Evropa, kontinent strachu

2. 3. 2016

Evropa má historii svého strašného strachu před jinakostí, strachu před cizincem, před vnitřním i vnějším nepřítelem.

Ty železniční koleje na tomto obrázku vedou přímo do středověké minulosti, kdy se po celé Evropě vraždili lidé obvinění z toho, že jsou čarodějnice a heretikové a kdy začala krevní msta proti židům.

Ti muži, kteří strhávají bránu na řecko-makedonské hranici, chtějí vstoupit do evropského domu. Nemají tušení, co tam na ně číhá.



Teprve, když si všimnete na tom obrázku těch kolejí, spojí se všechny historické asociace. Na hranici mezi Makedonií a Řeckem se muži snaží rozbít plot. Fotografie je plná zuřivých lidí a hluboké záhady. Kdo jsou tito lidé a co chtějí? ptá se v deníku Guardian kunsthistorik Jonathan Jones..

Kdysi šli uprchlíci opačným směrem. Potřebovali se dostat pryč z kontinentální Evropy. Avšak největší migrace byla směrem na východ, byla násilná a vražedná, jak vlaky odvážely miliony lidí na východ, do nacistických táborů smrti. Nejvýmluvnějším dílem o té ďábelské historii je Stanice tramvaje (1976) od Josepha Beuyse. Položením jen pár zrezavělých kolejí Beuysovi stačí, aby dokázal vyvolat celé století duchů:



Nyní se tito muži snaží dostat se podél historických kolejí opačným směrem, do Evropy, která pro ně není prostorem duchů, ale zaslíbenou zemí. Tento obrázek je poctou Evropské unii za to, jak proměnila náš kontinent. Evropa roku 1945 byla prázdná, spálená, potřísněná krví, zoufalá. Dnes je mírová, bohatá a bezpečná, a tak láká migranty tak, jak to vždycky dělaly Spojené státy.

Jenže ti muži se ohledně Evropy mýlí. Evropa je kontinent plný strachu. Ta železniční trať na Balkán je opravdu plná duchů. V roce 1943 poslalo řecké město Soluň 49 000 lidí do Osvětimi, z nichž jich přežilo méně než 2000. Evropa má historii svého strašného strachu před jinakostí, strachu před cizincem, před vnitřním i vnějším nepřítelem.

Dnes se ten strach soustřeďuje na takovéto fotografie. Takže mohu říkat, co chci. Mohu trvat na tom, že je to obraz hrdinských, vzdorných, odvážných lidí, kteří se nás snaží přimět, abychom splnili své lidské povinnosti a přidržovali se našich lidských hodnot. Je to úplně jedno.

Podívejme se na tu fotografii jinak. Jsou na ní rozhněvaní mladí muži, kteří strhávají bránu. Co je to za lidi? To je v politice strachu ta zásadní otázka. Možná jsou to všechno lékaři, učitelé klavíru a básníci. Dívám se jim do očí. Je tam kluk s brýlemi, možná, že je to student. Anebo, je jeho výraz tak trochu - extremistický?

Jeden z mužů strhávajících bránu má červenou kapucu - pravděpodobně je to rozumné ve špatném balkánském počasí. A dívá se k zemi. Vypadá to, že se vyhýbá pohledu kamer. Možná má dobré důvody, aby se neobjevil na stránkách světového tisku. Má nějaký důvod, proč se skrývá?

Dívám se nyní na tu fotografii očima našeho věku plného strachu. Ten strach není tak lehké bagatelizovat, jak by liberálové chtěli. Mnoha lidem připadá rozumný. Jak si můžeme být jisti, že žádní z těchto mužů nemají teroristické tendence?

Strach z terorismu je obtížné bagatelizovat, protože se zdá být logický. Zdá se být racionální, lidem to nepřipadá jako zabedněnost či předsudečnost. Strach se lidem vždycky zdá racionální.

Ty železniční koleje na tomto obrázku vedou přímo do středověké minulosti, kdy se po celé Evropě vraždili lidé obvinění z toho, že jsou čarodějnice a heretikové a kdy začala krevní msta proti židům.

Muži, kteří strhávají bránu na řecko-makedonské hranici, chtějí vstoupit do evropského domu. Nemají tušení, co tam na ně číhá.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5196

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2016