Jak vlastně Hitler ovládl NSDAP

8. 3. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut

Na vybídnutí z redakce pokračuji v článcích o čtení Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha (první vydání v němčině v roce 2013). V letech 1920-1922 se vývoj Hitlerových politických názorů prakticky dokončil. Je třeba si to dát do širšího kontextu. V Německu probíhá neúspěšný puč krajní pravice s podporou části armády proti berlínské vládě. Pučisté mají ve znaku svastiku. Odtud se dostala do znaku NSDAP. Bavorsko se stává centrálou pučistických snah krajní pravice. Hitler má krytí ve vedení bavorské policie i armády. Nový bavorský prezident je spokojen, když mu Hitler na audienci vysvětlí, že jeho cílem je vzít dělníky sociální demokracii a získat je pro národ.


V tomto ohledu má podporu i mezi univerzitními profesory v Mnichově. Jsou mezi nimi lidé jako „expert na rasovou hygienu“. Fascinuje je, jak Hitler dokáže oslovit obyčejné lidi. Jenže nebyli to zrovna dělníci, ale převážně nižší střední třída. Ullrich se věnuje podrobně tomu, jak Hitler na lidi působil. Byl nejen vynikající rétor, ale už tehdy také mistr ve využívání symbolů a ve vytváření jakéhosi divadelního až cirkusového představení. Dokázal lidi dostat – už tehdy – do transu. Přitom jimi hluboce pohrdal. Byl to jen nástroj jeho politické kariéry. Věděl dvě věci: 1. důležité je, když se o vás mluví, jakkoli mluví, a 2. lidé potřebují slyšet stále dokola jednoduché teze, aby je přejali za své. Ani to neměl ze sebe. Na druhou stranu tezím, které jim rval do hlavy, začal sám věřit a věřil jim do konce života.

Začínal tím, že vylíčil krásné Německo z roku 1914, tehdejší vlastenecké nadšení, pak dal hned do kontrastu poválečný stav, způsobený zradou židovské rasy a levice. Nůž bodnutý do zad německému národu Ž/židy a levičáky je výmysl armádního vedení, které se takto snažilo na konci války odpoutat pozornost od svého selhání. Hitler to převzal. Převzal taky pohádku o tom, že bolševická revoluce v Rusku je spiknutím židovské rasy proti Rusům, které ta rasa vysává a žene do bídy. V roce 1919 v Německu vycházejí Protokoly sionských mudrců a Hitler přebírá vyprávění o celosvětovém židovském spiknutí, spojeném s globálním kapitálem. Žid je bohatý, internacionální a vykořisťuje německý národ, je jako nemoc, bakterie, upír. To je hlavní nepřítel a NSDAP proti němu vede válku.

Německo se podle Hitlera musí zbavit Versailleské smlouvy, největšího ponížení v dějinách lidstva za posledních šest tisíc let. Samozřejmě všechno jsou to nesmysly. Lhal o tom, že Versailleská smlouva je naprosto děsivé ponížení ve srovnání s brestlitevským mírem. Pravdou byl samozřejmě opak. Cílem politiky NSDAP bylo vytvořit společnost zbavenou židovské rasy, tedy společnost, ve které zmizí třídy, zavládne jednota a všichni budou poctivě pracovat pro společný cíl. Obrovská síla jeho projevů spočívala také v tom, že lidem dával naději, byť zcela vybájenou, nesmyslnou, ale možná právě i proto. Naději jako kontrast korupce, bídy, kompromisů atd. Přitom o skutečný boj proti korupci mu vůbec nešlo, nic jako právní stát nebo nezávislé instituce nechtěl. Místo realistické regulace kapitalismu a systému společenských vztahů dával za vzor zcela nereálný ideál národní společnosti, v níž zmizí třídy a rozdílné zájmy různých vrstev obyvatel.

NSDAP ve zmíněné době byla stále jen jedna z mnoha bezvýznamných stran na krajní pravici. Když se objevila snaha tyto strany propojit, Hitler byl z toho zpočátku zmatený. Brzy ale pochopil, že jeho postavení, jeho kariéra jsou ohrožené. Co kdyby se NSDAP rozpustila v širším hnutí, jehož centrum by bylo mimo Bavorsko, kde měl zázemí, podporu ve vysokých kruzích? Navíc se objevil na téže scéně jeden schopný řečník s doktorátem práv. V tom viděl Hitler, nenávidící vzdělané lidi, možná ještě větší problém. Nakonec dospěl k radikálnímu rozhodnutí a zahrál krizovou situaci přesně tak, jak to bude dělat i později: buď vše, nebo nic! Vabank. Vystoupil z NSDAP a nadiktoval ultimátum.

Nastala chvíle, kdy se ho mohli zbavit. Šéf strany ho neměl rád pro jeho chování ve stylu primadony a ve straně existovala ještě hlubší opozice, která se odvážila vydat pamflet, v němž Hitlera označuje za diktátora, zrádce, demagoga, žvanila.

K tomu přidejte obsah Hitlerova diktátu: nechá se zvolit diktátorem strany, všechny pokusy o sjednocení s jinými stranami budou zastaveny, NSDAP bude pevně ukotvena v Bavorsku a program se nebude šest let měnit. A vyšlo mu to! Šéf strany ustoupil a reakce členské základny na sjezdu v létě 1921 byla jednomyslná a frenetická. Tak vznikla Führerova strana. Bezprostředně poté Hitler zakládá s pomocí kontaktů (Ernst Röhm) na armádu údernou pěst NSDAP, paravojenskou organizaci Sturmabteilung (SA). Ne že by takových jednotek nebylo v Bavorsku té doby více, ale SA postupně terorizují a ovládají celý Mnichov. Hitler ostatně v té době odmítá parlamentní volby jako cestu k moci. K moci vede jen násilí.

Stojí za zdůraznění, že hlavní podhoubí Hitlerova růstu v této době jsou tak či onak vojáci, kteří nejsou spokojeni s vývojem německé společnosti po konci války, zejména s nástupem levice, ba často si nevědí rady s tím, co by měli dělat, když je mír. Kromě toho různí rasističtí intelektuálové spojení s nacionalistickou pravicí toužící zvrátit poválečný vývoj.

0
Vytisknout
3132

Diskuse

Obsah vydání | 12. 3. 2024