Herec Donutil na „stráži proti rasismu“ - a hle - Čech se zlobí

26. 1. 2016 / Daniel Veselý

Český národ miluje své hrdiny – ať již hovoříme o Janu Husovi, Janu Amosovi Komenském, TGM či Václavu Havlovi, nebo jen o hercích či novodobých „celebritách“. Před nedávnem se spustila ohromná mela kvůli „Pravdivému příběhu o Sněhurce“ ZDE, který v cyklu „Pohádky pana Donutila“ odvysílala Česká televize. Nasupené reakce diváků, především „zodpovědných“ rodičů běloskvoucí barvy pleti, překypovaly rasistickými výlevy a tradičními předsudky. Nicméně, alespoň podle mého mínění, samotná pohádka obsahuje několik rasistických stereotypů.

Klíčový zlom ve zmíněné pohádce, jenž vyvolal rasistickou bouři ve sklenici vody, představovalo netradiční setkání Sněhurky s „černočerným černochem“. Překvapená Sněhurka se za zvuku domorodých bubnů černocha otázala, zda by se jej mohla dotknout. Když tak učinila, s údivem seznala, že její prst zůstal stále bílý jak padlý sníh, ačkoliv očekávala, že bude černý jako mladíkova pleť. Poté si pro změnu on sáhl na Sněhurku a nevěřícně hleděl na svůj prst, neboť nebyl ani trochu zabílený. Obě pohádkové postavy se posléze do sebe zamilovaly, měly svatbu za účasti 70 trpaslíků a vše skončilo samozřejmým happyendem. Smíšený pár měl kupu dětí, jejichž barva pleti nebyla ni bílá, ani černá – byly světlehnědé – a nikdy se na sluníčku nespálily.

Tento pro řadu Čechů nepřijatelný „rasový mix“, jenž navíc nabourává klasickou dějovou linku příběhu, kde mají všichni automaticky bílou pleť, spustil lavinu nebývalého pohoršení. V diskusi na webových stránkách pořadu zazněly názory, že Česká televize kazí děti, že jde o multikulti propagandu, ohrožení naší krásné země, o soumrak tradičních nezkažených pohádek; vyrojily se i paranoidní teorie o účelovém míchání ras, za nímž stojí snaha zlikvidovat evropskou civilizaci, a to v souvislosti s uprchlickou vlnou. Své schytal i herec Miroslav Donutil, který by podle jednoho z diskusních příspěvků měl chodit kanály.

Zkrátka a jednoduše: Mnozí stávající i bývalí koncesionáři nemohli vydýchat poněkud pozměněnou pohádku, jež má malým českým divákům ukázat, že na lidech jiné barvy pleti není zhola nic špatného, ani to, že spolu mají děti. Podle mého mínění jde o naprosto banální záležitost, která by měla projít bez většího rozruchu, natož umanutého šroubování ulítlých teorií.

Nemohu si pomoci, celá věc by byla k popukání, kdyby ona pohádka, alespoň podle mého soudu, neobsahovala jisté rasistické stereotypy. Pro děti, vyrůstající v oné nenáviděné multikulti společnosti, je naprostou samozřejmostí, že neexistuje jen jedna vyvolená barva pleti; že po světě pobíhají děti dalších, vulgárně řečeno, ras. Nikdy by je nenapadlo dotýkat se sebe navzájem a s údivem pozorovat, že se jejich prstík neumazal. To samo o sobě mi připadá směšné – ne tak v jednolitě „zabarvené“ české společnosti, jež zůstává jako bizarní uniformní souš uzavřená do svých rasistických představ v sousedství mnohovrstevnatého oceánu.

.
0
Vytisknout
4876

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2016