Bude střední Evropa v důsledku svého defenzivního národovectví dál upadat?

25. 1. 2016 / Jan Čulík

čas čtení 3 minuty

"Bylo by jen opakováním truismů dokazovat, jaký význam má překladová literatura pro duševní růst národa. Naše planeta se zmenšuje, národní svéráz si v nádheře nedotčení mohou uchovat jen lokální primitivismy. Intelekt světa spěje k přiblížení a prolnutí, izolovaný národní intelekt chtě nechtě klesá mezi lokální primitivismy, jakkoliv nádherná byla jeho minulost. Původní literatura bez prolnutí literaturou přeloženou sdílí tenhle osud.“ (Josef Škvorecký, IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů, 1967)

Je to logické: znovu a znovu přicházejí další a další důkazy o tom, že pro stimulaci originality a nových myšlenek je zapotřebí interakce mezi nejrůznějšími kulturními postoji a zkušenostmi. Je to stejné jako v genetice: když budete mít děti se svým bratrancem či sestřenicí, zdegenerujete. Naopak nejnadanější děti se rodí partnerům, jejichž genetická výbava je nejodlišnější. Mezinárodní měnový fond upozorňuje, že příchod imigrantů povede k stimulaci ekonomiky. Psychologové a sociologové upozorňují, že společensky i ekonomicky jsou nejúspěšnější ti jedinci, kteří pohlížejí na danou kulturu na základě své zkušenosti z jiné kultury odlišným úhlem pohledu a všímají si věcí, jichž si domácí lidé nevšímají.

Jen v mezinárodním kadlubu kultur, jako jsou Spojené státy, nebo Londýn, kde žijí vedle sebe lidé z více než 100 zemí světa, vznikají nové, nosné myšlenky.

Bohužel, národovecký projekt středoevropských kultur, založený na defenzivním nacionalismu a ohrazování se vůči vnějším vlivům, vede k degeneraci. Češi neustále a důsledně mluví jen mezi sebou. V poslední době k tomu přistoupila až hysterická nenávist vůči jakékoliv jinakosti, často silně motivovaná iracionálním rasismem.

V Praze na rozdíl od Ženevy, Vídně nebo Kodaně, nejsou vůbec žádné mezinárodní instituce. Český, slovenský či maďarský diskurs probíhá v naprosté izolaci, bez jakékoliv konfrontace s mezinárodním prostředím.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se stala Vídeň nakrátko ohniskem inovativních myšlenek, které pak dlouhodobě ovlivnily Evropu i svět. Bylo to právě proto, že se i Vídeň tehdy stala mnohonárodnostním kadlubem, v němž docházelo ke konfrontaci nejrůznějších kultur.

Mrzí mě, že ve střední Evropě zřejmě nevznikne stimulativní multikulturní prostředí, které by bylo schopno vytvořit samostatné, globálně úspěšné originální firmy. V defenzivním národovectví se zmůžeme jen na funkci montoven pro sousední Německo, případně na výrobu druhořadých limonád o Lídě Baarové, které se stávají posměchem i hned v tom nejbližším zahraničí.

Česká kultura pronikla do světa, prostřednictvím svých emigrantů: Miloše Formana, Ivana Passera, Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Josefa Škvoreckého. Vytvořili globálně uznávaná díla, protože byl destabilizován jejich hodnotový systém a byli schopni se podívat na společnost, do které přišli, novýma očima.

Není důvodem toho, že za poslední čtvrtstoletí česká literatura, kultura ani ekonomika nevytvořila skoro nic původního, co by se dokázalo globálně prosadit, právě její sebestředná izolace?

Česká společnost by ve svém vlastním zájmu měla vítat cizí vlivy, aby se tím ubránila jinak nevyhnutelné degeneraci.

0
Vytisknout
7590

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2016