to je že nechci dělat to, co dělám teď, chci poznat jiné lidi, než které znám teď. Asi jako kdybych chtěla šanci někde zase začít žít nanovo. A už asi i vím proč, protože bych vlastně chtěla být jiná, než jsem teď. Často mi přijde, že mé chování neovlivňuji sama, ale lidé se kterými se stýkám, společnost ve které žiju. Že já sama neurčuju, jak zareaguju, co udělám, ale jsou to lidé vedle mě. A já se tak chovám, protože se to ode mě očekává, a mám vlastně jen děsně málo času, kdy jsem sama, a mohla bych zjistit, kdo vlastně jsem. Na druhou stranu, když už jsem sama, mám takový strach o tom přemýšlet, že se rychle něčím zabavím. V dnešní době platí jediné pravidlo. Čím více posbíráš lajků u svých postů na efbéčku, tím jistější si můžeš být. Tvé názory, styl, chování, vyjadřování dnes směřuje to, kolik lajků si za ně dostal na fcb. Budu proto netrpělivě čekovat, kolik lidí na FB tento článek olajkuje…"

0
Vytisknout
2911

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2016