Jogínská kolaudačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka

21. 9. 2016 / Radek Mikula

To se stává, že Vám nějaké datum utkvěje v hlavě a rok co rok si ho připomínáte, třeba setkání, které Vám změní život. Dne 14. září 1989 jsem se vydal do bytu pozdějšího poslance Jiřího Payna utišit svůj duchovní hlad, ba akutní podvýživu. O dvacet sedm let později jsem se, možno říct nevěda jak, ocitl na jedné jogínské oslavě, a tak srovnával obě zkušenosti se stejným datem. Čtenářům teď nabízím jeden rozhovor a jeden hodně osobně popsaný zážitek.

Na začátku své dospělosti a na konci minulého režimu jsem prvním rokem sloužil socialistické vlasti a komunistické straně v řadách Československé lidové armády. Každodenní úzkost a obhroublé prostředí mě sužovaly a já nikde neviděl oporu. Nedostatek vnitřní síly mě přivedl k odhodlání získat duchovní posilu u nějakého východního učení. Znal jsem se s přáteli mladého disidenta Tomáše Dvořáka a jeden z nich, Václav Lebduška, ač hluboce věřící katolík, mi nabídl, abych se s ním šel na pravidelné neformální křesťanské setkání, „na polívku“ k Paynům. Tam se měl objevit další katolík a v té době ještě amatérský fotograf Karel Koutský, který udržoval z dřívějška kontakty na společenství vyznavačů védského učení.

Na místě, kam jsem se dostavil ve vycházkové uniformě a v hodnosti vojína, mě nepřekvapila vlídná atmosféra. Ta bývala mezi opozičně naladěnými lidmi všeobecná a spojovala i zcela cizí příchozí s hostiteli. V tom zůstává totalitní útlak nedoceněný. Pamatuji si na zavřené oči Karla při zpěvu křesťanských písní a na vlídný pohled jeho ctnostně přívětivé manželky Petry, když jsem pak popisoval svá vojenská hoře. Poprvé jsem se tam vlastně setkal i s jejich synem Sebastianem, který se již chystal ke svému příchodu na náš svět. Křesťanství jsem ale tehdy měl dost nerad, viděl jsem v něm kořen všeho, co mi vadilo na evropské civilizaci. Na Jirku Payna naopak působilo trochu disharmonicky, že své duchovní naděje chci spojit s něčím mimo sféru víry ve spasení podle Nového zákona. Trochu jsme o tom polemizovali, cítil jsem z něj neklid a nespokojenost, ale nikoli nepřátelství. Pak už jsem s ním nikdy nemluvil. Snad ještě někdy...

Karel mě následně na mé naléhání vybavil celkem zbytečným průvodním dopisem pro své někdejší souvěrce. O tři dny později jsem se vypravil na Lanšperk, do venkovského příbytku nelegálního společenství následovníků Véd u Ústí nad Orlicí a můj život dostal další rozměr.

Přešlo už víc než čtvrtstoletí a já se chci se čtenáři Britských listů zamyslet, jak prožívají dnes svůj zájem o duchovní bohatství Indie lidé, kteří tehdy byli malými dětmi, pokud už vůbec byli na světě. K žádnému jednoznačnému závěru se nepropracuji, spíš se pokusím o podnět k úvahám o měnících se časech, nových možnostech a změněné společenské atmosféře. To vše prostřednictvím rozhovoru s lékařem a důležitou postavou pražské jogínské scény a doplňujícího vylíčení vlastních zážitků, pocitů a myšlenkových pochodů.

MUDr. Jan Vojáček, který spoluzaložil středisko jógových cvičení Jógovna

. Je to už čtvrt století, kdy se skupina mých známých vydala na duchovní pouť do Indie. Jedna z členek výpravy během pobytu onemocněla. Hostitelé se jí ptali, k jakému že lékaři chce odvézt, jestli k tomu, který léčí v evropském stylu nebo k tradičnímu indickému. Bez váhání se rozhodla, že samozřejmě k evropskému. Její kolegové jí to pak dost zazlívali, protože v tom viděli projev neúcty k indické kultuře. Jak byste na jejím místě volil Vy, když byste uprostřed Indie onemocněl nějakou lehčí nebo třeba i dost vážnou chorobou? A nemohou z obecnějšího hlediska odlišné druhy léčení symbolizovat různé podoby střetu civilizací?

Neúctu v tom rozhodně nevidím, jak v Číně tak Indii se spousta lidí léčí v nemocnicích evropského stylu, a to i lidí z místních hlavně bohatších vrstev, takže spíše to mi připadá jako paradox. Sám jsem takový případ zažil ve své praxi, kdy se k nám na kliniku komplexní medicíny v Praze přijela léčit čínská princezna. Bylo to pro mě nepochopitelné, protože jsem již v té době znal a oceňoval možnosti tradiční čínské medicíny. Ajurvédu jsem měl možnost vyzkoušet na vlastní kůži v Indii a je také úžasná. Já osobně bych určitě využil služby ajurvédského lékaře, pokud by se nejednalo o život ohrožující stav. A hledání propojení východního a západního způsobu léčení je medicína budoucnosti a já se tím zabývám již šestým rokem.

Nelze brát jako přinejmenším potenciálně konfliktní postoj českých či západních medicínských autorit k tradičnímu indickému léčení, dejme tomu i z hlediska systému úhrad zdravotnických úkonů?

Vše se postupně vyvíjí a mění, ale jde to pomalu. Tlak musí přijít od lidí, současný systém zdravotní péče je neudržitelný. Já osobně pevně věřím, že postupně po krůčcích se budou prosazovat principy funkční medicíny a prevence do systému úhrad, pojišťovny by byli sami proti sobě pokud by nechtěli mít zdravé klienty, dnes už existuje způsob, jak toho docílit.

Co chybí evropské medicíně v porovnání s indickou a naopak?

Evropské jednoznačně chybí komplexní pohled a individualizovaný přistup ke každému případu. Ignorování a arogance k čemukoliv co se vymyká farmakokratickému na "důkazech" založenému systému je zcela typické, hlavně v ČR, kde jsme tímto tak třicet let pozpátku oproti jiným zemím, jako je např. Švýcarsko. Naopak indická neumí sama o sobě dostatečně řešit akutní život ohrožující stavy, traumatologii a ortopedii, to vše je převzaté ze západní medicíny.

Hovoříte o integrální medicíně. Ta vychází z ajurvédy nebo s ní nějak jinak souvisí?

V současné době se věnuji tzv. funkční a epigenetické medicíně, která integrální medicínou je. Je to západní směr, ale respektující a studující vlivy současného životního stylu na naši fyziologii a geny. Je to směr inspirovaný východem hlavně pro svůj komplexní pohled, ale zároveň se stále drží příběhu západního člověka a jeho způsobu života.

Navštívil jste už Indii osobně?

Indii jsem navštívil před dvěma lety. Má přítelkyně Šárka tam byla na tříměsíčním studijním pobytu v ášramu, kde studovala jógovou terapii. Jel jsem ji tam navštívit. Bylo to v jižní Indii v oblasti Kérala a ta oblast mě uchvátila. Většina lidí je vzdělaných, jsou povětšinou vegetariáni a vládne tam krásná atmosféra klidu. Měl jsem možnost se setkat s ajurvédským lékařem, různými guruy a svámíi a navštívit i jiné ášramy. Hodně mě to inspirovalo a rozšířilo vědomí.

Ovlivnila indická kultura nějak Váš způsob života, stravování nebo životní hodnoty?

Určitě ano, s přítelkyní jsme dokonce nyní otevřeli nádherné jógové studio v centru Prahy, stále se potkáváme s naším přítelem guruem Hariláldžím a jeho českou ženou Meerou zde v Praze, dělám od té doby různé očistné techniky, medituji, stravuji se převážně vegetariánsky. Vážím si teplé vody z kohoutku a splachovacího záchodu:-) Vážím si každého okamžiku a respektuji pomíjivost života.

Postřehl jste rozdíly v chování Indů a Evropanů z hlediska mezilidských vztahů, jak se dají pozorovat při náhodných setkáních třeba na ulici?

V oblasti Kérala jsou lidé velice přátelští. Na druhou stranu mají úplně jiný přístup k životu. Žijí více přítomností a možná se dá říci, že se neberou tolik vážně jako Evropané. Jsou si vědomi přesahu lidského bytí. Ale nedá se to říci obecně, takto na mě působili lidé, se kterými jsem měl možnost se potkat.

Je v povaze Indů něco, co nám v Evropě chybí, něco v čem bychom mohli změnit k lepšímu také způsob, jakým se díváme na druhé lidi?

Nic není černobílé, myslím, že to není o tom, že by nám Evropanům něco chybělo, ale spíše došlo k zapomenutí tradičních hodnot, jako je úcta k moudrosti starších, k rodině, postarání se o nejbližší, úcta k půdě a přírodě. To je něco co pokud neobnovíme, tak bude evropská kultura dále upadat. Zcele jsme se separovali od sebe samotných, tím od druhých lidí a přírody. Ale spousta Indů jde také cestou materiálního zisku, je tam velký rozdíl mezi lidmi bohatými a zcela chudými.

Sociální nůžky se rozevírají po celém světě, chudí chudnou, aby bohatí bohatli. Je v současné době podle Vás důležitější snažit se úspěšně začlenit do takového společenského systému, nebo se pokusit o jeho změnu, jak to ukazuje např. Autonomní sociální centrum Klinika?

Každý systém je dle mého názoru nejefektivnější měnit zevnitř. Jak už jsem zmínil, stačí kdyby se změnil hodnotový systém určitého podílu lidí, obzvláště těch, kteří drží v rukou moc a vliv. Lidé se dostali do pasti iluze hodnot vycházející z matérie a neustálého ekonomického růstu. Tím si podřezáváme pod sebou větev v podobě drancování planety Země a přírody, což jsou největší hodnoty které máme. Věřím, že ještě není pozdě.

Nedávno se otevřel úplně nový prostor pro cvičení jógy, na jehož založení jste se podílel. Je Jógovna něčím zvláštní v porovnání s obdobnými provozovnami v Praze?

Jógovna má příběh a je dělána srdcem. Příběh holky, co prodala auto a jela na dalekou cestu do Indie za poznáním a získáním praxe jógy, kterou začala nejprve cvičit doma před obrazovkou. Celým srdcem pak zhmotnila myšlenku Jógovny do současného prostoru, který tepe v každém koutu. Každý, kdo tam zatím přišel to pocítil. Je také unikátní svou propojeností s komplexní medicínou, kterou tam reprezentuji já. Je to místo, kde člověk může znovu nalézt pravé hodnoty.

Jak proběhlo zahájení činnosti Jogovny? Slyšel jsem, že došlo i na hinduistický rituál...

Zahájení byl velice silný zážitek. Tolik lidí přišlo ocenit Šárku a mě za dosavadní naše počínání. Naše kmotra studia, právě žena indického gurua provedla krásný rituál aarti s bohyní Lakšmí.

Čekáte, že Vám samotnému její provoz něco dá, nějak Vás promění?

Jógovna už teď, aniž by tam začala první lekce, mi dala ohromě moc. Nádherné chvíle tvoření celého prostoru do současné podoby po boku Šárky a jejího otce, který svýma rukama vytvořil prakticky veškeré vnitřní vybavení, otestování hranic svých možností, kdy každý den poslední měsíc po práci do půlnoci mákáte, možnost pozorovat sám sebe a své reakce při vzniku potíží v průběhu rekonstrukce, to je jen slabý výčet co mi Jógovna dala už teď. A co teprve až v takovém místě budu praktikovat jógu:-)

Řešení potíží si žádá přiměřenou dávku trpělivosti a pokud to jsou potíže s lidmi, tak i tolerance. Může Vám i s Tím pomoci jóga?

Jóga harmonizuje komplexně fyziologické procesy organismu. Zvyšuje odolnost vůči stresu, spojuje nás s naší vnitřní silou a uvědoměním. Praktikováním tím pádem dosahujete atributů, který by měl mít každý, kdo pracuje s lidským zdravím a to empatie, soucit a pocit vnitřní sounáležitosti. Nikdy bych se nenechal léčit vyhořelým nemocným lékařem.

Ohledně sounáležitosti, by asi mělo smysl upřesnit, jestli se má týkat všech bytostí této planety, nebo jen těch, kteří k nám tím či oním způsobem patří. Jak to vidíte ve svém okolí i u sebe?

Sounáležitostí je myšleno, že jsme všichni lidé propojeni v jedné síti a tak také bychom se jeden k druhému měli chovat a dbát o dobro druhých, protože to vždy přinese dobro pro nás samotné. Já sám se snažím tímto přístupem nenásilně inspirovat lidi ve svém okolí.

Středa 14. září 2016, okolo 19 hodiny

Onen den jsem se přesunul z veganské restaurace Loving Hut u Václavského náměstí do Plevele (veganské restaurace u Václavského náměstí, jen na opačné straně), kde mě všude příjemně zasytili a příjemně naladili. Spokojenost hrubohmotného těla přece souvisí s pokojem mysli.

Ta se hned začala hlásit o další uspokojení... přála si servírovat kulturu. Místo jejímu náhlému rozmaru přálo - hned vedle přece funguje Unijazz, důležité místo na mapě pražské alternativní kultury. Ano většinou tam není přes zamčené dolní dveře snadné proniknout, ale řekl jsem si, že se alespoň mrknu na program. A ejhle, dveře dokořán a chodbou burácí potlesk! Asi koncert. Mám šťastný den, povídám si a stoupám po schodišti.

Pokud jdeš za svým srdcem, každou vteřinou jsi blíže ke splnění svého snu.

Tedy vzhůru k dalším otevřeným dveřím! Ovšem na Unijazz to nějak nevypadá, což však jen rozněcuje mou zvědavost. Vcházím, trochu nejistě, vždyť ani nevím, kam se vlastně pouštím. Prostor, který se přede mnou otevírá má zvláštní potemnělou atmosféru. Lidé uvnitř jsou tak trochu rozjaření, nadšeně a soustředěně poslouchají mluvčího, kterého nevidím - skrývá ho roh nalevo ode mne.

Jeho projev se nese v žertovném a zároveň lehce triumfálním tónu. Tady se jistě slaví nějaký úspěch, ke kterému náleží přiměřená dávka hrdosti. Sálá tu uspokojení a sebevědomí, které má být a je sdíleno. K tomu organicky patří také výbuchy smíchu následující za každým proneseným vtipem, nebo pokusem o něj. Dá se tu už mluvit o charismatu toho chlapíka, kterému všichni naslouchají, anebo je to prostě taková zběhlá společenská nátura? Snažím se ho zahlédnout, ale je zastrčený mimo můj dohled.

A je to tady... vzpomínka na rozhovor s duchovním učitelem po přednášce (byla zajímavá, ale zadarmo, což je v dnešní době trochu podezřelé). Říkal jsem mu o špatném pocitu, který ze sebe mám, ba o pocitech viny. To když potkám někoho cizího a něco mi na něm vadí, ani nevím co, a už cítím, že ho nesnáším. Myslel jsem, že mi pomůže zbavit se takového způsobu myšlení. Guru ale byl dost nesentimentální typ a tak jen odtušil, že to je přece něco, co mě může před určitými lidmi varovat.

Znáte ten pocit, když potkáte člověka, který je okouzlující, ale tak nějak povrchně, jednorozměrně, se sklonem k okouzlení ze sebe samého? Někoho, kdo se sice umí chovat, ale to Vám nepomáhá zbavit se dojmu, že jde o samolibého zmetka. No, a hned výčitky - nic Vám neudělal a ve Vás najednou tolik nepřátelství. Když se pokusíte o nadhled, tak se začnete divit, co se to s vámi děje, anebo že by to opravdu bylo spíš jím?

Řekl jsem si, že počkám až půjde kolem a zeptám se ho, kde to vůbec jsem a jestli můžu zůstat. Pak se objevil, ale hned se ho zmocnili posluchačky se zářícíma očima. Když se mu povedlo vyprostit, chtěl jsem k němu přistoupit, ale hned byl u další skupinky.

Není to nejprostší prodrat se k někomu, kdo je právě středem pozornosti, vůbec vás nezná a chtít, aby se vám chvíli věnoval. Řekl jsem si, že raději oslovím někoho jiného. Kousek ode mne postával štíhlý sympatický muž, takový druh člověka, na který se obracíte, když se chcete zeptat na cestu. Dal jsem se s ním do řeči a nechal si vyložit, že jsem se ocitl na otevření Jógovny, prostoru, v němž budou probíhat kursy jógových cvičení vedené různými lektory. Podnik založila mladá jogínka s pomocí svého přítele.

Zbývalo zeptat se, jak je probíhající setkání přístupné. Odvětil, že není vysloveně veřejné, ale jestli se zajímám o jógu, tak si to mohu celé prohlédnout jako ostatní. Zamyslel jsem se a došlo mi, co se ode mne očekává:

Rozbití předsudku o tom, že jóga není pro mne

Jóga v západním provedení mi ovšem zavání představou znuděných příslušníků středních a vyšších vrstev, kteří zahánějí svou prázdnotu s pomocí jedinců, kteří jim připadají osvícení a smyslu života znalí. Co to, sakra, se mnou pořád je? Proč musím být tak negativní? Skepse jako postoj ke světu... ta nejistota, ten stísňující životní pocit:

To, že bych se měl někde cítit nepatřičně.

Nedokážu překonat svou nedůvěřivost k cizím lidem a naladit se na sdílení naděje...

To, že možná naleznu prostor, který je věnován všem.

Může mít člověk jako já něco společného s jógou? V tom si ale vzpomenu na dávná léta, která mám spojená se společenstvím, které vyznávalo a uplatňovalo zásady učení bhakti jógy. Vlastně mě zajímá dodnes.

Takže mi nepřišlo nepoctivé mladému jogínovi přisvědčit, že se o jógu zajímám. Dobrá, už zbývalo jen poděkovat a rozloučit se. Vydal jsem se prozkoumat Jógovnu s pocitem, že moje přítomnost na místě, o jehož existenci jsem před pár minutami netušil. je tak nějak legitimní.

Pozoroval jsem zástup adeptů či lektorů východních cvičení. Podezřívavost mě neopouštěla, ani když jsem procházel do rozlehlé zadní místnost, která je určená pro samotné cvičení. Minul jsem luxusně vyhlížející sprchy a přemýšlel, jestli se mám ještě s někým dalším dát do řeči. Jsou to lidé, se kterými bych chtěl žít v ášramu, tedy v jogínském středisku, kde pod vedením duchovního učitele jeho žáci rozvíjejí či spíš očišťují svou vnitřní podstatu? Nezjistím, že je to tady spíš pro naivní holky, které se nechají nalákat na sladce znějící plky o srdci, lásce, duši, souznění, harmonii a vesmíru? Působivá pro tyto jedince bývá také nepříliš srozumitelně zato sofistikovaně znějící terminologie, která nemůže než ukazovat na skutečné a na slovo vzaté odborníky, kteří ji používají. A anglická slůvka pochopitelně, ať je jasné, jak široce nadregionální jsou naše obzory.

Cesta do ášramu může být metaforické přirovnání k cestě za svým snem, která mnohdy nevede přes květnaté louky a vonící hájky po úhledné cestičce. Ale naopak. Cesta, která vede skrze propady, kdy se znovu a znovu stavíme na nohy a kdy nám možná v jeden okamžik blízký člověk podá ruku a řekne: Běž dál, a když znovu upadneš, pomohu ti vstát.

V tom mě ze zamyšlení vytrhl příchozí člověk, a hle je to ten dosud těžko dostupný řečník. Nepodává mi ruku ale první a vlastně i poslední informaci. Dozvídám se, že setkání je na pozvánky. Moc věrohodné mi to nepřipadá, ale přiznávám, že žádnou nemám a zkouším vysvětlit, jak jsem se opovážil vejít. Nějak jako by mi nevěřil a já cítím, že další vysvětlování nemá smysl. Omlouvám se. Lehce zarostlý muž lehce zakýval hlavou a pohlédl skrze mne prázdným pohledem, který nicméně prozrazoval, že jistě:

Je tím člověkem, který má opatrovnictví a léčení vepsáno nejen ve tváři, ale i ve hvězdách.

Trapnost chvíle byla makatelná, ale já necítil nijak silně rozrušení, jaké se mě v podobných situacích zmocňuje. Právě jsem se totiž v krátkosti a výstižně dozvěděl odpověď na některé otázky, které mi krátce předtím kroužily hlavou.

Věci nějak jsou a věřit tomu, že jsou tak správně, je mnohdy těžkým úkolem. Avšak pokud je ve své nedokonalosti přijmeme, dokonalými se stanou. Bylo, je a bude Jógovna místo jakési dokonalosti? Pro mě ano...

Sice si tím nejsem úplně jistý, zdá se mi však, že snad i pro mne jde o

Místo, které má příběh

Trochu přízemní a dost bezvýznamný, tak proč o něm vlastně psát a proč ho číst? Třeba tam někdo jednou zažije zklamání svých představ či snů a třeba, když bude hned hledat chybu sám v sobě, jak to u dobromyslných ale slabých lidí už bývá, vzpomene si, že vlastně není první a jediný.

Tak a závěrem - zvýrazněný text představuje citáty z propagačních materiálů Jógovny, Jindřišská 5, kterou 14. září 2016 otevřela Šárka Konečná a MUDr. Jan Vojáček, který laskavě poskytl Britským listům rozhovor, jež byl pro jejich čtenáře jistě inspirativnější než tento subjektivně laděný pokus o reportáž.

0
Vytisknout
3269

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2016