Perspektiva české společnosti po varovném roce 2020

Sami sobě žábou na prameni

7. 1. 2021 / Bohumil Kartous

čas čtení 8 minut
Jsem přesvědčen, a v knize No Future na to poukazuju, že jde nedostatečnou sociální kohezi, soudržnost. To je ovšem pro posttotalitní společnosti charakteristické: nevěřím v nic, co mě nebo mému nejbližšímu okolí nepřináší okamžitý užitek, neboť vše ostatní je mimo dosah mé vůle a mého jednání. Tento způsob uvažování omezuje participaci a participace je základem pro reakci na jakékoliv ohrožení nebo na jakoukoliv výzvu. Jsme příliš rozděleni - a stále aktivně rozdělováni - v mezigeneračních vztazích, v postoji k intervenujícím technologiím, ve vztahu ke klimatu. Dezinformacemi i politickými oportunisty, kteří z nich vědomě těží. jenže důvěra v dezinformace není nic víc než inverze nedůvěry v oficiální reprezentaci a ta reprezentuje veřejný zájem. Česká společnost má nepochybně výhodu v tom, že na rozdíl od Maďarska nebo Polska nedošlo k tak pokročilé retrográdnosti, nové instalaci prvků autoritářství a s tím spojené demagogie. Opozice vůči tomu ale nutně potřebuje zažít politický úspěch, jenž potvrdí, že má cenu vzdorovat. Dlouho se jí to nestalo.

O společenských výzvách, kterým česká společnost nečelí příliš zdatně, a o klíčové roli vzdělávání pro každou společnost, která nechce v 21. století pouze přežívat.

Co jsou podle vás (ve vašem oboru) největší výzvy, kterým Česko čelí nebo brzy bude?

V oblasti vzdělávání už čelí, ale neuvědomují si to. Čelí nedostatečnému využití toho, čemu se říká inovační potenciál, což je v ekonomice postavené na dovednosti produkovat inovace, tedy řešení v době vysoké proměnlivosti, nejdůležitější faktor úspěchu. Z ekonomického hlediska. Z hlediska sociálního bude česká společnost čelit - a už čelí - relativně podprůměrné vnitřní společenské důvěře, schopnosti táhnout za jeden provaz. Je to kvalita, která vždy, od starověku, určovala perspektivu. Bez ní nelze dosahovat cílů v dlouhodobém horizontu, protože většina nevěří, že dlouhodobý horizont má smysl. Vítězí převládající orientace na okamžitý zisk. Míra důvěry je přímo úměrná míře soudržnosti a tu lze nejlépe podporovat ve vzdělávacím systému, jak je či není schopen produkovat buď sociální smír, nebo naopak nerovnost. Z hlediska adaptace na virtuálně-fyzickou skutečnost individuální i společenské existence česká společnost čelí (a bude čelit) vysoké míře polarizace, která je podnícena digitálním informačním chaosem. Smutným dokladem problematiky dezinformací a manipulací je současný bolehlav nad vakcinací proti SARS-CoV-19. To souvisí opět se vzděláváním: s úrovní vzájemné důvěry a důvěry v institutuce a také s úrovní informační gramotnosti. 

Lze něco z toho řešit okamžitě? Nebo jsou to spíš výzvy, k jejichž řešení je zapotřebí nějaké koncepční a dlouhodobá strategie? 

Ve vzdělávání je to nejdůležitější vázáno na dlouhodobé reformní strategie. Nejdůležitější ve vzdělávání je úroveň učitelů a ředitelů, jejich podpora v rozvoji, administrativě, doplňkových činnostech (sociální pedagogika, školní psychologie). To vše je závislé na postupném navyšování investic do tohoto nejdůležitějšího investičního sektoru. Krátkodobě lze lecčím pohnout změnou hodnocení, zejména klíčových zkoušek (přijímaček na SŠ a VŠ, maturit), protože ty určují zadání předchozímu vzdělávání. Komplexní přijímačky a komplexní maturity nutně vedou ke komplexní přípravě. V oblasti společenské (ne)shody ovlivňované diskursem v kyberprostoru jde opět primárně o dovednost kritického odstupu vůči informačnímu chaosu, což je zase otázka dlouhodobá. Z krátkodobého hlediska může pomoci donucení hegemonů digitálního světa k převzetí odpovědnosti za distribuci informací a vyžadování autenticity v digitální komunikaci (svobodně říkám, co si myslím, ale je jasné, kdo to říká). Jenže na to jsme z ČR krátcí, nutně potřebujeme v tomto spoluúčast na řešení v rámci EU. Facebook ani Google neposlouchají, co říká český politik.

Co považujete za nejakutnější problém Česka/Achillovu patu budoucího fungování? 

Jde-li o akutnost, pak ekonomický model postavený na subdodavatelských řetězcích, který produkuje poměrně malou přidanou hodnotu, kterou je možné reinvestovat opět v ČR. V tom nám brání nižší míra globální adaptability a tomu opět brání nižší míra mezinárodních zkušeností na individuální úrovni a jazyková bariéra. Jinými slovy, pokud bych chtěl mezigeneračně něco změnit, na vládní úrovni prosadím dostupnost studijních pobytů v zahraničí na středoškolské úrovni a povinnost získat takovou zkušenost na úrovni vysokoškolské. 

Z čeho máte v následujícím roce/pěti letech největší obavu?

Z narůstající ekonomické a sociální nerovnosti. Na úrovni lokální i mezi jednotlivými regiony. Na jedné straně Praha s vysoce nadprůměrným životním standardem a takřka polovinou dospělých s VŠ vzděláním (v porovnání s regiony v rámci EU), na straně druhé regiony, jako je Karlovarský nebo Ústecký, kde je sociální a mnohdy i ekonomická situace podobná jihovýchodu Evropy (mimo EU). Je to časovaná bomba, kterou v určitém okamžiku nebude možné řešit. Je otázka, zda jsme Rubikon (nevědomky) už nepřekročili. Pak mám obavu z nebezpečné spokojenosti, kterou česká společnost projevuje vůči úrovni vzdělávání. S každým rokem zanedbávání se nám pravděpodobně vzdaluje budoucí perspektiva o násobky let. Je opět možné, že Rubikon je blízko. To pochopitelně souvisí s politickou situací. Pokud nedojde ke změně kurzu, pokud vládnoucí generaci vychovanou totalitní nedůvěrou k veřejnému zájmu nevystřídá generace sledující dlouhodobý horizont, těžko věřit ve změnu. 

Co nás podle vás nejvíc brzdí při přípravě na budoucnost a zvládání výzev spojené s demografickou/technologickou/klimatickou změnou? 

Jsem přesvědčen, a v knize No Future na to poukazuju, že jde nedostatečnou sociální kohezi, soudržnost. To je ovšem pro posttotalitní společnosti charakteristické: nevěřím v nic, co mě nebo mému nejbližšímu okolí nepřináší okamžitý užitek, neboť vše ostatní je mimo dosah mé vůle a mého jednání. Tento způsob uvažování omezuje participaci a participace je základem pro reakci na jakékoliv ohrožení nebo na jakoukoliv výzvu. Jsme příliš rozděleni - a stále aktivně rozdělováni - v mezigeneračních vztazích, v postoji k intervenujícím technologiím, ve vztahu ke klimatu. Dezinformacemi i politickými oportunisty, kteří z nich vědomě těží. jenže důvěra v dezinformace není nic víc než inverze nedůvěry v oficiální reprezentaci a ta reprezentuje veřejný zájem. Česká společnost má nepochybně výhodu v tom, že na rozdíl od Maďarska nebo Polska nedošlo k tak pokročilé retrográdnosti, nové instalaci prvků autoritářství a s tím spojené demagogie. Opozice vůči tomu ale nutně potřebuje zažít politický úspěch, jenž potvrdí, že má cenu vzdorovat. Dlouho se jí to nestalo.

Co je pro vás výchozí bod při přemýšlení nad problémy ČR? Co nebo kdo je pomyslná "žába na prameni"? 

Kdybych chtěl nepatřičně zjednodušovat, řeknu, že  je to politická reprezentace. Jenže tím bych si protiřečil, protože "reprezentace" přece znamená, že vůle, která ji instalovala, je někde v pozadí. Takže když budu skutečně upřímný, nutně musím konstatovat, že největší žábou na prameni je většinové přesvědčení a vůle české společnosti sama o sobě. Doposud nikdy v novodobé historii česká společnost nenabyla tak jedinečné potence k suverenitě a tak jedinečných podmínek k jejímu zachování a rozvoji, a to v prostředí vysoké životní úrovně a možnosti redistribuovat bohatství tak, aby se materiální deprivace ve společnosti snížila na úplné minimum. Česká společnost však svým většinovým rozhodováním touto potencí do značné míry mrhá a tedy si sama tvrdohlavě podřezává větev rostoucí do budoucnosti.

Odpovědi využil Deník N v bilančním textu shrnujícím postřehy řady lidí působících na české veřejné scéně.


0
Vytisknout
6467

Diskuse

Obsah vydání | 12. 1. 2021