Vědecké mýty

5. 2. 2016 / Boris Cvek


Konkrétně se jedná o těchto 5 mýtů: 1. screening zachraňuje životy u všech typů rakoviny, 2. antioxidanty jsou dobré a volné radikály špatné, 3. lidé mají mimořádně velké mozky, 4. jednotlivci se učí lépe, pokud se učí ve svém oblíbeném výukovém stylu, 5. lidská populace exponenciálně roste. V následujícím bych chtěl poskytnout čtenářům svůj překlad první části článku v časopise Nature.

„V roce 1997 lékaři v jihozápadní Koreji začali poskytovat lidem ultrazvukové vyšetření pro včasné odhalení rakoviny štítné žlázy. Zprávy o tomto programu se rozšířily a brzy toto vyšetření začali nabízet lékaři v širokém okolí. Nakonec, i díky vládní iniciativě zaměřené na včasná odhalení jiných rakovin, se rozšířilo celonárodně. Stovky tisíc lidí se nechalo testovat za pouhých 30-50 dolarů.

Napříč zemí prudce vzrostlo množství detekovaných rakovin štítné žlázy, a to z 5 případů na 100 tisíc obyvatel v roce 1997 na 70 případů na 100 tisíc obyvatel v roce 2011. Dvě třetiny diagnostikovaných přišly o štítnou žlázu a začaly dlouhodobě brát léky, což obojí má svá rizika.

Od takové nákladné a široké iniciativy v rámci podpory veřejného zdraví mohlo být očekáváno, že bude zachraňovat životy. Ale to se nestalo. Rakovina štítné žlázy je dnes nejběžnější rakovinou, diagnostikovanou v Jižní Koreji, ale množství lidí, kteří na ni umírají, zůstává stejný – asi 1 na 100 tisíc. Dokonce když to někteří korejští lékaři zjistili a navrhli ukončení tohoto programu v roce 2014, korejská odborná společnost endokrinologů a specialistů na štítnou žlázu argumentovala tím, že screening a léčba jsou základní lidská práva.

V Koreji, ale i jinde, se představa, že včasná detekce jakékoli rakoviny zachraňuje životy, stala neotřesitelnou vírou. Tato slepá víra v screening rakoviny je příkladem toho, jak mohou představy o lidské biologii nebo chování přetrvávat mezi lidmi – včetně vědců – i když vědecká evidence ukazuje, že jsou falešné. Podle Nicholase Spitzera, ředitele Kavli Institute for Brain and Mind at the University of California, San Diego, „si vědci myslí, že jsou příliš objektivní na to, aby věřili v něco tak lidového, jako je mýtus.“ Nicméně mýtům věří.

Tyto mýty se často rozvíjejí ze semene skutečné pravdy – ano, včasná detekce skutečně zachraňuje životy u některých rakovin – a daří se jim díky lidským přáním a úzkostem, jako je strach ze smrti. Ale mohou škodit, např. tím, že lidé podstupují nepotřebnou léčbu nebo utrácejí peníze za neověřené produkty. Mohou také zmařit nebo zastavit slibný výzkum tím, že od něj odradí vědce, nebo tím, že uchvátí pro sebe zdroje. A rozptýlit je, to je obtížné.

Podle Paula Howard-Jonese, který se věnuje neurovědám a vzdělávání na University of Bristol v Británii, vědci by měli podrývat mýty, ale také mají zodpovědnost za to, aby nepovstávaly mýty nové. „Potřebujeme se podívat hlouběji, abychom pochopili, jak vznikají a jak se stávají tak rozšířenými a trvalými,“ říká.

Některé nebezpečné mýty získaly mnoho pozornosti v médiích: vakcíny prý způsobují autismus nebo HIV prý nezpůsobují AIDS. Ale mnoho dalších se jen točí kolem a také poškozují lidi, vysávají z nich peníze a zabahňují vědecké podnikání – anebo jdou prostě jen vědcům na nervy. V následujícím se Nature dívá na počátky a následky pěti mýtů, které odmítají zemřít.

Mýtus první: screening zachraňuje životy u všdch typů rakoviny

Pravidelný screening může být prospěšný pro některé skupiny, které mají zvýšené riziko určitých rakovin, například u rakoviny plic, děložního čípku a rakoviny střev, ale to neplatí pro všechny testy. Navzdory tomu někteří pacienti a lékaři prudce brání neefektivní testy.

Víra v to, že včasný nález rakoviny zachraňuje životy, pochází ze začátku dvacátého století, kdy lékaři zjistili, že dosahují nejlepších výsledků, pokud byly nádory identifikovány a léčeny ihned po objevení se symptomů. Logicky z toho pak plynulo, že čím dříve je tumor nalezen, tím je větší šance na přežití. „Všichni jsme byli učeni, už na klíně svých matek, že nejlépe se postavíme k rakovině tak, že ji co nejdříve najdeme a vyřežeme ven,“ říká Otis Brawley, vedoucí lékařský úředník z American Cancer Society.

Ale evidence z velkých randomizovaných studií u pacientů s rakovinou štítné žlázy, prostaty a s rakovinou prsu ukázala, že včasný nález nezachraňuje životy v takové míře, jak se často propaguje. Například souhrnná analýza pěti randomizovaných klinických studií s 341 342 účastníky zjistila, že screening nesnížil významně úmrtí na rakovinu prostaty (Ilic, D., Neuberger, M. M., Djulbegovic, M. & Dahm, P. Cochrane Database Syst Rev. 1, CD004720 (2013)).

„Zdá se, že lidé si představují, že pouhý fakt, že rakovina bude nalezena takzvaně včas, musí být výhodou. Ale tak to vůbec není,“ říká Anthony Miller z University of Toronto v Kanadě. Miller vedl Kanadskou národní studii screeningu prsů, která trvala 25 let a obsáhla 89 835 žen ve věku 40-59 let a podle které každoroční mamogramy nesnížily mortalitu u rakoviny prsu (Miller, A. B. et al. Br. Med. J. 348, g366 (2014)). Je to proto, že některé nádory vedou ke smrti bez ohledu na to, zda jsou detekovány nebo léčeny. Kromě toho má agresivní brzký screening spoustu negativních dopadů na zdraví. Mnohé rakoviny rostou pomalu a neublíží, pokud se nechají bez léčby, a proto operace štítné žlázy, prsu nebo prostaty, které lidé podstupují, nemusejí být nakonec nezbytné. A proto na úrovni celé populace výhody (zachráněné životy) nepřevažují rizika (životy ztracené nebo obtěžované nepotřebnou léčbou).

Kromě toho u lidí, kteří měli rakovinu detekovánu a odstraněnu, snadno vzniká pocit, že jejich život byl zachráněn, a tyto osobní zkušenosti pomáhají udržovat tento omyl při životě. A onkologové běžně debatují o tom, které věkové a jiné rizikové skupiny mohou mít prospěch z pravidelného screeningu.

Podle Brawleye takto upnutá pozornost k současným screeningovým testům se děje na úkor výzkumu rakoviny. „V případě rakoviny prsu jsme strávili příliš mnoho času debatami o tom, zda testovat ženy od věku 40, nebo 50 let, a zanedbali jsme to, že potřebujeme lepší test“, říká Brawley. Tedy takový test, který umožní rozlišit rychle rostoucí rakovinu od rakoviny pomalu rostoucí. Podle epidemiologa Johna Ioannidise ze Stanford Prevention Research Center v Kalifornii současné diagnostické pomůcky by měly být přísně zkoumány s ohledem na to, zda skutečně zahraňují životy. Ioannidis v tomto roce ukázal, že jen velmi málo screeningových testů pro 19 hlavních nemocí ve skutečnosti snižuje úmrtnost (Saquib, N., Saquib, J. & Ioannidis, J. P. A. Int. J. Epidemiol. 44, 264–277 (2015).

Změnit chování bude obtížné. Gilbert Welch z Darmouth Institute for Health Policy and Clinical Practice v Lebanonu, stát New Hampshire, tvrdí, že lidé budou raději, když jim bude říkáno, že mají podstoupit jeden krátký test jednou za pár let, než by měli slyšet o správném jídelníčku a cvičení pro prevenci rakoviny. „Screening se stal jednoduchou cestou pro doktory i pacienty, jak si myslet, že dělají něco dobrého pro zdraví, ale riziko, že dostanou rakovinu, se tím vůbec nesnižuje,“ říká.

Mýtus druhý: Antioxidanty jsou dobré a volné radikály špatné

V prosinci roku 1945 chemikovi Denhamu Harmanovi navrha jeho žena, aby si přečetl článek v Ladies' Home Journal s názvem „Zítra můžeš být mladší“. To zažehlo jeho zájem o stárnutí a o mnoho let později, nyní už v roli výzkumníka na University of California, Berkeley, Harman dostal nápad „z čistého nebe“, jak později vzpomínal. Navrhl, že stárnutí je způsobeno volnými radikály, což jsou reaktivní molekuly, které vznikají v těle jako vedlejší produkty metabolismu a vedou k poškození buněk.

Vědci se kolem této teorie stárnutí, způsobeného volnými radikály, shromáždili, a to i s tím důsledkem, že podle nich antioxidanty, což jsou molekuly, které neutralizují volné radikály, jsou dobré pro lidské zdraví. Během 90. let mnoho lidí bralo antioxidanty jako doplňky stravy, konkrétně vitamín C a beta-karoten. Podle Siegfrieda Hekimiho, biologa z McGill University v Torontu v Kanadě, jde „o jednu z mála vědeckých teorií, které se dostaly až k veřejnosti: gravitace, relativita a volné radikály způsobující stárnutí, takže člověk potřebuje antioxidanty.“

Nicméně na začátku nultých letech vědci, kteří se pokoušeli na této teorii stavět, narazili na ohromující výsledky: myši, které byly geneticky upravené tak, aby produkovaly volné radikály, žily stejně dlouho jako normální myši, a ty, které byly upravené tak, aby vytvářely zvýšené množství antioxidantů, nežily déle než normální myši (Doonan, R. et al. Genes Dev. 22, 3236–3241 (2008) a Pérez, V. I. et al. Aging Cell 8, 73–75 (2009)). Šlo o první z přívalu negativních výsledků, které bylo zpočátku obtížné publikovat. Teorie volných radikálů „byla něco jako kreatura, kterou se snažíme zabít. Nepřestávali jsme do ní střílet, ale ona prostě neumírala,“ říká David Gems z University College London, který začal publikovat své negativní výsledky od roku 2003 (Keaney, M. & Gems, D. Free Radic. Biol. Med. 34, 277–282 (2003)). Později jedna studie na lidech dokonce ukázala, že antioxidanty v potravních doplňcích brání zdraví prospěšným účinkům cvičení, a jiná studie je dokonce spojila s vyšší úmrtností (Ristow, M. et al. Proc. Natl Acad. Sci. USA 106, 8665–8670 (2009) a Bjelakovic, G., Nikolova, D. & Gluud, C. J. Am. Med. Assoc. 310, 1178–1179 (2013)).

Žádný z těchto výsledků ale nezpomalil světový obchod s antioxidanty, který sahá od jídla a nápojů až v potravním doplňkům pro hospodářská zvířata. Předpokládá se, že poroste z 2,1 miliard dolarů v roce 2013 na 3,1 miliard dolarů v roce 2020. „Je to obrovský poprask,“ říká Gems. „Ten důvod, proč myšlenka oxidace a stárnutí stále visí ve vzduchu je v tom, že je stále opakovaná lidmi, kteří na ní vydělávají.“

Dnešní stav je takový, že většina vědců v oblasti výzkumu stáří souhlasí, že volné radikály mohou způsobovat poškození buněk, ale to se zdá být normální částí reakce těla na stres. Nicméně v konečném součtu tato oblast výzkumu ztrácí čas i prostředky. Podle Michaela Ristowa, vědce na poli metabolismu ze Swiss Federal Institute of Technology v Curychu, teorie volných radikálů stále brání publikaci výsledků o možných pozitivních účincích volných radikálů. „Je tu významné množství evidence, podporující tuto možnost, ale ta leží stále v šuplících a v harddiscích,“ říká a pokračuje: „To je veliký problém.“

Někteří vědci zpochybňují také širší předpoklad, že jakékoli poškození buněk způsobuje stárnutí. „Je tu otazník, zda by skutečně celá tato věc neměla být zahozena,“ říká Gems. Problém je v tom, pokračuje, že „lidé nevědí, co by měli pak dělat.““

Odkaz na původní článek v Nature: ZDE

0
Vytisknout
4601

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2016