Dovolit uprchlíkům přicházet, ale regulovat jejich příliv:

Jak zvládnout uprchlickou krizi

5. 2. 2016


Uprchlíci jsou rozumní lidé v zoufalé situaci. Život mnoha z milionu žadatelů o azyl, kteří vloni uprchli ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a dalších válkou sužovaných zemí do Evropy, se stal nesnesitelným. Evropa je mírumilovná, bohatá a přístupná. Většina lidí by raději zůstala doma a nezačínala život znova mezi cizinci. Ale když alternativou je hrozba smrti v důsledku barelových bomb a fanatiků se šavlemi, uprchlíci učinili jedinou racionální volbu.


Příliv uprchlíků by byl zvladatelný, kdyby evropské země na něm pracovaly společně, jak si to přála německá kancléřka Angela Merkelová. Místo toho byly Německo a Švédsko ponechány, ať se s uprchlickou vlnou vyrovnají samy. Dnes je jejich ochota v tom pokračovat vyčerpána. Pokud Evropa brzy neobnoví pořádek, politický tlak přinutí Merkelovou, aby jednostranně uzavřela hranice, což spustí dominový efekt. Ještě více znepokojuje fakt, že migrační krize podporuje xenofobii a politický populismus. Štěpící síly pravicového nacionalismu se již ujaly v části Východní Evropy. Pokud se rozšíří na západ do Německa, Francie a Itálie, EU se může rozpadnout.

Dnešní situace je chaotická. Uprchlíci mohli plout přes Středozemní moře, registrovat se a pokračovat do kterékoliv země, kterou považovali za atraktivní. Mnozí ekonomičtí migranti, kteří nežádají o azyl, se objevili ve frontě se lží o tom, odkud pocházejí. Tento systém naprosté libovůle musí být nahrazen systémem, v němž žadatelé o azyl jsou prověřeni, jakmile dorazí na evropskou hranici - nebo ještě lépe, než překročí Středozemní moře. Ti, kdo nemají nárok na azyl, by měli být neprodleně odesláni nazpět; ti, kdo ho zřejmě dostanou, by měli být odesláni do zemí, které je jsou ochotny přijmout.

Vytvoření dobře regulovaného systému vyžaduje tři kroky. Prvním je omezit faktory, které podněcují lidi přijmout riziko cesty, podporou pomoci pro uprchlíky, zejména oběti občanských válek v Sýrii a Iráku, včetně velkého počtu těch, kdo uprchli do sousedních zemí jako je Turecko, Jordánsko a Libanon. Druhým je vyhodnotit žádosti o azyl, dokud jsou ještě uprchlíci v centrech nacházejících se na Blízkém východě, nebo v "hotspotech" (hlavně v Řecku a Itálii), kam přicházejí, když dorazí do EU. Třetí prvek je trvat na tom, že žadatelé o azyl zůstanou v centrech, dokud jejich žádost nebude zpracována, místo aby nasedli na vlak do Německa.

Všechny tyto kroky jsou zatíženy problémy. Vezměme nejprve faktory, které vedou k migraci. Vyhlídky na ukončení syrské občanské války jsou vzdálenější, než kdy dříve: Mírová jednání v Ženevě byla tento týden přerušena bez jakéhokoliv pokroku. Ale EU může udělat mnohem více, aby pomohla uprchlíkům a zemím, kde pobývají. Je skandální, že pomoc Syřanům byla v roce 2015 omezena, i když se válka stala krvavější: Agentury poskytující pomoc vloni dostaly o něco málo více než polovinu toho, co potřebovaly, tvrdí OSN. Dárci na londýnské konferenci tento týden byli požádáni o 9 miliard dolarů na rok 2016 - zhruba tolik, kolik Němci utratí ročně za čokoládu. Je třeba mnohem víc každý rok, po několik let.

Evropské peníze by měly být využity nejen k nasycení a ubytování uprchlíků, ale také přimět hostující země, aby je vpustily na trh práce. První čtyři roky konfliktu nesměli Syřané pracovat v Turecku, Jordánsku ani Libanonu. Nedávno Turecko začalo povolovat práci uprchlíků. Dárci musejí vyvinout tlak na Jordánsko a Libanon, aby se přidaly. Evropské peníze by měly pomoci s výukou 400 000 uprchlických dětí v Turecku, které nechodí do školy.

Dalším úkolem je požadovat, aby se žadatelé o azyl registrovali a byli roztříděni tak blízko k domovu, jak je to jen možné, pravděpodobně v Turecku, Libanonu a Jordánsku. Ideálně by ti, kdo přijeli do Evropy lodí, měli být odesláni zpět do tábora v jedné z těchto tří zemí - aby se prokázalo, že vyplýtvali své úspory na platbu pašerákům, kteří jim zařídili bezvýslednou cestu. Ale to by znamenalo čelit právním a politickým námitkám, částečně kvůli stavu lidských práv v Turecku. Takže by měly existovat také čekací tábory v první evropské zemi, pravděpodobně v Řecku a Itálii.

Náklady by měla hradit celá EU, protože cílem je zajistit kontrolu nad jejími vnějšími hranicemi. Je možné vyjednávat. Výměnou za zřízení velkých uprchlických hotspotů a táborů na svém území by Řecko mělo získat pomoc s dluhem a rozpočtem, aby se zlepšila jeho ekonomická krize.

Uprchlíci by vstoupili do tohoto systému, jen kdyby věřili, že oprávněné žádosti budou přijaty v rozumném časovém výhledu. Takže EU potřebuje vynaložit více peněz, aby zajistila, že to bude rychle vyřízeno. A členské státy by se měli dohodnout na přijetí podstatných počtů žadatelů o azyl v dobré víře. Někteří uprchlíci mohou dávat přednost Německu řekněme před Francií - a sotva jim něco zabrání překročit hranice, jakmile jsou v schengenském prostoru. Ale pokud o ně bude řádně postaráno, většina jich zůstane.

Krize vyžaduje větší program přesídlení, než jaký provozuje agentura OSN pro uprchlíky, jenž má kapacitu pouhých 160 000 osob. Země mimo EU, včetně zemí Perského zálivu, by se měly také podílet. Prioritu by měli dostat uprchlíci, kteří požádají o azyl ještě v Turecku, Jordánsku a Libanonu - aby se snížila motivace k nebezpečným cestám přes moře.

Migrantům bez nároku na azyl by měl být odepřen vstup, nebo by měli být deportováni. To by bylo právně složité, a je nemožné repatriovat lidi do některých zemí, jako například do Sýrie. Ale pokud by systém neměl být zahlcen nebo považován občany EU za nespravedlivý a nelegitimní, třídění musí být účinné a vynutitelné. Vlády EU by měly podepsat a implementovat readmisní dohody, které by umožnily rychle odeslat domů odmítnuté migranty řekněme z Maroka nebo Alžírska. Pokud by byly takové dohody nemožné (nebo jako v případě Pákistánu je vlády nedodržovaly), vyhlídky na nekonečné čekání v Řecku by způsobily, že si ekonomičtí migranti toužící po Německu cestu rozmyslí.

Jakmile by tato opatření byla zavedena, bylo by možné provést nejkontroverznější krok: Zastavit nekontrolovaný proud uprchlíků přes řeckou severní hranici do Makedonie. Během posledních pěti měsíců se stalo zřejmým, že Evropa nemůže získat kontrolu nad počty nebo charakterem uprchlíků, když pohraničníci vpouštějí žadatele o azyl a umožňují jim bezpečnou cestu do Severní Evropy.

Státy mají morální a právní povinnost poskytnout útočiště těm, kdo prchají před vážným nebezpečím. Tento přístup je z krátkodobého hlediska rušivý, ale ve střednědobém výhledu, pokud bude uprchlíkům povoleno pracovat, se tito lidé asimilují a zaplatí více, než kolik na ně bylo vynaloženo. Naproti tomu chaos posledních měsíců ukazuje, co se stane, když politici nedokážou přijmout panevropský přístup k tomuto jasně panevropskému problému. Navržený plán by vyžadoval mnoho peněz a spoustu obtížných jednání. Ale je v zájmu všech zemí pomoci - protože všem by se vedlo hůře, pokud EU upadne do xenofobního sobectví.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
1853

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2016