Chvála deflace, ne však mezi bankéři

22. 1. 2016 / Petr Ježek


Odborná i laická veřejnost je převážně pod náporem přesvědčování, že inflace je přirozený jev, který je při nízké úrovni prospěšný ekonomice. Prozatím se pouze v praxi potvrzuje, že všechny inflační ekonomiky trvale podléhají ekonomické nestabilitě a jevům obvykle označovaným za exogenní, tj. z hlediska systému vnější. Jenže vše je více než jen trochu jinak.


Nejprve pár slov o významovém obsahu pojmů inflace a deflace. Předně mají původ v latině a byly přejaty angličtinou, čímž vstoupily do formální ekonomické terminologie všude tam, kde je inflace trvale přítomna, tj. ve standardních tržních ekonomikách euroatlantického typu. Inflace znamená doslova rozpínání, což převedeno do odborného ekonomického jazyka znamená růst cenové hladiny. Deflace jako obecné smršťování je opakem, kdy cenová hladina klesá. Co je ale cenová hladina? Zde ani ekonomové neznají zcela přesnou a jednotnou interpretaci. Předně nejde o nevážený průměr všech cen, ale o jejich makroekonomický agregát, tedy součet. Jenže tak jednoduché to není., což lze demonstrovat na současné cenové situaci.

Pokud dramaticky vzroste či poklesne cena jedné významné poptávané položky (nejde pouze o ceny spotřebních statků, ale např. i o komodity surovinové povahy) a ostatní ceny se nepohnou, nejde o pohyb cenové hladiny. Jenže řada komodit má komplementární povahu, tj. je spojena s jinými komoditami. Ropa jako surovina je nejen komplementární k palivům, jež se z ní vyrábějí, ale také k produktům organické chemie uhlovodíků a k na ropě jako surovině založeným farmakům. Kdyby byla celá ekonomika založena pouze na ropě a produktech z ní, pak by jistě změna ceny ropy vedla k analogickým změnám cen ropných produktů a ke změně cenové hladiny v ekonomice by došlo. Pokud je ale ekonomika produktově mnohem bohatší, přesněji konkurenčnější (je poptáváno mnoho na sobě nijak nezávisejících statků), což odpovídá potenciálně profilům ekonomik prakticky všech zemí zemí, pak ani rozsáhlý komplementární subsystém produktů nemůže změnit ostatní ceny, pokud je ekonomika flexibilní a dokáže se vymanit z přílišné závislosti na komplementárních statcích. Příkladem budiž schopnost nahradit ropu jako zdroj pro výše zmíněné navazující produkty.

Jestliže dnes dochází k absurdnímu poklesu cen ropy, je zjevné, že ani ve vyspělých zemích s významnou technologickou závislostí na ropě neklesají ceny na ropu navazujících produktů tak rychle a na tak nízkou úroveň, jako je tomu u samotné ropy. Jde o pokles cenové hladiny, a tedy o deflaci? Nikoli, a to z několika důvodů. Předně pokles ceny ropy neodpovídá vývoji nákladů na její prospekci, těžbu, logistiku a zpracování. S tím ale nepočítají učebnice tržní ekonomie a ti, kteří je dogmaticky používají, tápou a nejsou schopni situaci vyhodnotit a komplexně posoudit. Dostáváme se totiž k jádru problému: Pohyb cenové hladiny nemusí být navzdory všem předpokladům prosté tržní povahy a ceny komplementů se mohou pohybovat dokonce opačným směrem. Současné významné trhy (všechny finanční a některé komoditní) totiž mají v sobě zabudován herní stroj, který musel někdo naprogramovat stejně jako ruletu v kasinu. Základem herního programu je bankovní úvěr a to znamená, že je zde významná ekonomická síla a zájem na udržení hry, jež je současně základem exkluzivního postavení bank mezi podnikateli.

Je jasné, že ropa jako přírodní zdroj je nejprve ekonomizována tam, kde jsou nejnižší náklady a cena může růst daleko nad ně při mohutné poptávce. Tak se ostatně zrodil fenomén Rockefeller a jeho ropné koncerny jako komplexní subsystémy k ekonomizaci oligopolně až monopolně ovládaného zdroje. Zde učebnice ekonomie celkem realisticky konstatují, že monopolní cena se nevyvíjí na základě nákladů ani poptávky, ale sleduje konkrétní výnosové cíle vlastníka. Ty se mohou při rozvoji trhu opírat o nízkou míru zisku při nižších cenách a po obsazení významného podílu na trhu pak buď dumpingově likvidovat konkurenci nebo při její slabosti rovnou diktovat vyšší ceny. Zájmy velkých finančních investorů do ropného byznysu pak jsou analogické stejně jako používaná cenová politika, kdy se prolínají oba monopoly či vůdčí oligopoly.

Příklad ropy umožnil pochopit, že do cenové hladiny vstupují ceny, jejichž tvorba nemá konkurenčně tržní charakter, a navzdory pádům některých komoditních cen ještě nemusí docházet k celkovému cenovému poklesu. To ostatně mnozí ekonomové vědí a proto neustále opakují, že inflační cílování centrálních bank se opírá o reálné vnitřní cenové podmínky, a tedy stále možný a cílově uskutečňovaný růst cenové hladiny. Jak s tím souvisí banky a bankéři?

Bankovní konkurence skončila se vznikem první centrální banky a jejím řízením komerčních bank. Současný bankovní systém západního typu je konkurenčně omezen na možnost volby portfolia (struktury nabídky) bankovních produktů. Centrální banky používají jako nástroj své měnové (a skrytě i hospodářské) politiky diskontní sazby, jež slouží jako základ pro stanovení úrokových sazeb po zvýšení o výnosovou marži a rizikovou přirážku. Proto nepřekvapuje, že banky mohou na jedné straně srazit úroční vkladů klientům a současně požadovat dramaticky vyšší, údajně přesto „výhodné“ sazby k úvěrům, jež poskytují. O tom, že to je velmi nefér k vlastníkům vkladů, snad někdy příště.

Úvěr tvoří věřitele a dlužníky. Úročený úvěr pak zvyšuje náklady dlužníkovi. Banky mají ve vlastním zájmu sledovat dlužníkovu schopnost úvěr i s úroky splatit, přesto to mnohdy činí selektivně, jindy celkově laxně a pak bance rostou pohledávky po lhůtě splatnosti a klesá výnos z úvěrové operace. Jelikož banky pracují převážně s cizími zdroji (od vkladatelů a fakticky půjčené na finančních trzích), jsou motivovány k inflaci tím, že ta jim tyto zdroje zlevňuje. To je cenné vzhledem k faktu, že banka stěží ovlivní aktuální výši disponibilních pasiv v podobě vkladů, když to při daných podmínkách k vkladovým účtům závisí na vkladatelích, zato ale snadno ovlivní jak výše úroků tak množství poskytnutých úvěrů do limitu závazného podílu na vlastním kapitálu. Úvěrovou expanzí (růstem poskytovaných úvěrů) banky fakticky systematicky provádějí inflační operaci, neboť do ekonomiky pumpují více peněz než je v ní aktuálně nezbytně nutné na proplacení transakcí. Aby to nebylo tak okaté, vznikla speciální finanční hra zvaná finanční deriváty, což jsou různé obchody uskutečněné dnes se sázkou na budoucí stav či zpětný odkup. Tento nástroj soukromé redistribuce peněz pochopitelně s jejich přebytečným množstvím nic nenadělá, jakkoli budeme tyto hry nazývat finančními transakcemi s nezbytným peněžním protiplněním.

To, že inflaci vítají dlužníci, jimž znehodnocené peníze zlevňují splátky a nemají rádi věřitelé, jimž se vracejí znehodnocené peníze, je i učebnicový fakt. Cudně se ale tají, že zdánlivá pozice banky jako věřitele je ve skutečnosti mnohde pozicí dlužníka a její ztráta věřitele je snadno nahraditelná jiným způsobem. Nikoli náhodou banky při nesplácení úvěru inkasují zástavu (viz dům u hypotečního úvěru) a kromě toho si vymohly exkluzivní přístup k vládní (veřejně rozpočtové) podpoře. Příkladem nad jiné zřejmým je historie sanace problémových bank v USA na vrub federálního rozpočtu.

Deflace naopak vyhovuje věřitelům a všem těm, kteří vůbec do úvěrového vztahu nevstoupili. To jsou všichni vlastníci majetku a peněz, kteří ekonomicky pracují pouze s tím, co vlastní (v případě rodin pak všichni členové rodiny ochotní ke spolufinancování). Klíčový zájem na deflaci zde mají spotřebitelé, tedy koncová poptávka nás, občanů a výrobní spotřeba producentů. Produktivita práce se v posledním století dramaticky zvýšila nejen v důsledku vzdělání, ale zejména náhradou chybové manuální lidské práce prací strojů. Ostatně právě Marxem prvně vytyčený problém náhrady práce kapitálem (i na Západě uznávají Karla Friedricha Marxe jako výtečného analytického sociologa své doby) je poněkud překvapivě vzhledem k naléhavosti jiných problémů tématem aktuálního setkání v rámci Ekonomického fóra v Davosu.

Proč tedy cenová hladina systematicky neklesá? Spotřebitelé ani producenti vzhledem k značné spotřebě by nebyli proti, naopak. Kde je tedy problém? Pochopitelně zájem na deflaci nemají ti, kteří mají relativně nízkou spotřebu a „produkují“, takže si volí, často monopolně, oligopolně a kartelově, ceny. Celý finanční sektor nemá na deflaci zájem, protože je založen na výše zmíněné hře o úvěru a úrocích v podmínkách obrovské ekonomické síly a zní plynoucích exkluzivit a doslovném vydírání vkladatelů. Finanční sektor a jeho instituce a reprezentující osoby nemají na prospěchu spotřebitele jakýkoli zájem, pokud není závislý na jejich ekonomické činnosti. Čím větší je podíl finančního sektoru na ekonomice, tím více roste riziko nekontrolovatelné inflace a destruktivních jevů pro reálnou ekonomiku.

Pro deflaci hovoří více faktorů. Kromě výše zmíněného zájmu spotřebitelů je to uměle úvěry zrychlené nasycování poptávky a současně omezenost a vyčerpávání zcela či po delší adaptační dobu nenahraditelných přírodních zdrojů. Dalším prodeflačním faktorem je systematické rozevírání nůžek mezi sociálními skupinami s různou výší příjmu. Jestliže cca 80 % populace má potíže nežít na úvěr a ze svého příjmu stabilně hradit standardní životně a kulturně podmíněné závazky, je jasné, že snížená cenová hladina by umožnila nejen oddlužení dlužníků ale i materiálně důstojný život občanů. To ale znamená nutnost rychlé a efektivní náhrady docházejících přírodních zdrojů zdroji obnovitelnými a perspektivně nevyčerpatelnými (neomezenými). Ostatně je symptomatické, že David Rockefeller se již na počátku nedávné hypoteční (přesněji prvního kola komplexní finančně ekonomické) krize vyslovil pro opuštění ropného byznysu přechodem na ten elektrický, mnohem méně vázaný na rychle vyčerpatelné přírodní zdroje.

Nadcházející období vysoce pravděpodobně povede globálně k masivní redukci finančního sektoru a neadaptabilní a manažersky nekompetentně řízené části průmyslu a ekonomicky aktivních států. To je příležitostí k stabilizaci ekonomik na základě konsolidované socioekonomické sféry a šetrného užití přírodních zdrojů. Taková ekonomika se musí současně vnitřně aktivizovat zdrojově, tj, zapojit všechny práceschopné a po práci toužící občany, veškeré peníze převést na financování poptávaných transakcí a v důsledku systémové stabilizace využít i dosavadní rezervy a vklady. Peněz je totiž v ekonomikách dost, pouze neslouží tomu, čemu by měly sloužit výhradně – produktivním reálným transakcím. Evidenční zúčtovací funkce jim zůstane, protože ničemu nepřekáží, ale jakékoli hromadění peněz tam, kde je nelze zapojit do financování transakcí prostě nebude možné. S tím se výrazně omezí projevy intoxikace penězi a manažerské i občanské rozhodování přestane místo kvalitativních parametrů používat ten nadměrně zbytnělý peněžní.

Mohu ctěnému obecenstvu s radostí a pýchou (trochu jsem přispěl) doporučit k prostudování návrh ekonomické reformy s eliminací hypertrofie finančního sektoru a s oddělením peněz od majetku a akumulační funkce, který na webu ekonomickareforma.cz prezentuje její duchovní autor Ing Jiří Schlimbach. A pak že to nejde dělat jinak a lépe a hlavně bez bankovních a finančně tržních oligarchů...

Závěrem ještě aktuální poznámka k finančníkům a jejich neoblibě deflace: Na můj dotaz k použité metodě odhadu deflačních tendencí v ČR mi v období zahájení intervencí proti koruně nikdo z ČNB neodpověděl z pochopitelných důvodů – žádná bankovní metodika měření inflace a deflace není odborně způsobilá a argumentačně udržitelná, protože neobsahuje proměnné, jež by odhalily pravou podstatu zvrácené motivace a exkluzivní pozice bank mezi podnikateli. Lze se jen podivovat, že se podnikatelé a jejich stavovské organizace jaksi zdráhají se proti této zjevné nespravedlnosti bránit. Žádně znehodnocení přitom v reálném světě nikomu k užitku není, k čemu tedy inflace, k fiktivním finančním hrám o lidskou duši? I peníze jsou dobrý sluha, ale neobyčejně zlý pán!

0
Vytisknout
3223

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2016