Jen blázen sebevrah by investoval do dolarových vládních dluhopisů dlužníka

Co sděluje aktuální masivní výprodej dluhopisů USA?

21. 1. 2016 / Petr Ježek

Zadluženost USA je ve skutečnosti mnohem vyšší, než jak to sdělují oficiální data, jak již upozornil Lawrence Kotlikoff a upřesnil David Walker. Činí cca 65 bilionů USD místo oficiálních necelých dvaceti. Kolik dalších zemí cudně skrývá své narůžovo natírané zadlužení?

Ranní finanční zprávy z 18.1.2016 o téměř padesátimiliardovém výprodeji vládních dluhopisů USA (pochopitelně nominovaných v USD) vyvolávají svým objemem a načasováním těsně před fórem v Davosu mnohé otázky.

Nejde sice o absolutní rekord v čtrnáctidenním časovém „spotu“, ale okolnosti jsou více než varovné. Předně, k výprodeji dochází v době, kdy setrvale roste fiskální nerovnováha USA vyjádřená růstem vládního zadlužení a masivní výprodej bondů je jasným signálem, že již nejsou v tomto objemu a za daných podmínek žádané.

Pravidlo trendmakingu říká, že taková aktivita bude následovaná v nejbližší době dalšími živelnými i konsolidovanými výprodeji. Prozatím se událost obešla bez jakéhokoli komentáře ze strany ministerstva financí USA i tradingových autorit, což je jasný signál, že jde nikoli o rutinní, byť obrovský výběr výnosů, ale o cosi více, co znemožňuje jakýkoli bezbolestný vysvětlující komentář.

Vzhledem k celosvětovému růstu vládního zadlužení je jasné, že se objem dluhopisů na trzích zvyšuje, ale bez perspektivy požadovaných výnosů. Svět se tak kouzlem nechtěného dostává do pozice Japonska, které svůj mimořádně vysoký vládní dluh „vyřešilo“ umístěním převážně mezi své loajální občany.

Ve světové dimenzi ale jistě nejde o loajalitu, ale o přinejmenším nerozvážnost. Rostoucí nabídka dluhopisů nutně narazí na pokles poptávky po nich, jestliže nabízejí k nule blízkému či dokonce zápornému výnosu rostoucí riziko problémů se solventností vlády USA a dalších zemí a finančních trhů.

Metodika výpočtu vládního dluhu v USA nezahrnuje vládní závazky a garance, které jsou vesměs nefinancovatelné obvyklým způsobem pro fatální nedostatek likvidity, což dobře charakterizoval David Walker loni v listopadu.

Každým dnem pak současně roste riziko exploze derivátové bubliny, na níž marně upozorňuje stále více světových finančních analytiků a právníků s nedozírnými následky na banky, finanční trhy a finanční instituce obecně. Pochopitelně drobní střadatelé a investoři nejsou v USA chráněni před sanací korporátních ztrát z jejich účtů.

Zadluženost USA je ve skutečnosti mnohem vyšší, než jak to sdělují oficiální data, jak již upozornil Lawrence Kotlikoff a upřesnil David Walker. Činí cca 65 bilionů USD místo oficiálních necelých dvaceti. Kolik dalších zemí cudně skrývá své narůžovo natírané zadlužení?

Je zřejmé, že USA, jež v minulosti dopustily ve své ekonomice nejednu obrovskou finanční a majetkovou bublinu (Informix, Enron, Worldcom, Lehman Brothers, Bank of America, City, AIG, FannyMae, FreddyMac, zlato ve Fort Knox, Detroit a další) chronicky trpí pochybnými metodickými praktikami při vykazování ekonomických a finančních dat.

Přelití nákladů vytvořených US bankami na konci minulého desetiletí na federální rozpočet zcela vyčerpalo jakékoli rezervy k případné sanaci dalších bankovních problémů z veřejných zdrojů. Vzhledem k tomu, že polovina ledna 2016 zastihla City a Wells Fargo opět ve velmi nerovnovážné situaci (City je na tom mnohem hůře než WF), je jasné, že kýžený návrat ke stabilitě finančního systému USA (a tím i toho globálního založeného na USD) je pouze zbožným přáním tvrdě narážejícím na dosud skrývanou realitu.

Pokud nyní Fed přistoupí k avizovanému růstu dolarových sazeb, střelí se do vlastní nohy, a to okamžitě a nenapravitelně. Jen blázen sebevrah by investoval do dolarových vládních dluhopisů dlužníka, který se chová hůře než řecká vláda při zatloukání skutečného rozměru nerovnováhy (i ta symptomaticky na základě doporučení mise Goldman Sachs v Řecku v roce 2001).

A to jsou US bondy (dluhopisy) v kritickém ohrožení současně v důsledku samotné dolarové bubliny. Faktická nezaměstnanost zasahuje cca 20% práceschopné populace USA, HDP nafukují podivné odhady šedé a černé ekonomiky i neproduktivní finanční obchody. Každý, kdo si uvědomuje zásadní rozdíl mezi inventarizací a inventurou chápe, proč se všichni tak bojí inventury a její konfrontace s inventarizací.

Aby toho nebylo dost, břidličný boom naráží na fyzikální zákony, neboť ropu nelze ani natisknout ani jednoduše zfalšovat, o ropné geologii nemluvě. Pád tržních cen ropy nemá s celkovými náklady utilizace ropy nic společného, jde fatálně proti růstu těchto nákladů nejen u tradičních kavernálních (dutinových, pozn. redakce) ložisek, ale i těch mnohem hůře těžitelných bitumenních (živičných, pozn. redakce).

Stručně řečeno, stabilizace amerického břidličného byznysu slibující stabilizovat celou ekonomiku založenou na dlouhodobém úvěrování je falešná jako stodolarovka z doby první bankovní krize v USA. Věřitelům se tyto úvěry vesměs nevrátí a jejich aktivní obraz v bankovních bilancích vyprchá jako euforie návštěvníků kokainových dýchánků.

Konečně, ale významem nikoli na posledním místě je třeba zmínit rychle postupující yuanizaci světových financí. Je sice snadné trefovat se do čínského polevení v růstu výkonnosti ekonomiky, ale co je to proti výkonnostní stagnaci navzdory vší té manipulaci s metodikami v USA i ve starých zemích EU.

Čína emituje své dluhopisy v yuanech, je lídrem v nově vytvořených mezinárodních finančních institucích mimo svět USD a uzavírá tak prostor pro uplatnění dolarových titulů.

To při neustále rostoucí nabídce dluhopisů v USD působí jako Papinův pověstný hrnec. Je pouze otázkou času, kdy tak jako Dennis Papin i poněkud nedovtípení a stereotypní finančníci zjistí, že hrát si s penězi bez znalosti jejich tvorby, pohybu a odpovědného rozhodování je vysoce nebezpečné nejen pro ně, ale pro celý „starý dobrý svět“.

0
Vytisknout
3204

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2016