Pár poznámek ke corbynovské bezpečnostní politice:

Mimořádně rigidní vzývání změny

3. 3. 2016 / Karel Dolejší


22. února vystoupila stínová ministryně obrany britské Labour Party Emily Thornberryová v Royal United Services Institute (RUSI). Přednesla zde projev, který se měl týkat obrany v 21. století, a odprezentovala v něm upravenou verzi dobře známé corbynovské doktríny. Podle ní Británie potřebuje větší pozemní síly a strategický projekt Trident je příliš drahý.


Thornberryová promluvila šikovně, aby po úplně nové cestičce došla k závěru, který posluchači předem znali. Doporučila "znova promyslet" přístup k obraně, a kromě jiného přitom pronesla následující větu:

"But it is incumbent on all of us, I think, to try to look at this issue from a pragmatic point of view rather than an ideological one." (Domnívám se však, že je na nás všech snažit se dívat na tuto záležitost z pragmatického hlediska, spíše než z ideologického.)

Tuto větu považuji z celého projevu za zdaleka nejpodařenější, a hned vysvětlím, proč.

Projekt jaderného odzbrojení, který ze zřetelně ideologických důvodů prosazuje šéf Thornberryové Jeremy Corbyn, byl vždy úzce závislý na několika klíčových předpokladech. Prvním je monopol několika málo zemí na jaderné zbraně; druhým účinný mezinárodní systém předcházející jejich šíření. Země s monopolem se mezi sebou dohodnou na podmínkách zrušení jaderných zbraní; systém kontroly zajistí, že již nikdo další jaderné zbraně nevyrobí. Tak vypadal klasický scénář.

V roce 2013 vyšla zásadní studie Paula Brackena nazvaná "The Second Nuclear Age: Strategy, Danger, and the New Power Politics" (Druhý jaderný věk: Strategie, nebezpečí a nová mocenská politika) ZDE. Hlavní teze říká, že se kdysi bipolární jaderný svět stále více mění ve svět multipolární, v němž problémy plynoucí z existence jaderných zbraní nabudou mnohem komplikovanějšího charakteru, než jaký měly dříve. Bracken - překvapení - volal v roce 2013 po novém promyšlení přístupu k otázce jaderného zbrojení. A také se o to pokusil - kromě jiného se závěrem, že tradiční program jaderného odzbrojování se za nových okolností stal neproveditelným.

Nový, druhý jaderný věk po skončení studené války se podle Brackena rozvinul v nestabilní a nebezpečný mezinárodní řád, kde prevence jaderného konfliktu již nadále nezáleží jen a jen na chladných hlavách v čele dvou supervelmocí. Jaderné zbraně tvoří integrální část bezpečnostního prostředí na Blízkém východě, v Jižní a Východní Asii, a šíří se dále. Ti, kdo tyto "absolutní" zbraně drží navzdory mezinárodnímu kontrolnímu režimu, se jich nikdy nevzdají. (Bracken v době, kdy na knize pracoval, ještě nevěděl, že Libyi, která to udělala, budou bombardovat západní letouny, a zajistí tak téměř s naprostou jistotou, že jejího příkladu už nikdo další nebude ochoten následovat.) V takovém systému ale už ani nejlepší smlouva v rámci bývalého jaderného klubu nedokáže jaderné zbraně eliminovat. Naopak, může dojít k mnohem většímu počtu jaderných krizí, než v systému, kde existovali jen dva hlavní jaderní aktéři.

Bracken udělal v roce 2013 přesně to, k čemu v roce 2016 vyzývá Thornberryová: Promyslel znova základy studenoválečného přístupu k jaderným zbraním. A protože je promyslel pragmaticky, nikoliv ideologicky, dospěl opravdu k některým novým závěrům - například ohledně nereálnosti starého programu likvidace těchto zbraní, který vznikl za docela jiných podmínek.

Thornberryová hovoří bez patřičného kontextu, s největší pravděpodobností bez znalosti Brackenovy studie, s největší pravděpodobností bez znalosti zásadní váhy, jakou na jaderné zbraně ve své národní bezpečnostní strategii klade současné Rusko, a bez jakýchkoliv konkrétních argumentů spekuluje, že význam jaderných zbraní pro Británii by v budoucnu mohl být třeba mnohem menší, než dnes, takže je možná lépe na nich ušetřit a postavit pár pozemních jednotek. To je ovšem argument, jehož hlavním cílem je získat pro Corbyna aspoň nějaké spojence mezi vojáky, totiž těmi, kdo slouží v řadách nedávno výrazně omezovaných britských pozemních sil.

Je pravda, že by se Evropě hodilo více britských obrněných jednotek. Jenže Británie není ani zdaleka jediná, kdo takové jednotky může stavět. Kdyby na to vyčlenila dostatek prostředků, dokonce i Česká republika by dokázala postavit jednu obrněnou brigádu navíc a začlenit ji do plánu obrany Polska a Pobaltí, kde mělo podle původních abstraktních plánů figurovat více Britů. Ale jaderný deterent Češi Evropě skutečně neposkytnou. A existuje celá řada scénářů, kdy by ho Evropa bohužel mohla velmi naléhavě potřebovat.

Co se týče konvenční obrany samotných britských ostrovů, ta je a zůstane závislá především na námořnictvu a letectvu, zatímco pozemní jednotky mají až sekundární význam.

Britské území samo je malé, ponorky ale vylučují možnost zničení jaderného deterentu překvapivým prvním úderem na ostrovy. Umístit jaderný deterent na strategické bombardéry by se vším všudy rozhodně nevyšlo levněji a pravděpodobnost přežití bombardéru je přece jen výrazně nižší, než pravděpodobnost přežití ponorky v prostředí, kde hlavním senzorem není radar, ale sonar. I když se objevují spekulace (nijak nepodložené stávajícími trendy) o tom, že zranitelnost ponorek může narůstat, stále půjde o nejbezpečnější možný pilíř jaderné triády. 

Úvahy o údajné překonanosti ponorek zaznívající mezi labouristy jsou podobně spekulativního druhu a podobně založené na účelově vybrané datové základně, která "ilustruje", jako úvahy o zastaralosti tanků. Ty jste mohli číst ještě před několika málo lety, dnes po nich není ani památky. Dnes se řeší na Západě reakce na zcela nový typ ruského tanku, Německo i Británie plánují vývoj protějšků ruské Armaty, USA k tomu budou brzy přinuceny. Turecko zahajuje výrobu vlastního moderního modelu založeného na jihokorejském. Tanky nejsou zastaralé a ponorky rovněž ne. Zastaralé je myšlení těch, kdo nedovedou provádět korektní analýzy a pouze ilustrují apriorní ideologické teze. 

Thornberryová vyzývá k pragmatismu a zbavení se ideologie, ale sama bez jakýchkoliv argumentů, s abstraktní spekulací a na základě účelově vybrané citace vojenského historika Michaela Howarda, dospívá pouze k mlhavé představě, že současná bezpečnostní logika už v budoucnosti - možná - platit nemusí. 

V tom má pravděpodobně pravdu - ovšem ke smůle corbynovců je důkladně promyšlená Brackenova studie o budoucnosti jaderných zbraní nesrovnatelně důkladnější a přesvědčivější, než dekády neměnné ideologické postuláty prodávané v novém obalu. To co tvrdí corbynisté je v rozporu se zřetelným trendem proliferace jaderných zbraní, rozšiřování jaderných arsenálů sekundárních jaderných mocností a faktem, že Rusko stírá hranici mezi jaderným a konvenčním konfliktem a s jadernými zbraněmi zřetelně počítá. Ignorovat ruskou jadernou hrozbu v současné Evropě, kde Rusko jednotlivým zemím jaderným útokem otevřeně vyhrožuje, znamená veřejně se pochlubit odbornou nezpůsobilostí. 

Ve světě, kde bude mít brzy jaderné zbraně kdejaký ropný emirát, protože systém kontroly proliferace se rozkládá a v to co z něj zbylo už věří vedle vedení Labour Party snad jen Obamův Bílý dům, bude pro Británii velice důležité si jaderné zbraně zachovat. Ne už proto, aby to z ní dělalo člena nějakého exkluzívního klubu. Naopak proto, aby ji ve sféře mocenské politiky vůbec ještě někdo bral alespoň trochu vážně a jednal s ní jako rovný s rovným.

Je příjemné přečíst si na webu Chatham House pojednání o snižování spotřeby masa ZDE, k čemuž nemám problém se osobně připojit; co mě však poněkud znepokojuje je tento další symptom rozklížení solidních pojmových rámců, v nichž lidé bývali zvyklí o věcech uvažovat. Obávám se, že do oblasti mezinárodních vztahů toto jinak důležité a zajímavé téma opravdu nepatří, stejně jako do úvahy o jaderných zbraních poznámky o "geeks, spooks and thugs", které zaměňují zpravodajskou problematiku za problematiku strategického jaderného odstrašení.

I když je člověk vegetarián a odpůrce jaderných zbraní, může zkrátka někdy vyprodukovat nukleární guláš.

0
Vytisknout
1623

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2016