Jak by NATO prohrálo válku s Ruskem

4. 2. 2016 / Karel Dolejší


Studie Davida Shlapaka a Michaela Johnsona "Reinforcing Deterrence on NATO`s Eastern Flank" ZDE (pdf) (Posílení odstrašení na východním křídle NATO) shrnuje výsledky série válečných her v RAND Arroyo Center v Santa Monice hraných od léta 2014 do jara 2015. Série opakovaných simulací střetu na území pobaltských států při aktuálním poměru sil mezi Ruskem a regionálními jednotkami NATO konzistentně ukázala, že útočící ruské jednotky by dosáhly Tallinu a Rigy nejpozději za 60 hodin od vypuknutí bojů - a NATO by pak mělo tři možnosti, jak se zachovat, jednu horší, než druhou.


Analýzu autorů je třeba na úvod doplnit o několik poznámek. Předně, poměr sil obou stran v době provedení simulací dosahoval 17 převážně lehce vyzbrojených a imobilních praporů (NATO) ku 27 podpůrným praporům/praporním manévrovým uskupením (Rusko). Autoři anticipují rozmístění dalších sil v Pobaltí, ovšem z pochopitelných důvodů nemohou zpětně měnit průběh válečných her, které skončily na jaře loňského roku. Od té doby NATO do každé z pobaltských republik - Estonska, Lotyšska a Litvy - odeslalo po jednom manévrovém praporu s těžkou výzbrojí. Nový stav tedy dosahuje 20 stále převážně pěších praporů NATO (3 nové těžké obrněné plus 1 prapor Strykerů). Na druhé straně Rusko během zimy a v letošním roce formuje v Západním vojenském okruhu celkem 2 nové armády a podle různých zdrojů 3-4 nové divize, z toho nejméně 2 tankové ZDE ZDE ZDE. Podle metodologie použité autory studie můžeme tedy opravit aktuální poměr sil. Pokud by každá ruská brigáda nebo pluk vyčlenily praporní bojové uskupení pro účely útočné operace, vychází nám při nových počtech zdrojových jednotek nejméně 4 dodatečné motostřelecké a 4 tankové prapory, které Rusko může nasadit. Nový poměr sil tedy činí přinejmenším 20 : 35 praporům ve prospěch ruské strany. Ačkoliv tedy NATO v Pobaltí posílilo, ruské kapacity se zvyšují nejméně dvojnásobným tempem.

Za druhé, scénář předpokládá zpravodajské varování s předstihem jednoho týdne před útokem, což by umožnilo operativně přisunout některé mobilní posily. Vzhledem k tomu, že postsnowdenovské západní zpravodajství nedokázalo odhalit přípravy k anexi Krymu, vyznívá tento předpoklad nemístně optimisticky. Daleko pravděpodobnější je, že by zpravodajské varování opět selhalo, nebo přinejmenším se nevešlo do předpokládané lhůty.

Za třetí, studie simuluje průběh ozbrojených operací, nikoliv jejich politické dopady. Avšak je vysoce pravděpodobné, že případná blesková porážka v Pobaltí by NATO prakticky ihned politicky rozdělila a ochromila natolik, že by poté nemělo daleko k úplnému rozpadu.

Simulace předpokládaly, že vlastní síly pobaltských států, sestávající v naprosté většině z lehkých pěších jednotek, by se pokoušely zpomalit postup útočníka, zatímco dostupné západní síly by zaujaly obranu v hlavních městech. Protože však armády pobaltských zemí postrádají mobilitu, jakož i účinné protitankové a protiletadlové zbraně, a nemohou odolávat dělostřelecké palbě, byly by rychle vymanévrovány a/nebo zničeny bez možnosti odpoutat se z boje, pokud by se pro ně vyvíjel nepříznivě. Mobilní útočník by se v prvé řadě obráncům vyhnul, a těch je příliš málo na to, aby vytvořili cokoliv byť jen vzdáleně připomínajícího lineární frontu. Rovinatá krajina s vynikajícím silničním spojením směrem do Ruska je velkou výhodou potenciálního útočníka, stejně jako větší vzdálenost západní hranice a mizerná infrastruktura v oblasti, která sousedí s Polskem - nemluvě o zranitelném koridoru přes polské Suwalki ZDE.

Lehké západní jednotky by poté mohly bránit hlavní města v obklíčení a bez možnosti vystřídání či přísunu zásob. Pokusy o jejich vyproštění těžkými manévrovými jednotkami selhaly proto, že by obecně přišly pozdě (takové jednotky jsou příliš daleko, zasáhnout by mohly nejdříve za týden), letectvo v rozhodné době nedokáže vybojovat vzdušnou nadvládu nad bojištěm, natož přitom způsobovat postupujícímu útočníkovi podstatné ztráty, a dále západní těžké jednotky byly během reorganizací v posledních letech zbaveny téměř všech organických prostředků protivzdušné obrany (PVO) a také téměř všech prostředků dělostřelecké podpory. Zejména ruská převaha v dělostřelectvu je drtivá - a vzhledem k faktu, že ve většině konfliktů za posledních 100 let způsobilo právě dělostřelectvo 70 - 80 % všech ztrát, je také prakticky fatální.

Armády pobaltských zemí by tedy byly vymanévrovány nebo zničeny v prvních hodinách války, lehké západní jednotky obklíčeny v hlavních městech a těžké jednotky by se teprve za 7 - 10 dnů mohly pokoušet o protiútok. Ten by musel projít přes zmíněné Suwalki, kde by byl vystaven dělostřeleckým přepadům a křídelním útokům z obou stran, a pokud by nezkolaboval již zde, pokračoval by do oblasti ovládané ruským letectvem a dělostřelectvem, s fatálními následky.

To by znamenalo, že Rusko by Pobaltí obsadilo za 2 - 3 dny a mohlo je anektovat podobně, jako Krym, čímž by maximálně zvýšilo rizika spojená s pokusy NATO obnovit status quo ante.

Shlapak a Johnson zmiňují tři možné odpovědi NATO. Za prvé, masivní protiútok těžkých jednotek. Ten by ovšem musel zahrnovat také útoky na některé systémy umístěné na mezinárodně uznaném ruském území a riskoval by další eskalaci, včetně jaderné odpovědi. Kromě toho v Evropě dnes nejsou dostatečně velké těžké obrněné síly, které by něco takového mohly provést. Znamenalo by to tedy převézt přes Atlantik příslušné americké těžké síly, což by trvalo řadu týdnů a má to svá úskalí ZDE.

Za druhé, NATO by mohlo hrozit jadernou eskalací. To by ovšem znamenalo riskovat, že již tak pošramocenou věrohodnost aliance dále poškodí, protože Moskva hrozby jednoduše bude ignorovat, načež se nic nestane. Kromě toho, což autoři neuvádějí, v taktických jaderných zbraních má Rusko nad NATO mnohonásobnou převahu. Tím spíše by bylo těžko uvěřitelné, že chce Západ riskovat eskalaci konfliktu na úroveň strategických jaderných zbraní, kde teprve má s Ruskem paritu.

Za třetí, pokud by se NATO rozhodlo smířit s ruským obsazením Pobaltí, v nejlepším případě by následovala nová studená válka podél nové hranice, v nejhorším rozpad nevěrohodné aliance.

Opatření, které autoři studie navrhují k zabránění výše zmíněným scénářům, by zahrnovalo rozmístění 7 brigád NATO, z toho 3 těžkých, v kritické oblasti. Tyto jednotky by ještě nemohly samy dlouhodobě bránit Pobaltí, ani anulovat územní zisky útočníka, ale dokázaly by již změnit jeho kalkul, protože rychlé vítězství v řádu hodin by se stalo nemožným, scénář postavení protivníka před hotovou věc (fait accompli) by pro Moskvu již nepřipadal v úvahu. Bylo by zřejmé, že po útoku na Pobaltí může následovat nikoliv bleskový triumf, ale dlouhá válka se Západem. Je možné, uvádějí Shlapak s Johnsonem, že ani to by Moskvu nakonec od útoku neodradilo. Ale pro věrohodnost odstrašení by se udělalo alespoň něco. Současná situace Moskvu k útoku doslova svádí.

Posílení deterrentu v Pobaltí vyčíslují autoři na úvodní investici ve výši zhruba 13 miliard dolarů (s možností značných úspor, protože mnoho potřebného vybavení je už fakticky k dispozici) a 2,7 miliard dolarů ročně na provozních nákladech. Jedná se ovšem o zlomek celkových obranných výdajů Západu a malý zlomek procenta jeho celkové ekonomické kapacity.

Na rozdíl od nesmyslných pokusů uvrtat NATO do technicky neproveditelné ostrahy hranic EU před uprchlíky ZDE je takový projekt ekonomicky únosný i technicky snadno proveditelný.

Otázka zní, zda bude na červencovém summitu NATO ve Varšavě nalezena politická vůle k jeho prosazení. Dosud přijaté kroky ZDE jsou polovičaté a nestačí.

0
Vytisknout
8329

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2016