Jak vykládat tento svět

11. 2. 2026 / Josef Poláček

čas čtení 18 minut
Tato stať je reakcí a odpovědí na úvahu Fabiana Golga, která byla publikována na Britských listech pod názvem „Atonální architektura českého veřejného diskurzu“ . V krátkosti připomeňme centrální tvrzení autora onoho článku: podle jeho soudu česká literárně-komunikativní tradice (ve srovnání s tradicí západních zemí) postrádá schopnost analytického myšlení, což se pak odráží především v (ne)kvalitě, to jest mělkosti politických komentářů a jejich autorů. Bezprostředně vzato by s takovýmto tvrzením bylo možno vyslovit souhlas anebo nesouhlas, a tím by celá záležitost byla uzavřena. Jenže – věc stojí tak že F. Golgo zde fakticky otevřel zcela zásadní otázku: totiž jakým způsobem máme vykládat, tedy komentovat tento svět, aby tento náš výklad byl pravdivý. Takto závažné téma nelze ponechat bez podrobnější odpovědi; a to tím spíše že jak se ukáže, celá záležitost je dokonce ještě o jednu úroveň složitější, nežli jak ji podal sám autor původního textu.

Přitom už v jeho vlastním původním podání je věc komplikovaná dost a dost. V sledu jeho myšlenek se totiž protínají dvě různé linie, jedna obecná a jedna konkrétní, spojená především se jménem komentátora Karla Hvížďaly. V rámci jeho výkladu bylo toto spojení obecného s jednotlivým naprosto přirozené; ale při našich vlastních úvahách musíme tyto dvě roviny oddělit, napřed rozebrat obecný rozměr daného tématu, a teprve ve druhé části dopodrobna rozebrat „kauzu Hvížďala“. Která by nás ovšem taktéž měla dovést k obecným závěrům, ovšem jiného druhu nežli v případě prvním.
Připomeňme si ale napřed podrobněji, co F. Golgo vytýká českým komentátorům, respektive vůbec české komunikativní kultuře: „Česká kultura je mimo úzký okruh pražské intelektuální a kavárenské společnosti převážně provinční a z hlediska sociologie i dělnická ve svých komunikačních návycích. Nejde o výtku, ale o popis strukturálních podmínek, v nichž se veřejný diskurz formoval. Česká republika je malá země a kulturní krajina mimo Prahu — byť bohatá na vlastní hudební, folklorní a lokální tradice — historicky fungovala v rámci komunikačních norem, které oceňují přímost, praktičnost a hlubokou nedůvěru k abstrakci. (...)

Výsledkem typické české jazykové formálnosti smíšené s provinčně pragmatickým myšlením je komunikační prostředí, v němž se myšlenky vyjadřují spíše v krátkých, deklarativních formách než v rozvinutých argumentačních strukturách, jaké charakterizují například francouzský nebo britský veřejný diskurz.

Tato přímost sama o sobě slabinou není. Produkuje jasnost, vtip a druh intelektuální poctivosti, který někdy chybí kulturám s komplikovanějšími rétorickými tradicemi. Problém nastává tehdy, když se přímost stane jediným dostupným registrem — když komunikační normy kultury činí vrstevnaté, více perspektivní uvažování obtížným či dokonce společensky nepatřičným.“

Fabiano Golgo tedy vidí zásadní problém především v neschopnosti (či nechuti) českých komentářů k analytickému myšlení, k důslednému rozebrání daného tématu do hloubky. Jako kontrast, jako pozitivní příklad pak uvádí konkrétně francouzský nebo britský veřejný diskurz. Sám mohu srovnávat (pouze) s jazykovým prostředím německým. A nedá se nic dělat, bezprostředně vzato je nutno kritice ze strany F. Golga osvědčit její odůvodněnost. Nechci zde dále teoretizovat (to učinil v míře dostatečné už sám F. Golgo); dám proto zcela konkrétní příklad. Když se například chci něco dozvědět o korupčním prostředí v ukrajinském parlamentu, pak dám spontánně přednost komentáři v novinách německých – neboť se mohu spolehnout na to že tento komentář bude opřený o důkladné a odpovědné rešerše, že rozebere příslušné korupční praktiky a struktury do vší jejich hloubky. Zatímco analogický komentář v novinách českých – tam mám často pocit jako by se místo takovéto hloubkové analýzy jednalo spíše jenom o reportáž, tedy o pouhé žurnalistické zachycení bezprostředního politického dění, bez složitěji strukturovaných úvah. Respektive že se jedná jenom o jakýsi „výcuc“, kompilaci toho co si autor českého komentáře vyčetl ze západních médií.

Ovšem – na straně druhé musím stejně tak říci, že když si chci přečíst reportáž o životě – a utrpení – ukrajinské společnosti, ukrajinského člověka za ruské války, pak stejně tak automaticky sáhnu po komentáři od autora českého. Neboť zatímco německé reportáže tohoto druhu jsou – v úporné snaze jejich autora po jakémsi postoji intelektuálního nadhledu – distancované, neosobní, chladné, pak pohled českého komentátora je pravidelně mnohem bezprostřednější, přirozenější, emocionálnější, účastnější.

Nicméně – jako první krok, jako první dílčí závěr je skutečně možno potvrdit úsudek F. Golga, že komentáře pocházející z „velkých“ západních kultur jsou přinejmenším ve své převažující tendenci mnohem více analytické, do hloubky jdoucí, nežli odpovídající komentáře provenience české. Nicméně – tím naše vlastní analýzy nekončí, nýbrž naopak teprve začínají.

Abychom si ujasnili o co se jedná, musíme si znovu utřídit různé skupiny respektive různé formy komentářů. Sice také na základě jejich analytické kvality, ale poněkud jiným způsobem nežli doposud. Na samém počátku totiž stojí třída politických komentářů, jejichž obsahem (a snad ani vůbec účelem) není víceméně nic jiného, nežli jaksi znovu „přežvýkat“ události, tak jak o nich podala zprávu příslušná média. Typicky je to médium vlastní; to jest dejme tomu určité noviny podaly zprávu o určité události, a jejich komentátor je zmíněným způsobem ještě jednou zreprodukuje. Aniž by k nim přidal nějakou vlastní další myšlenku. 

Ani takovéto komentáře není nutno zcela zatratit; pro čtenáře kteří sami nemají vlastní kompetenci, zkušenost v politickém dění mohou i tyto komentáře poskytnout alespoň základní orientaci, návod k tomu co si o dané záležitosti myslet. Případně mohou přidat i příslušné morální ponaučení. Nicméně pro toho kdo sám aktivně sleduje politické dění, pro toho jsou komentáře tohoto druhu naprosto zbytné, jejich četba pouhou ztrátou času. A zde je nutno zdůraznit: v tomto ohledu není žádného zásadního kvalitativního rozdílu mezi komentáři české a západní provenience. Ano, ty západní mohou působit intelektuálněji, mohou předstírat analytickou náročnost; nicméně je to mnohdy pouze prázdný intelektualismus, který prakticky ničím nepřispívá k pochopení hlubší podstaty věci.

Abychom opět dali konkrétní příklad: shodou okolností právě v den kdy byl psán tento text (7. února) v deníku Právo vyšly dva komentáře, které nám mohou posloužit jako srovnání. První je od Petra Pitharta (dozajista není zapotřebí autora dále představovat); druhý pak od Jana Fingerlanda, komentátora Českého rozhlasu. Pithartův komentář pojednává o Babišovi, o jeho – stále nedořešeném – konfliktu zájmů. Což je ovšem už notoricky známá kauza; Pithart zde pak činí přesně to co jsem nazval „opětovným přežvýkáním“ toho co už tak jako tak ví každý; svůj článek Pithart končí vyjádřením naděje, že se na českém politickém obzoru vynoří jakási „nová síla“, která dokáže Babišovi a jeho politickým souputníkům zatnout tipec. Jistě, Pithartovy vývody mohou být o sobě správné a pochopitelné; ale Pithart zde nijakým způsobem nepřekračuje rámec konvenční politiky, respektive rámec obvyklého moralizování.

Oproti tomu komentář Jana Fingerlanda, vycházející bezprostředně z výročí atentátu na nacistu Wilhelma Gustloffa – tento komentář respektive jeho autor na základě tohoto faktu rozvíjí do hloubky jdoucí úvahy o úloze osobnosti v dějinách, o vztahu dějin a konkrétního činu, jakož i o mravní oprávněnosti bránit zjevnému zlu vlastním násilným činem, tedy atentátem.

Máme tu tedy před sebou dva komentáře, zcela rozdílné v jejich ambicích, v jejich záběru, v hloubce jejich sdělení. Toto dělení by se v zásadě mohlo shodovat s tím rozlišením které učinil F. Golgo; jenže zde se jedná o to že tu má být doložena téze, že ve skutečnosti existuje ještě další, třetí stupeň komentátorské, respektive analytické hloubky. Ale k podrobnějšímu výkladu této téze se musíme blíže podívat na další konkrétní příklad, a to sice už na výše avizovanou „kauzu Hvížďala“.

Pravá a nepravá demokracie podle Karla Hvížďaly

Připomeňme si: Fabiano Golgo vyzdvihl komentáře Karla Hvížďaly jako pozitivní příklad publicistických textů s vysokou mírou analytických kvalit. Bylo to šťastné řízení osudu, že při příslušných rešerších, aby bylo možno si ověřit oprávněnost tohoto kladného hodnocení, internetový vyhledavač hned našel a nabídl jeden text od tohoto autora, který skutečně stojí za důkladné pročtení, a který nás právě v našich vlastních úvahách a analýzách může přivést na pravou stopu. Ten zmíněný komentář je možno shlédnout zde: https://nazory.aktualne.cz/komentare/karel-hvizdala-demokracie-je-permanentni-krize-a-referenda-n/r~30b3cc8a02df11e687030025900fea04/?lp=1

Hvížďala zde vystupuje s bezprostředně velmi heretickou tézí: demokracii je nutno chránit před přílišným množstvím demokracie. Respektive: před samotným lidem. Kvintesence jeho argumentace je vyjádřena v tomto odstavci: „Publicista Jakob Augstein cituje politology, kteří tvrdí, že právě kvůli tomu máme v každé demokratické zemi parlament: ten chrání demokracii před lidem a lid před sebou samým. Protože lid, což je paradoxní pravda, si s demokracií nikdy neví moc rady. Hlas lidu (či spíše masy, která je manipulovaná momentálním strachem) a pokrok jsou dvě kategorie, které si nikdy a nikde nepodávají ruce.“

Hvížďala zde tedy v zásadě zastává náhled, který je v komprimované podobě vyjádřen anglickým úslovím: „Demokracie je více nežli svobodné volby“. Pravá demokracie podle Hvížďaly musí vykazovat ještě celou řadu základních znaků: „K fungující demokracii nutně patří úcta k Ústavě a zákonům, dělba moci, fungující soudy, nezávislé státní zastupitelství, svobodná prestižní a veřejnoprávní média, respekt k oponentům a permanentní debata o demokracii samotné. Skutečná demokracie je nikdy nekončící proces.“

Dobře tedy. Jak řečeno tento náhled se může zdát být heretickým, provokujícím; ale naším tématem zde není demokracie samotná, nýbrž způsob výkladu, komentování dějů a charakterových rysů tohoto světa. Je naprosto nepochybné, že Hvížďala zde dokázal vystoupit daleko za ideový a myšlenkový obzor konvenčních komentátorů, kteří zůstávají polapeni v optice standardních demokratických mechanismů, respektive při pohledu na odcizení obecného lidu od velké politiky žádají „více demokracie“. Hvížďala má tedy odvahu zpochybnit tento posvátný kánon demokracie, má odvahu veřejně deklarovat, že i sám lid se ve svém rozhodování může mýlit, respektive že se mýlí velmi pravidelně.

V tomto ohledu je tedy nutno dát plně za pravdu Fabianu Golgovi, s jeho hodnocením že Karel Hvížďala může sloužit za příklad politického komentátorství, které se nespokojí s vnějším zdáním věcí, nýbrž které dokáže pohlédnout někam dále, a svým adresátům zprostředkovat zcela nové pohledy na zdánlivě zcela samozřejmé principy a instituty politického provozu. Takže tedy – všechno jasné? Můžeme tímto konstatováním naše úvahy definitivně ukončit?

Než bychom tak učinili, připomeňme si že jsme si úvodem vytyčili cíl postoupit přece jenom ještě o další krok dále. K tomu účelu si ještě jednou důkladně prozkoumejme argumentační strukturu Hvížďalových tézí. V zásadě se daná věc má takto:

I. Podle obecné definice je demokracie vládou lidu. To znamená, že lid je zde naprostý, primární, nezpochybnitelný suverén.

II. Podle Hvížďalova konceptu ale demokracie není vládou lidu. Lid zde není suverénem; neboť jeho moc, jeho suverenita je omezena, oktrojována autonomní mocí institucí. A v této základní linii je zcela lhostejné, zda suverenita lidu je omezena zcela, nebo pouze zčásti. Jakmile zde stojí nějaká – jakákoli – moc nad lidem, pak to znamená že zde lid není suverénem. (Ostatně, z našich vlastních národních dějin máme ještě docela čerstvou zkušenost s tím, co v reálné politické praxi znamená pojem „omezená suverenita“.)

III. Obojí dohromady znamená, že zde – a to sice bezprostředně a absolutně – vzniká neřešitelný konflikt. Demokracie, která není vládou lidu, suverenita která není suverenitou – žádným jakkoli dovedným žonglováním s pojmy není možno tento kardinální rozpor vyřešit, přemostit.

Jenže – Hvížďala sám tento rozpor nijakým způsobem netematizuje, nýbrž ho bez dalšího zájmu prostě obchází. A proto ani nemůže žádným způsobem přispět k jeho řešení, respektive odstranění. Vidíme tedy, že jak je na jedné straně nutno uznat že Hvížďala svým pohledem na imanentní problémy demokracie sice skutečně vychází za obvyklý, konvenční pohled, tak na straně druhé i on sám zůstává nakonec uchycen v ideovém (respektive: ideologickém) rámci právě vládnoucího politického uspořádání, a nemá ne-li odvahu, pak v každém případě nevykazuje důslednost tuto samotnou státní ideu principiálně zpochybnit.

Na celou záležitost je ale možno pohlédnout ještě z jiného úhlu pohledu. Karel Hvížďala tuto svou úvahu otevřel tvrzením: „Může za to (za nástup pravicového extrémismu, JP) velké odcizení voličů od současného politického provozu. Politici ztrácí legitimitu, tradiční strany ztrácejí nejen členy, ale i příznivce.“

Hvížďala tedy konstatuje zásadní odcizení voličů od politiky, od politického provozu; ovšem nijak dále nepátrá po tom, proč vlastně k takovémuto odcizení vůbec mohlo dojít. Jak je to vůbec možné, že právě demokracie, tedy to politické uspořádání které mělo být historicky i systémově tím absolutně nejsvobodnějším, které mělo být ze všech ostatních nejblíže člověku-občanovi, které tedy mělo nejvíce plnit jeho tužby a oprávněné potřeby – jak je to vůbec možné že i zde dochází ke zcela zásadnímu odcizení, vzdálení, ne-li přímo propasti mezi občanstvem a jeho státem?!…

Ani zde Hvížďala nijakým způsobem nesleduje, vůbec nereflektuje tento kardinální protimluv. Kdyby ho totiž sledoval jenom o jeden jediný krok dále, pak by musel nevyhnutelně dospět ke zjištění:

Buďto se odcizil lid státu; anebo se odcizil stát lidu. Ale v každém případě zde vznikla situace, která je v naprostém a zásadním rozporu se zakladatelskou ideou demokracie. To jest, vznikla situace která byla právě pro demokracii považována za principiálně nemožnou. A jestli je tato situace nicméně realitou, pak to znamená, že samotná výchozí idea demokracie je v rozporu s realitou.

Už bylo řečeno, že naším tématem zde není řešení uvedených problémů a interních protikladů demokracie. Naší otázkou bylo, jakým způsobem je zapotřebí vykládat tento svět, tedy jak komentovat jeho dění, tak abychom dospěli k jeho pravdivému poznání. To jest, k poznání vnitřní, skryté podstaty jeho procesů a struktur. V tomto smyslu tedy můžeme učinit tento závěr:

Za prvé, běžné, konvenční politické komentáře pouze mechanicky odrážejí bezprostřední jevovou stránku společenského a politického dění, případně tento otisk „vylepší“ tím či oním ideologickým zařazením.

Za druhé, o jeden stupeň kvalitnější pohledy respektive komentáře dokáží do určité míry vystoupit za tento bezprostřední, povrchní pohled, dokáží zpochybnit některé jeho dílčí momenty; ale i komentáře (respektive komentátoři) tohoto druhu nakonec zůstávají polapeni v logice právě vládnoucího společenského a politického uspořádání.

Pokud se ale chceme dobrat poznání pravé podstaty těchto politických fenoménů, musíme sestoupit ještě o jednu úroveň níže; musíme sledovat konflikty běžného politického provozu až na jejich nejhlubší úroveň, tam kde nabývají charakter fundamentálního systémového protikladu. Teprve zde se nám může otevřít pohled na to, co daný politický model vlastně doopravdy je (a především: co není, ačkoli tím předstírá být), jaké je jeho skutečné systémově-dějinné zařazení a význam.

Samotným závěrem je ještě nutno zdůraznit, že jestliže jsme zde limity onoho druhého, středního stupně vykládání, komentování spojili s konkrétním jménem jednoho českého publicisty, pak je to svým způsobem nespravedlivé; Karel Hvížďala není filozofem, a zmíněné otázky může kompetentně řešit jenom a pouze autentická politická filozofie. Vlastní příčinou současného stavu falešných či přinejmenším nedostatečných výkladů politického a společenského dění je tedy především hluboký úpadek právě politické filozofie v současné době, takže klíčové otázky a problémy současnosti vůbec nejsou tematizovány, natož aby byly pozitivně řešeny.


0
Vytisknout
266

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2026