Evropa nově rozdělená

24. 1. 2016 / Karel Dolejší


V roce 1967 Seymour Martin Lipset a Stein Rokkan v knize "Party systems and voter alignments: cross-national perspectives" popsali hlavní klasické politické dělící linie západní moderny: Vlastník-zaměstnanec, církev-stát, město-venkov, centrum-periferie.


Tyto kategorie, jako ostatně ani žádné jiné, však nepopisují nějakou nadčasovou realitu, ale byly jen abstrahovány z nepřetržitého dějinného procesu. A v průběhu času dochází k postupným proměnám základních dělících linií, které kdysi rozhodovaly o podobě evropské politiky.

Jens Rydgren v roce 2006 ve studii "From Tax Populism to Ethnic Nationalism: Radical Right-wing Populism in Sweden" konstatoval, že vedle doposud dominantní socioekonomické dělící linie (vlastník-zaměstnanec) se již nejméně od roku 2005 tvoří linie alternativní, podle níž se daří xenofobům mobilizovat převážně dělnické voliče.

A Thomas Risse ve vloni publikované studii "A Community of Europeans?: Transnational Identities and Public Spheres" otevřeně konstatoval, že postoj ke globalizaci (také imigraci, multikulturalismu, atd.) utváří novou dominantní dělící linii, která se postupně vyvinula z někdejší linie církev-stát.

Nyní již můžeme - zatím ne na rovině empirických výzkumů, ale zcela jistě na úrovni solidních komentářů akademicky kvalifikovaných pozorovatelů - opakovaně zaznamenávat tvrzení, že tradiční pravo-levé dělení v evropské politice přinejmenším dočasně ustupuje do pozadí - a kulturně založené téma globalizace/migrace se stává prvořadým dělítkem mezi stranami a jejich voliči. Přitom klasické poválečné catch-all strany pravo-levého spektra se nacházejí takřka bez výjimky na straně proglobalizační/proimigrační, zatímco vedle nich a proti nim vznikají subjekty nové, které na sebe stahují protestní hlasy.

Strany pocházející ze sociálnědemokratické nebo křesťanskodemokratické rodiny mají z definice minimální schopnost soupeřit o protestní hlasy s xenofobními, protiimigrantskými. Jejich pozice se stává prekérní, zejména v případě levostředových a levicových subjektů, kterým elektorát odchází k novým protestním stranám.

V poněkud delikátní pozici se ocitly strany s environmentálním zaměřením. Původně se jednalo o subjekty silné v regionech a obecně na periferii, decentralizované a formulující uměřenou, často poněkud intelektuálně náročnější kritiku globalizačních procesů.

Je vcelku zřejmé, že pokud středolevé strany kvůli antiglobalizačním/antiimigrantským populistům přicházejí o voliče, strany zelené ze stejného důvodu svým způsobem ztrácejí soudržnou agendu - což je ve výsledku ještě mnohem větší problém. Kritika statu quo, kterou přednášejí populisté, je mnohem "lidovější" a srozumitelnější k pochopení, než studium matematických modelů ekosystému, případně zpráv IPCC. Často se také kombinuje s dělící linií centrum-periferie.

V 90. letech se mělo za víceméně samozřejmé, že zelení patří k levici a měli by environmentální agendu kombinovat se sociálními tématy. Pravdou ovšem je, že environmentální hnutí nevyrostlo ze socialistické tradice, ale z tradice konzervativní a později liberální (v evropském kontinentálním smyslu slova) ZDE.

Pokud dosavadní pozorování mají pravdu a dominantní politickou dělící linií v Evropě se postupně stává globalizace-antiglobalizace, respektive otevřená společnost-kmenová společnost, mají velký problém nejen tradiční dominantní strany, ale zejména strany zelené. Nejde již o to, že se xenofobní ultrapravice v minulosti snažila přivlastňovat si utilitárně jednotlivá environmentální témata a parazitovat na někdejší popularitě zelených. Důvěryhodnost "zelené" kritiky globalizace je podkopána faktem, že zelení schvalují právě ten globalizační fenomén, proti němuž se dnes protestní voliči, a zejména protestní dělničtí voliči, staví nejostřeji: Totiž multikulturalismus a imigraci. Práce s původním projektem "aliance zelených a rudých témat" se tak stává mimořádně obtížnou a problematickou. Internacionalismus a multikulturalismus zelených z nich spíše v očích xenofobních populistů dělají stranu tradiční a establishmentovou. A pokud zelení nechtějí zradit sami sebe, musejí na internacionalismu a multikulturalismu trvat.

Vznik nové politické dělící linie v Evropě vyvolává řadu otázek a na mnohé z nich samozřejmě nelze odpovídat "z voleje". Každopádně však platí, že bez systematického přehodnocování zděděných teorií a ideologií nelze rozumět současnému světu, ani se vypořádat s velkými výzvami, které předkládá.

0
Vytisknout
3492

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2016