Proč nepěstovat osmašedesátnický mýtus

4. 3. 2016 / Karel Dolejší


Generace roku 1968 má v moderních československých / českých dějinách opravdu výjimečné postavení. V 50. letech se nadšeně podílela na zavádění stalinismu, aby po jeho dobudování zjistila, že vládnou jiní a jinak, než si představovala. V 60. letech, aniž by ztrácela čas přemýšlením, jestli se někde nestala chyba, se znova snaží postavit do čela přeměn - a také díky sebeobelhávání ve věci možné sovětské invaze prohrává podruhé. Na konci 80. let figurují stejní lidé v řadách spolku Obroda - a Moskva s nimi počítá při plánovaných změnách ve svém satelitu. Když změny přijdou, osmašedesátníci prohrají potřetí.


Nejde ani tak o to, že někdo prohraje - i když prohrát třikrát po sobě velkou historickou kauzu nejspíše nebude úplná náhoda - ale o přístup. Osmašedesátníkům jedna věc nikdy nechyběla, a jedna naopak trvale chyběla podstatným způsobem. Vždy byli přesvědčeni o své výjimečnosti a vždy postrádali pochybnosti o svém "povolání" třeba jen k mentorské činnosti, kterou ponejvíce provozovali po poslední porážce.

Ne, nevolám po tupém napodobování vítězů a zatracování všech poražených. Ale mám za to, že nadšeně pracovat na vlastní historické porážce a ze všech sil napomáhat nepřátelům k moci představuje výkon, kterého by se měl soudný člověk pokud možno vyvarovat.

Pokud česká společnost v době vážných historických otřesů potřebuje nějaké vzory, měly by to být lidé s větší schopností sebereflexe, než generace věčně sebejistých poražených.

0
Vytisknout
3769

Diskuse

Obsah vydání | 4. 3. 2016