Moderní demokracie je reakcí na dějiny, bez nich jí nelze pochopit

22. 9. 2016 / Boris Cvek

Se zájmem jsem si přečetl článek Bohumila Kartouse o krizi demokracie a demokracii jako vládě většiny. Zdá se mi, že pro pochopení, co to moderní demokracie je, musíme vzít v úvahu dějiny jejího vzniku, bez pochopení těchto dějin ji nemůžeme dostatečně docenit. V prvé řadě moderní demokracie nevznikla jako vláda většiny, ale jako vláda určitých pravidel a institucí. Např. volby mohou klidně platit i v případě, že se jich většina občanů nezúčastní.

Moderní demokracie má složité dějiny, které představují odpověď především na to, co nechceme: nechceme feudální vládu pánů nad poddanými, ale chceme rovnost občanů před zákonem, nechceme povinné státní náboženství, ale chceme náboženskou pluralitu a svobodu svědomí (tam patří i svoboda vědeckého bádání), nechceme středověké cechy, ale chceme svobodu podnikání a invence, nechceme despocii nějakého diktátora nebo junty, ale chceme rozdělení mocí ve státě, systém kontroly a rovnováh. Proč víme, že to či ono nechceme, ale chceme opak? Protože s tím existuje strašná historická zkušenost.

To jsou základy moderní demokracie, které vznikaly v západní Evropě někdy v 17. a 18. století a které se starověkou athénskou demokracií ve smyslu despotické (a velmi snadno manipulovatelné) vlády většiny nemají mnoho společného.

Pokud někdo neví, na co vznik moderní demokracie reagoval, může se mu zdát příliš formální a slabá, možná dokonce i nepochopitelná a bezcenná. Není to žádná vláda většiny, žádné sjednocení národa pod velkou ideou. Jsou to pragmatická, skeptická opatření, abychom se efektivně (a tedy poměrně složitě, ne úplně intuitivně) vyhnuli minulým zkušenostem se zotročením společnosti.

Luis Menand ve své knize The Metaphysical Club: A Story of Ideas in America takto vysvětluje i pro americkou demokracii typický pragmatizmus, k němuž se vracela po občanské válce (překlad je můj): „Co zardousilo demokracii, byla nepružná, nekompromisní oddanost principům. Co bylo zapotřebí, byla změna postoje k našim přesvědčením: méně ideologické jistoty, více váhavosti a kritického postoje, změna, která bude přistupovat k našim přesvědčením jako k provždy provizorním výsledkům bádání, které podléhají experimentálním testům a revizím ve světle nových evidencí a zkušeností a které mají stálý sklon zastarávat kvůli změnám okolních podmínek, posunujícím se kontextům nebo změnám v našich zájmech.“

Konsensus, který vznikl v západní Evropě s porážkou Hitlera po 2. světové válce, tedy konsensus postupného popření všech nacismem obhajovaných hodnot ve směru emancipace menšin (často právě těch menšin, které končily v koncentračních táborech) a také jedné většiny (žen), je historicky naprosto unikátní forma demokracie, nad kterou by demokracie 19. století, v nichž ženy neměly ani volební právo, nevěřícně kroutily hlavou. A opět jde o reakci na strašnou zkušenost, zkušenost s Hitlerem.

Demokracie není něčím, co by nutně muselo být samo v sobě hodnotné, je to reakce na hrůzy dějin, která dokáže – ve srovnání s těmito hrůzami – přinášet až neuvěřitelně efektivně mír, prosperitu, rovnost, pokrok. Pokud ovšem člověk ztratí srovnání a zapomene na to, že existují nějaké dějiny, nějaký reálný kontext, v němž demokracie vznikla, může podlehnout starým známým intuicím volání kmene a demokracii zavrhnout jako něco málo silného, málo vznešeného, málo ideového a spravedlivého. Pokud neoceníme americký pragmatizmus, smysl pro konkrétní a experimentální poznání, pro efektivní uspořádání společnosti, ale budeme blouznit v abstraktních idejích typu „vláda většiny“, jsme na cestě do pekla minulosti. To je totiž přesně ta půda, ze které vyrostl Hitler, to jsou přesně jeho argumenty. A ty argumenty pro mysl, která není poučená historií, mohou být silné, neboť lidské intuice se desítky tisíc let vyvíjely právě ve společnostech kmenových, uzavřených, demokracie je naopak příliš krátce existující a příliš komplikovaný, historií poučený vynález.

0
Vytisknout
2137

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2016