Erdogan umlčuje všechny své kritiky. Evropští politici s ním drží basu

Proč současné Turecko rozhodně nepatří do Evropské unie

5. 3. 2016 / Karel Dolejší


Dnes byl z místa šéfredaktora tureckého opozičního deníku Zaman vyhozen Abdülhamit Bilici ZDE. Došlo k tomu poté, co úřady v pátek oznámily převzetí listu a policie násilím, s použitím vodních děl a slzného plynu proti čtenářům, obsadila redakci ZDE.


Zaman byl opozičním deníkem a často kritizoval politiku prezidenta Erdogana, jak ostatně vyplývá i z materiálu, který Britské listy nedávno převzaly ZDE.

S názory redakce Zamanu na vnitropolitická témata nemohl mít problém žádný demokrat, list jednoduše hájil ústavnost a občanské svobody. S názory na zahraniční politiku Ankary, které list prezentoval, je to složitější, nicméně v dané souvislosti nejde o nic podstatného - autoři komentářů měli na jejich prezentaci plné právo a rozhodně tím neporušovali žádný ze zákonů.

Mocenská svévole v zemi, kde se z urážky paši Erdogana stal soudně trestaný zločin, dosáhla jednoho z dosavadních vrcholů. Je ironií osudu, že právě nyní se německá kancléřka Angela Merkelová pokouší oživit proces sbližování Turecka s EU. Merkelová je jistě pod tlakem a potřebuje spolupráci Ankary v otázce uprchlické krize. Je to pochopitelné, v sázce je kancléřčina vlastní politická budoucnost, Erdogan to ví a nepokrytě Berlín vydírá.

Žádné sympatie k Merkelové však nemohou překrýt oficiální mlčení Berlína i většiny evropských politiků k událostem, které se během pátku a soboty odehrály v Istanbulu. Ty totiž názorně ukazují, že tato země v tuto dobu rozhodně nemá nic společného s evropskou politickou kulturou. Turecká žurnalistika a občanská společnost mají nepochybně v mnoha ohledech západní charakter - to však rozhodně nelze říci o směru, jaký politice dává prezident pěstující kult vlastní osobnosti.

Současné Turecko do Evropské unie rozhodně nepatří. Náleží k ní politicky a hodnotově daleko méně než Porošenkova Ukrajina. Systém Erdoganovy osobní moci nelze omlouvat ničím, ani krizovou geopolitickou situací, v níž se Turecko nachází.

Jestliže je třeba rozlišovat tureckou občanskou společnost od autokratické vlády, také je namístě od této vlády odlišit stát jako takový. Odmítat Erdoganovy způsoby neznamená přiřadit se k rozbíječům Turecka, zejména když řada z nich patří k obdivovatelům nebo spojencům ještě autokratičtějšího ruského režimu.

Erdogan své oponenty nechává mlátit policií a zavírá je, Putinovi za záhadných okolností umírají. Oba znepřátelení "prezidenti" s feudálními postoji a návyky si jeden druhého bezvýhradně zaslouží, jejich vzájemný střet ovšem nemá nic do činění s otázkou, zda by Turecko mělo, nebo nemělo existovat.

Turecko zůstane v podobné pozici, v jaké bývalo po dlouhé dekády během studené války. Čistě vojensky vzato jde o spojence, vůči němuž mají evropské státy závazky v případě napadení, a pohled na mapu říká, že z dobrých důvodů. Ale strategická pozice a velká armáda z něj nedělají stát připravený k začlenění do společenství evropských států, které se hlásí k demokratickým hodnotám.

Komu skutečně záleží na demokracii, ten dnes stojí na straně utlačovaných tureckých novinářů a občanských aktivistů, nikoliv na straně paši Erdogana. I kdyby spolupráci posledně jmenovaného stokrát potřeboval.

0
Vytisknout
1851

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2016