Kterak západní spojenec Islam Karimov mučil a vraždil a podílel se na destabilizaci Středního východu

6. 9. 2016 / Daniel Veselý



Photo Credit: stocknewsusa via Compfight cc

Západní země se profilují jako strážci morálních hodnot a obhájci lidských práv, nicméně (nejen) na příkladu právě zesnulého uzbeckého diktátora Islama Karimova vidíme, že tato rétorika je pouze cynickým fíkovým listem. Americký prezident Barack Obama zveřejnil u příležitosti Karimova skonu patetické prohlášení, v němž Uzbeky ujišťuje o setrvalé podpoře ze strany Spojených států. Obama se zavázal respektovat suverenitu a bezpečnost jejich země a stejně tak i lidská práva Uzbeků ZDE. O naprostém pokrytectví těchto slov ve světle brutality Karimova režimu, jež by nezahanbila ani severokorejskou diktaturu, nelze ani na vteřinu pochybovat.

Jen letmý pohled na mapu prozrazuje strategickou důležitost Uzbekistánu, který po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získal nezávislost. Moci se v této někdejší sovětské republice chopil bývalý komunistický aparátčík Islam Karimov, aby zde zavedl tuhý represivní režim, jehož existenci vyzdvihoval prezident Obama v prohlášení, které bylo zveřejněno u příležitosti Karimovy smrti.

K oblíbeným metodám Karimovy despocie pro udržení „pořádku v zemi“ podle svědectví bývalého britského velvyslance v této zemi Craiga Murraye patřilo v masovém měřítku mučení, únosy, vraždy, znásilňování, finanční korupce, náboženská perzekuce či cenzura. Tyto praktiky zahrnovaly i medializovanou exekuci dvou politických vězňů, kteří byli v roce 2002 uvařeni zaživa ZDE.

Uzbecký diktátor se po teroristických útocích z 11. září 2001, kdy bylo vyhlášeno globální tažení proti terorismu, stal strategickým spojencem Spojených států a Velké Británie. Karimova úloha spočívala v zatýkání, mučení a v některých případech i usmrcení podezřelých káidistů. Uzbekistán sousedí s Afghánistánem, čehož využila vláda George W. Bushe a vybudovala v Uzbekistánu vojenskou základnu, která americké armádě poskytovala nezbytné zázemí během bojových operací v Afghánistánu.

Dne 13. května 2005 Karimovy bezpečnostní složky, údajně na přímý rozkaz diktátora, usmrtily v uzbeckém městě Andijan asi 700 demonstrantů včetně žen a dětí ZDE. Okolnostem tohoto masakru se v západních sdělovacích prostředcích ze zjevných důvodů nedostalo tolik prostoru, jako například krveprolití na Náměstí nebeského klidu v Pekingu.

Dokonce i Bushova administrativa si po masakru v Andijanu uvědomila, že ani její kolísající podpora Karimovy tyranie není udržitelná, ačkoliv její první reakce na krveprolití byly vlažné. Avšak i v době, kdy Bushova vláda, která si byla dobře vědoma strategického významu Uzbekistánu, dostala výpověď z tamní vojenské základny, se Bílý dům snažil udržet si vojenskou přítomnost v této zemi ZDE.

Navzdory přechodnému ochlazení vztahů mezi Washingtonem a Taškentem a námitkám ze strany lidskoprávních organizací, Bushův nástupce v Bílém domě Barack Obama uzbeckou diktaturu nezatratil, ale naopak ji začal silně podporovat ZDE. Přestože Karimovi katani mučili vězně elektřinou a jejich oblíbenou metodou bylo udušení nešťastníků pomocí plynových masek a igelitových pytlů, Obamův kabinet diktátora odměnil zásilkami zbraní a vojenského materiálu, včetně bojových vozidel, v hodnotě stovek miliónů dolarů ZDE . Ani prezident Obama nedokázal odolat strategické atraktivitě Uzbekistánu při své marné snaze pacifikovat Taliban v Afghánistánu.

Karimova represivní politika značným dílem přispěla k radikalizaci celé generace Uzbeků. Ti, kteří byli v důsledku represí vyhnáni z domů, se podíleli na destabilizaci Afghánistánu, severního Pákistánu a Sýrie ZDE. Karimov potlačoval dvě klíčová islamistická hnutí v Uzbekistánu: Ve věznicích se kvůli podezření z „islamistického extrémismu“ ocitlo 7000 Uzbeků, vláda umlčovala imámy, jako by Muhammad Rajab, který v 90. letech minulého století volal po demokratických reformách. Tyto represe vyústily ve vyhlášení džihádu proti Karimovu režimu. Řezník z Taškentu byl tedy přímo zodpovědný za vytváření podhoubí pro islamistický terorismus.

Přestože i Česká republika udržovala s uzbeckou diktaturou vřelé styky ZDE, tuzemské lidskoprávní organizace, jako je Člověk v tísni (ČvT), nebily na poplach a systematicky neodsuzovaly západní spojenectví s Islamem Karimovem. Mezinárodní lidskoprávní organizace včetně Člověka v tísni sice před dvěma lety vyzvaly prezidenta Zemana, aby zrušil pozvání uzbeckého tyrana do Prahy, nicméně Uzbekistán se netěší takové pozornosti ČvT jako například mnohem civilizovanější Castrův nebo Lukašenkův režim. Důvody jsou přirozeně nasnadě; západní spolupráce s despotou, který nechal své odpůrce uvařit zaživa, patří mezi celou plejádu ohavností, jimiž se civilizovaná západní společnost chlubit nemíní.

0
Vytisknout
3291

Diskuse

Obsah vydání | 8. 9. 2016