Evropská imigrační krize: Jak jednat morálně a přitom v souladu s vůlí občanů

31. 1. 2016

Liberální imigrační politiku lze realizovat pouze se souhlasem veřejnosti. Neexistuje žádný pevný zákon, že veřejnost musí být vůči imigraci nepřátelská. Velké části veřejnosti zastávají nepřátelský postoj, protože spojují imigraci s nepřijatelnými změnami. Strach z imigrace je důsledkem širšího pocitu politické bezmoci občanů. Je to tento politický problém, který musí být řešen. Jinak bude příchod migrantů na evropské břehy dále považován za krizi.

Evropa čelí migrační krizi, ale ne té, kterou si představujeme. Čelí tomuto dilematu: Na jedné straně, morální a prakticky realizovatelná imigrační politika nemá v této chvíli demokratický mandát. Na druhé straně politická strategie, která demokratický mandát má, bude pravděpodobně nemorální a prakticky zcela nerealizovatelná, píše v týdeníku Observer Kenan Malik.

Toto dilema existuje nikoliv proto, že by obyvatelstvo Evropy nutně usilovalo o nemorální nebo o prakticky nerealizovatelnou politickou strategii, ale proto, že politikové z celého politického spektra líčí už déle než třicet let imigraci určitým způsobem.

Politikové uznávají, že imigrace je zapotřebí. Také o ní hovoří jako o problému, který musí být řešen. Zároveň politikové často vyjadřují pohrdání nad masami voličů, které většinou považují za rasistické a neschopné racionálního pohledu na imigraci.

Dopad silvestrovských událostí v Kolíně nad Rýnem dokazuje, jak toxickým se tento přístup může stát. Byly tam zřejmě šikanovány stovky žen, především muži severoafrického či blízkovýchodního vzhledu. Úřady se obávaly reakce veřejnosti, tak o tom informace potlačily. Když ty informace nakonec vyšly najevo, vznikla ještě větší nenávist vůči imigrantům.

Tyto protikladné potřeby a touhy vedly k vzniku nesystematické, nerealizovatelné a nepraktické politické strategie, kterou také paradoxně ještě zhoršila existence schengenské zóny volného pohybu v EU. V reakci na to vznikl pojem Pevnosti Evropa, citadely opevněné proti imigraci, jejíž hranice jsou sledovány vysoce technologickým systémem satelitů a dronů a chráněné válečnými loděmi a ploty. Když novinář z týdeníku Der Spiegel navštívil velín organizace Frontex, pohraničního úřadu EU, zjistil, že se tam hovoří o "obraně Evropy před nepřítelem".

Politická strategie, kterou EU přijímá za poslední rok, vyvolává pocit "kontinentu ve válce". Avšak navzdory tomu, že je tato krize bezprecedentní, na zmatečnosti a nesystematičnosti reakci EU není nic nového. Lidé se snaží dostat do Evropské unie, a umírají při tom, už déle než čtvrt století.

Do roku 1991 mělo Španělsko otevřené hranice se severní Afrikou. Severoafričané mohli do Španělska jezdit na sezónní zaměstnání a pak se vracet domů. V roce 1986 se nově demokratické Španělsko připojilo k EU. Proto bylo donuceno uzavřít svou severoafrickou hranici.

Uzavření hranic nezastavilo snahy sezónních dělníků ze severní Afriky dostat se do Španělska. Snažili se přeplouvat Středozemní moře v malých člunech. 19. května 1991 moře vyplavilo první jejich mrtvoly. Odhaduje se, že od té doby zahynulo utopením při pokusech přeplout Středozemní moře 20 000 lidí.

Španělsko vlastní v Maroku dvě imperiální enklávy, Ceuta a Melilla. Poté, co se připojilo k Schengenu, vybudovalo za 30 milionů euro hermeticky uzavřené hranice těchto enkláv. EU začala platit Maroku, aby zatýkalo a věznilo potenciální migranty do Evropy, často s obrovskou brutalitou.

Přístup Španělska se stal vzorem pro imigrační politiku EU: kriminalizaci imigrantů, militarizaci pohraničních kontrol a vývoz této politiky do severní Afriky, kde EU platí tamějším státům od Libye až po Turecko, obrovské částky, aby jednaly jako evropská imigrační policie. Tato politika však nedokázala zabránit imigrantům v příchodu do Evropy. Byli pouze nuceni si najít jiné, často nebezpečné cesty

I když přichází velký počet imigrantů, je nutno to dát do kontextu. Do Evropy loni přišel milion imigrantů. To představuje méně než 0,1 procenta evropské populace. V současnosti žije v Libanonu 1,3 milionu syrských uprchlíků. To je 20 procent tamější populace. Turecko, kam chce Evropa posílat své imigranty, je už hostem 2 milionu uprchlíků.

Ve srovnání s ostatním světem, uprchlíci opravdu "nezaplavují" Evropu. Největší břemenou nesou nejchudší země světa a to je nejodpornější aspekt politiky Evropské unie: Zdá se že EU je přesvědčena, že problém uprchlíků a imigrantů by měl být jen problémem chudých zemí. Druhým faktorem v současné migrační krizi je politický kontext. Poválečný politický systém v Evropě, postavený na kontrastu mezi sociálně demokratickými a konzervativními stranami, se rozkládá. Politická sféra byla zúžena a politika se stala jen otázkou technokratického managementu. Představa politických změn byla opuštěna. Lidé mají stále silnější pocit, že došlo ke krizi politické reprezentace, že nemají hlas a že politické instituce jsou vzdálené a zkorumpované.

Imigrace s tím má velmi málo co společného. Imigrace nevyvolala oslabení dělnického hnutí, ani změnu ve struktuře a politice sociálnědemokratických stran, ani vynucování politiky škrtů. Imigrace se však stala symbolem, jehož prostřednictvím lidé vnímají tuto politiku. EU se stala symbolem odtažitosti mezi obyčejnými lidmi a třídou politiků. Důsledkem je rostoucí nepřátelství vůči imigrantům a panika mezi politiky.

Tak co by se s tím mělo dělat? Je možné koordinovat morální a prakticky uplatnitelnou migrační politiku s demokratickými aspiracemi evropské veřejnosti? Politika Pevnosti Evropa je nejen nemorální, ale i nerealizovatelná. Důkazem posledních 25 let je, že ploty a válečné lodi příchodu imigrantů nezabrání.

Tvrdší imigrační kontroly a ploty také nepovedou ke změně veřejného mínění. Promění-li se Evropa v pevnost, nijak to neodstraní pocit marginalizace a bezmocnosti, které pociťují mnozí evropští občané. "Idealisté" chtějí prosazovat morálnější imigrační politiku, ale chtějí při tom ignorovat demokratickou vůli občanů. To je také prakticky nerealizovatelné. Žádná politická strategie, vůči níž je veřejnost nepřátelská, nemůže fungovat.

Klíčový problém neleží na úrovni politické strategie, ale na úrovni postojů a vnímání. Proto je nutno uvažovat dlouhodoběji.

Liberální imigrační politiku lze realizovat pouze se souhlasem veřejnosti. Neexistuje žádný pevný zákon, že veřejnost musí být vůči imigraci nepřátelská. Velké části veřejnosti zastávají nepřátelský postoj, protože spojují imigraci s nepřijatelnými změnami. Strach z imigrace je důsledkem širšího pocitu politické bezmoci občanů. Je to tento politický problém, který musí být řešen. Jinak bude příchod migrantů na evropské břehy dále považován za krizi.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2597

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2016