Pět důvodů, proč americká armáda prohraje příští válku v Evropě

20. 9. 2016


Plánovači U.S. Army jsou přesvědčeni, že do pěti let může nastat situace, kdy budou muset bojovat s protivníkem, který se jim takřka vyrovná (near-peer adversary), napsal analytik Lexington Institute Loren Thompson. V tomto případě jde o rapidně modernizující ruskou armádu, která usiluje o znovuzískání ztraceného území kolem hranic s Evropou. Existuje spousta důkazů, že ruská armáda je v pohybu v oblasti Baltu, na hraniciích s Ukrajinou a leckde jinde. Někteří pozorovatelé chybně vyvozují závěr, že americká armáda má "jen" pět let, aby se na takový konflikt připravila. Ve skutečnosti jde o pět let nebo méně.


Pokud by došlo k takové válce, týkala by se hlavně armády, nikoliv například námořnictva nebo letectva. Boj by byl sveden o kontrolu nad velkými plochami půdy s nemnoha geografickými překážkami pro rychlý postup. U.S. Army by patrně vybojovala většinu pozemních bojů za NATO, protože Amerika přispívá více než dvěma třetinami aliančních zdrojů. Prohrát takovou válku by znamenalo drastickou změnu geopolitické rovnováhy v Evropě a omezení amerického vlivu na kontinentě na nejnižší úroveň od doby mezi světovými válkami. Ale přesto je armáda nyní v takové situaci, že by prohrála.

Ubohé vyhlídky vyplývají zejména z agresivního nacionalismu Vladimira Putina, ale také ze strategických omylů posledních dvou amerických prezidentů. George W. Bush stáhl z Evropy dvě těžké brigády a Barack Obama prosazoval strategický obrat k Pacifiku, což dál omezilo americkou přítomnost. Putin pochopil, že se Washington zaměřuje na jiné oblasti, a pokračoval anexí části Ukrajiny v roce 2014.

Američtí politici dnes mají střízlivější pohled na úmysly ruského lídra. Avšak existuje jen málo důkazů, že jsou ochotni podniknout nezbytné kroky a odstrašit ruskou agresi v regionu. Armádě chybějí zdroje a na vybavení každoročně dostává z federálního rozpočtu jen zhruba 22 miliard dolarů. Rusko v roce 2010 zahájilo desetiletý výzbrojní program v hodnotě 700 miliard dolarů, přičemž většina peněz směřuje do nákupu vybavení pro pozemní síly a letectvo. Takže americká armáda směřuje k porážce v evropském konfliktu. A zde je pět hlavních důvodů.

Geografie nahrává protivníkovi. Bojovat ve Východní Evropě není jako vést válku v Ardenském lese nebo ve Fuldském průsmyku. Je to mnohem dále od hlavních bodů, jimiž americké pozemní síly vstupují do Evropy, a byly by tu týdny trvající logistické prodlevy při dopravě těžkého vybavení na frontu. (Protože případná evropská válka v Pobaltí by nejpravděpodobněji skončila do týdne ruským vítězstvím, úvahy o dopravě těžkých jednotek z USA jsou zřejmě nadbytečné - ostatně byly zbytečné již před rozpadem sovětského bloku - KD.)

Region je obklopen moři, která jsou přístupná pouze přes úzká hrdla - a Rusko může snadno získat vojenskou nadvládu nad oběma moři z nedalekých základen. Protože největší koncentrace ruské vojenské síly se nacházejí poblíž hranice a tak se mohou dát do pohybu s minimálními varovnými příznaky, Moskva může dosáhnout svých cílů před tím, než americké jednotky vůbec dorazí.

Armáda je těžce nepřipravená. U.S. Army zůstaly v Evropě jen dvě permanentně umístěné brigády, lehká výsadková a druhá soustředěná kolem transportéru Stryker. Pokud Stryker rychle nedostane lepší výzbroj a pancéřování, ruské síly ho převálcují. (Modernizační potenciál vozidla tak jako tak těžko umožňuje výrazně zvýšit šanci na přežití na evropském bojišti - KD.) Obamova administrativa nedávno rozhodla přidat třetí "rotační" brigádu a spolu s dalšími spojenci rozmístit po jednom praporu do každé z pobaltských zemí a Polska. Nicméně poté, co patnáct let bojovala proti protivníkům jako Talibán, armádě velmi chybí protiletadlová obrana, prostředky elektronického boje, prostředky pro vedení přesné palby a adekvátně chráněná vozidla. Nemůže se vyrovnat tomu, co má Rusko.

Většina kapacit námořnictva a letectva zůstane stranou kvůli pokročilým ruským systémům.

Spojenci v NATO nejsou odhodláni plnit úkoly. Srovnání NATO s Ruskem typicky odráží údajnou velkou početní výhodu aliance v personálu a vybavení. Nicméně není vůbec jasné, zda by většina spojenců bojovala za Pobaltí. Nehledě na logistické problémy, také ochota západoevropské veřejnosti bránit východní sousedy je slabá.

Washington není ochoten eskalovat. Někteří spojenci mohou tvrdit, že útok na ruské základny (bez nějž by ani nebylo možné přepravit do Pobaltí posily, pokud by zde probíhal ruský útok - KD) by eskaloval konflikt do té míry, že by Moskva zvažovala použití jaderných zbraní. Ruská vojenská doktrína zmiňuje nasazení jaderných zbraní jako první v případech ohrožení klíčových státních zájmů, i za účelem deeskalace nejaderného konfliktu. Ale protože nikdo v hlavních městech zemí NATO nemůže s jistotou vědět, kdy se přiblíží zmíněné hranici, může být na taktiku uvaleno omezení, které povede k porážce.

Závěr zní, že Rusko může ve Východní Evropě rychle vyhrát válku, pokud nebude čelit lepšímu oponentovi, než jakého představuje dnešní U.S. Army. Mnohé statické indikátory jako HDP a počet vojáků zdánlivě ukazují ruské slabiny, ale mohou mít jen malý vliv na výsledek konfliktu zahájeného s minimálním varováním na ruské západní hranici. Navzdory dobře známým ruským logistickým slabinám lze jen těžko zastavit rychlý ruský postup na západ a vlastní logistické potíže U.S. Army by byly značné, vzhledem k mylnému rozhodnutí omezit permanentně rozmístěné síly. Toto nebezpečí může být omezeno pouze opětovným rozmístěním armádních jednotek v regionu - spolu s nápravou dlouho zanedbávaných nedostatků obrněných vozidel, protivzdušné obrany, prostředků přesné palby a dalších kapacit, kde investice zaostávají.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6361

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2016