Proč mír není zaručen a svět čekají "zajímavé časy"

6. 2. 2016 / Karel Dolejší


Nepříznivá demografická situace v Číně, zadrhávání čínského výrobního sektoru a převis nabídky na komoditních trzích vedoucí k propadu cen způsobily, že rozvíjející se ekonomiky jako celek přestaly dohánět vyspělé konkurenty. V roce 2013 osm nejvyspělejších ekonomik představovalo 31 % globálního ekonomického růstu, zatímco osm největších rozvíjejících se ekonomik reprezentovalo 47 %. Prognózy pro letošní rok jsou však v poměru 43 : 34 ZDE.


Pokud nedojde k výraznému oživení globální poptávky po komoditách, trend se "samovolně" udrží poměrně dlouho. Hlavním faktorem jsou přitom vyhlídky výrobního sektoru v Číně. Jestliže se "zázrakem" nevrátí doby růstu o desítky procent ročně, rozvíjející se komoditní ekonomiky závislé na čínských odběratelích se budou zadrhávat ještě řadu let, dokud nedojde k vyrovnání jejich nabídky s poptávkou a ceny opět nevzrostou.

Přitom boom nedávných let vytvořil mezi obyvatelstvem i elitami rozvíjejících se zemí vysoké aspirace, kterých nyní bude velmi obtížné a zdlouhavé dosahovat ekonomickými prostředky. Ještě nedávno se různí autoři předháněli v prognózách , kdy například Brazílie předhoní tu či onu vyspělou ekonomiku. Protože byl však růst tzv. skupiny BRICS založen do značné míry jen na několika málo položkách - v případě brazilské ekonomiky zejména na mědi, železe a dalších surovinách - a jejich ceny se v posledních dvou letech výrazně propadly, očekávaný ekonomický rozvoj se do značné míry zasekl a hned tak se nedostaví. Jako první ovšem hrozí zkolabovat takové chronicky neefektivní ropné emiráty, jako Venezuela či Rusko. Vždyť hlavní zdroj jejich příjmu, cena ropy, se kvůli kombinaci stagnující poptávky a posílení nabídky z nekonvečních zdrojů ropných paliv smrštila takřka o 75 %.

Boom investic do komodit nastal zhruba v roce 2009, jako reakce na finanční krizi roku 2008, a důsledky jeho přemrštěnosti svět dohnaly o 5 let později, kdy se komoditní trhy začaly propadat. Není příliš pravděpodobné, že by korekce byla výrazně rychlejší, než vznik problému. Jak vidíme na příkladě Saúdské Arábie, někteří producenti krize využívají k boji o podíly na trzích, které hodlají zvětšit a zúročit v lepších časech. Za jinak stejných okolností tedy lze očekávat, že stav podobný tomu dnešnímu se udrží řekněme do roku 2020.

Velké nenaplněné aspirace v ekonomikách donedávna na vzestupu a malé vyhlídky na návrat k masivnímu růstu minulých let však mohou představovat nebezpečnou směs. Pružina je stlačována. Elity čelí lidové nespokojenosti a zároveň existují i mimoekonomické prostředky, jimiž lze prosazovat aspirace na úrovni národního státu. Například program vojenské expanze, který nádherně odvrací pozornost od korupce a ekonomické neefektivity doma. Putinské Rusko docela dobře může představovat archetyp. Komoditní ekonomiky Perského zálivu, Indie a Čína již patří k největším kupcům na světovém trhu se zbraněmi. K této skupině se právě přidal Írán, který po zrušení mezinárodních sankcí jednorázově získal 100 - 150 miliard dolarů.

Scénáře pozvolného ekonomického úpadku Západu odvozené od trendů před rokem 2014 se až do dalšího odkládají. Západ má dál nepochybně velkou spoustu problémů, řadu z nich velice vážných, nicméně ekonomický náskok před zbytkem světa nyní opět zvyšuje, přinejmenším dočasně. Přitom řada rozvíjejících se ekonomik leží na světovém Jihu, kde budou v příštích dekádách již postihovány nepříznivými změnami klimatu podstatně hůře, než státy mírného podnebného pásu ZDE.

Pokud by se chtěly rozvíjející ekonomiky vyhnout bludnému kruhu v podobě vzájemného srážení cen svých komodit na světových trzích, musely by začít klasicky inovovat a obsazovat jiné niky na světovém trhu. To lze ovšem čekat od Číny nebo Indie, ale dost málo od Ruska inovujícího prakticky jen výrobu zbraní, a zřejmě také ne od Brazílie (o Venezuele vůbec nemluvě).

Příslovečný nerudovský problém "Kam s ním" je ovšem na stole v podobě otázky: Kam se podějí všechna očekávání a aspirace, které vyvolal v život ekonomický boom nedávných let?

Vyčerpávající odpověď není známa. Vývoj v každé jednotlivé zemi může jít vlastní cestou; mimo jiné i k politice resentimentu ZDE. Ale minimálně je jasné, že Rusko si již vybralo: Namísto do modernizace ekonomiky investuje do zbrojení a vytváří předpoklady pro další vojenskou expanzi do zahraničí. Írán je druhý takový případ usilující o vytvoření "šíitského půlměsíce" na území několika sousedních států, kde již vycvičil desítky tisíc ozbrojenců a posílá tam zbraně. Další mohou následovat.

Příští léta s největší pravděpodobností nebudou dobrým obdobím pro pacifisty. Nikoliv proto, že by se Západ hodlal vyžívat v nových zahraničních intervencích, na něž nemá, ale z toho důvodu, že se do nich již pouštějí jiní. Západní země, zejména evropské, budou nuceny zastavit proces odzbrojování a zajistit obranu svých zájmů před těmi, kdo nehodlají čekat, zda na komoditních trzích za 5 - 10 let nenastane opět oživení a s ním nové příležitosti uplatnit nahromaděné aspirace.

0
Vytisknout
3252

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2016