Mlčeti zlato je někdy pěkná blbost

Demokracie závisí na ochotě vytvářet hlasitý disent

17. 3. 2016 / Bohumil Kartous

Veřejná diskuse na jakékoliv politické téma je málokdy odrazem skutečného stavu dění. Jde v ní zejména o sílu hlasu, o to, kdo je schopen identifikovat se s názorem většiny a dobře ho transformovat v argumenty, které takovou identifikaci podporují. Jste-li dnes v pozici člověka, který neodmítá pomoc uprchlíkům před válkou a který není ochoten en bloc odsuzovat lidi na základě etnické či náboženské příslušnosti k méněcennosti, neodpovídáte majoritnímu úzu. Ve veřejné diskusi nemůžete uspět. V demokracii má přesto obrovský význam jít do střetu i tehdy, kdy zdánlivě není možné uspět. Třeba jen dvacet procent hlasitého disentu je záruka toho, že demokracii nebude jednoduše možné demontovat na jakoukoliv jinou formu vlády, jež bude z definice vždy horší.

Demokracie předpokládá, že sice rozhoduje názor většiny, ale že většina zároveň akceptuje práva menšiny a také hranice, v nichž se diskuse odehrává. Tyto hranice vytváří zejména ústava a právní řád, který v konkrétních zákonech definuje, co už nelze v demokratické společnosti považovat za přípustné. To ale není samo o sobě jakoukoliv pojistkou proti tomu, aby demokratickou cestou docházelo k totalitarizaci společnosti. 

Jak je patrné na hysterii v otázce imigrace do Evropy, lze velmi jednoduše dosáhnout stavu, v němž jsou vzhledem k drtivě většinovému názoru zpochybněna základní pravidla toho, co ústavní pořádek pokládá za přípustné. Není kupříkladu možné dosáhnout toho, že bude určitá skupina lidí, definovaná rasově, etnicky či nábožensky, akceptována jako rovnoprávná, respektive každý její člen bude považován za rovnoprávného a bezúhonného do té doby, než jakýmkoliv způsobem poruší konvence společenského chování.

Některé předpoklady současné demokracie není možné nadále považovat za legitimní. Není možné například považovat za legitimní pomáhat lidem, kteří z nějakého důvodu prchají do Evropy, protože majorita se shoduje na tom, že jde primárně o ohrožení její bezpečnosti.  Je úplně jedno, jestli se na tom majorita shoduje na základě nějaké průkazné evidence, nebo na základě populistické rétoriky plné účelových zkreslení exploatujících emoce. Demokracie samotná v žádném ohledu nedokáže zajistit, aby k takovým situacím nedocházelo, vyjma cíleného důrazu na reprodukci hodnotových principů v rámci vzdělávání a trvalého působení ve veřejném prostoru, což jsou ovšem opatření s dopadem do budoucnosti. Na okamžité dění nemají žádný vliv.

Demokracie nezná žádné zaručené recepty na to jak zachovat sebe sama. Demokracie je stav, v němž závisí na ochotě společnosti takový stav zachovat. Demokracie dokonce umožňuje takový stav odmítnout a v určitém okamžiku omezit základní pravidla jejího fungování v zájmu konkrétního, v danou chvíli neodbytného a zdánlivě determinujícího. Bez ohledu na to, jde-li o chiméru, nebo o reálný stav věci.

Demokracie umožňuje například to, aby se otevřeně fašistická strana dostala do parlamentu, jako například na Slovensku. Demokracie umožnila vzestup extrémistů a populistů typu Orbána, Kaczyńských, Zemana neb Fica, kteří dovedně hazardují s tím, jak křehkou politickou konstitucí demokracie je. O demokratickém vzniku nacistického Německa by se snad ani nemělo psát, neb v demokracii člověk nutně předpokládá, že taková zkušenost je součástí povinného vzdělávání.

Demokracie nemá žádné obranné mechanismy, které je možné ustavit zákonem a spoléhat se na jejich vymáhání. Je bytostně závislá na tom, že v případě vychýlení mimo to, co je právně a eticky považováno za přípustné, dojde na reakci, která zabrání, aby se takový posun stal novým status quo. 

V současné atmosféře, kdy evidentně jde o omezení stávajících pravidel akceptovatelného a nové uspořádání na postoji, v němž jsou lidská práva považována za druhořadá, je možné vychýlit demokracii dlouhodobě, jako se to stalo v Maďarsku, v Polsku a jak se možná nyní děje na Slovensku. Vychýlení způsobem, kdy se autoritáři dostanou k moci a začnou deformovat původní principy demokratického uspořádání, nelze jednoduše napravit v dalších volbách, nebo je snad bez občanské úhony přestát. Zejména s ohledem na identitu zanechávají stopy, jež lze těžko rychle vymazat.

Proto je naprosto nezbytné vytvářet v takové atmosféře hlasitý a viditelný disent. Ať už zvolíte kritický přístup, nebo přístup didaktický, v každém případě je možné vzdorovat posunu tam, odkud je návrat možný jen po odpykání povinného trestu za pitomost. Třeba jen dvacet procent hlasitého disentu je záruka toho, že demokracii nebude jednoduše možné demontovat na jakoukoliv jinou formu vlády, jež bude z definice vždy horší. Je ale nutné, aby takových dvacet procent bylo dostatečně slyšet a vidět. V opačném případě nabude majorita vcelku oprávněného dojmu, že její názor ke nezpochybnitelnou vůlí lidu a že je tedy nutné jej za takový považovat. A to je přímá politická nabídka demagogovi, který takovou identitu rozpozná, analyzuje a redefinuje k vlastnímu, sobeckému a zhoubnému zájmu.

Česká společnost je ve srovnání se zbytkem střední a východní Evropy možná posledním ostrovem demokracie postavené na konceptu lidských práv. Jejich hlasité zpochybňování, často ze strany politických špiček, ještě nemusí být fatální, pokud existuje dostatečně silná opozice. Její existenci ale neurčuje stav mysli, určuje ji akce. Jenom akceschopnost těch, kdo se nechtějí vzdát současných parametrů společenského uspořádání, je zárukou jejich setrvání. Jinými slovy, mohu si sice něco myslet, ale pokud se bojím dát postoj najevo, jakoby neexistoval. Mlčení menšiny zcela legitimizuje většinu k tomu považovat se za hlas demokracie. To je třeba neustále mít na paměti.

0
Vytisknout
2731

Diskuse

Obsah vydání | 18. 3. 2016