Vnitřní dialog generace Y

#Turistický průvodce

3. 3. 2016 / Aneta Adámková

On: On: Pojedeme k moři, tak bych si měl zkontrolovat, zda je bezpečné se tam koupat. Na internetu minulý rok psali, že tam někdo utonul. Jistota je jistota. Tak, co si mám ještě zabalit. Repelent mám, dvakrát kopie dokladů, číslo a adresu místní policejní stanice a českého konzulátu, seznam nemocnic, se kterými má moje pojišťovna smlouvu… Tak snad mi už nic nechybí. Počkat, ještě bych si měl zjistit počasí!

On: Fuj, pozítří už letím. Vůbec se mi tam nechce. Nechápu, že jsem se nechal od kolegů přesvědčit. Nevím kam jedu, jaké to tam bude. Nejsem si jistý ani tady, natož někde v cizině. Franta tam byl loni, a ještě ho tam okradli. To si vážně nemůžu dovolit.

Ona: Peníze u cestování nejsou vůbec to podstatné. To co z toho dostaneš je k nezaplacení. Už jen to, že máš tu možnost takto vyjet. Za co bys ty peníze utratil tady?

On: Třeba bych konečně koupil novou pračku. Ta, co mám, mi neukazuje, kolik ještě času zbývá do konce, a nepočítá dobu praní na základě hmotnosti prádla.

Ona: Tak si s sebou neber moc peněz. Když s sebou nemáš dost na utrácení po barech a obchodech, či nedejbože vstupné na památky, tak potom lépe poznáš ten život. Tu kulturu.

On: Nerad se míchám mezi cizí kultury. Naštěstí jedeme na místo, kam jezdí dost Čechů. Alespoň se tam budeme moc domluvit.

Ona: Ale tak přeci o tom je cestování, nebo alespoň to moje.

On: To mě děsí, jet někam, kde pořádně nikomu nerozumím. Co když tam ztratím svoji skupinu? Už je nikdy nenajdu. Matka mi říkala, že se jí to jednou stalo, museli jí potom hledat, a byl to pěkný trapas. Nestihli kvůli tomu prohlídku baziliky.

Ona: Počkej, jakou skupinu? To tam jako jedeš se zájezdem?

On: Jak jinak. Takto mám jistotu, že uvidím vše, co je v tom městě důležité.

Ona: Tak to bych se zbláznila. Na zájezdě s bandou důchodců. Když si potřebuješ jen odskočit, celá skupina čeká. Zalíbí se ti nějaké místo? Smůla, není to na programu. Vraťte se sem ve svém osobním volnu mezi 15. až 16. hodinou.

On: Víš, holčičko, ten průvodce už tam několikrát byl. Takže stopro ví, kde najít ten záchod.

Ona: Ale to není vůbec žádné dobrodružství. Nejlepší je ztrácet se v těch městech. Dostat se do míst, která ti nediktují z žádného turistického průvodce. Být odkázán na pomoc “domorodců”. Kudy se prosím dostanu na to velké náměstí s tím kostelem? Nevíte jaké? No přeci to, jak je tam ten bar s kytarou na zdi, kde jsem se včera tak pěkně s místními picla. Potom už se zorientuji. Teda… pokud si to vybavím po včerejšku. A kde se dá najíst s rozpočtem 2 eura?

On: Další věc! Výhoda skupiny je, že je to mnohem bezpečnější. Nikdy tě nevezmou do nebezpečné oblasti. Kde se třeba více krade.

Ona: Tak to mě překvapuje, že tolik skupinek potkávám na Václaváku…

On: Tak to je centrum, tam prostě musíš jít. Ale určitě tě upozorní, že si máš dávat pozor na věci. Stejně bych se na to nejraději vykašlal. Mohl bych normálně chodit do práce a dělat svoje věci. Ne letět někam do háje a užívat si volna. Akorát budu myslet na práci, kterou jsem nedodělal a závisí jen na mě. Já nemám žádné sny. Nic z toho mít nebudu. Je to stejné jako víkend, ožeru se jako prase a potom budu mít deprese. Akorát mnohem dražší. Nevidím v tom žádný smysl.

Ona: To já také ne, pokud říkáš, že více méně dobrovolně jedeš na dovolenou, která vypadá tak, že v 7:00 dorazíš na snídani do bufáče v hotelu, který sis vybral v katalogu cestovky, v 8:00 míříš se skupinou, foťákem a mapou (pro jistotu) k prvnímu kostelu, od 12:30 - 13:00 máš pauzu na oběd, kterou musíš vynechat, protože sis zapomněl přeřídit hodinky. Okolo 18:00 se jdeš do hotelu převléci, abys ve 20:00 vyrazil poznat ruch velkoměsta v baru, který ti doporučí na recepci. A kde cena nápojů je odvozena od ceny, kterou hotelu za tuto reklamu platí. Poznáš nanejvýš další kostel, hrad, a zjistíš, že v jejich zoo také mají zebry pruhy. Ale jak tě to obohatí? Tohle ti pramálo pomůže poznat místní kulturu. Zato zajít do zapadlé uličky, posedět v ušmudlané kavárničce, prohodit pár řečí s místními…

On: Proč bych se měl bavit s místními? To nikoho nezajímá. Já taky po nich nechci, aby se mě ptali, jak jsem se mám. Přece pořád stejně. Přes týden pracuji, v pátek do hospody, když se poštěstí, tak tam seženu nějakou babu, a od pondělí znova.

Ona: Takže vlastně už jen čekáš na moment, kdy začneš pobírat důchod, nasadíš papuče, zapneš telku a otevřeš lahváče.. A jednou za rok si zaplatíš zájezd.

On: Pojedeme k moři, tak bych si měl zkontrolovat, zda je bezpečné se tam koupat. Na internetu minulý rok psali, že tam někdo utonul. Jistota je jistota. Tak, co si mám ještě zabalit. Repelent mám, dvakrát kopie dokladů, číslo a adresu místní policejní stanice a českého konzulátu, seznam nemocnic, se kterými má moje pojišťovna smlouvu… Tak snad mi už nic nechybí. Počkat, ještě bych si měl zjistit počasí!

Ona: Jsi blázen, představ si to, kdy si můžeš vstát kdy chceš, protože prostě nejsi omezen tím, co všechno chceš stihnout. Pokud nejdeš do turistických barů, je tam samozřejmě to nebezpečí, že se té noci už nedostaneš do své předplacené postele. Ale potkáš místňáky, kteří tě vezmou na další akci. Následně k někomu z nich na snídani, a než se naděješ, tak s nimi sedíš v autě, protože udělat si jednodenní výlet za město je přeci skvělý nápad. Že jsem to neměla v itineráři? A co? Teď namísto pěti kostelů vidím malé vesničky, mám nové známé, poslouchám jejich příběhy. Že jim pořádně nerozumím a oni mně? To je přeci další kouzlo potkávání se. Najednou zjistíš, jak málo stačí k tomu, abyste si s někým rozuměli. A neodjíždíš ze země v tričku I ❤ xxx, plnou paměťovkou ve foťáku a taškou suvenýrů. Odjíždíš se skutečnými vzpomínkami, novými zážitky a kontakty. A ano, také se steskem. Protože ti najednou je tahle země mnohem bližší, než byla kdysi, kdy jen ležela někde na mapě. A potom, když vyprávíš jak je Portugalsko super, tak nemyslíš na pěkné kostely, ale na ty lidi, na jejich příběhy, jejichž součástí ses ty stal také. Alespoň na chvíli. Takže prosím tě, zahoď průvodce. Popadni telefon, kreditku a nezapomeň si klíče. To abys věděl, že se vždy můžeš vrátit. A vypadni. 

On: Ale já se neumím jen tak bavit s cizími lidmi. Co když budu chtít večer někam vyrazit? 

Ona: Ugh, prostě si hoď do googlu: How to get smashed in xxx. A po prvním panáku už to půjde snadno. Jo, a v Londýně jsem narazila na super triko: Fuck London, ❤ your own city. Myslím, že by ti slušelo.

0
Vytisknout
3571

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2016