Strhávání soch je projevem hlubšího problému

18. 6. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Stavění soch a budování pomníků „velikánům své doby“ chápu jako vytváření záludné mytologie, na jejíchž základech si ta která společnost usilovně buduje svou vlastní morální fasádu. Avšak nemám žádný problém se sochami kontroverzních literátů a umělců, kteří se v průběhu svého života dopouštěli zločinného jednání. Ať už byl jejich život takový či makový, tyto osobnosti zpravidla nezpůsobily obrovské utrpení či přímo smrt tisíců, ba milionů lidí, a jejich dílo jejich životní poklesky zpravidla vyvažuje. A pokud dnes padají sochy tyranů a rasistických zločinců, nejde o plané aktivistické gesto, nýbrž o vyjádření hlubokého nesouhlasu s přetrvávajícím útlakem vůči neprivilegovaným vrstvám.

Přijde mi komické, že strhávání či jen posprejování soch kontroverzních historických figur někdo považuje za odsouzeníhodný vandalismus, aniž by se zamyslel nad jejich děsivým odkazem. Skutečně nerozumím tomu, proč někoho dokáže pobouřit pravdivý nápis na podstavci Churchillovy sochy. Bývalý britský premiér byl nejen otřesný rasista a eugenik, ale i válečný zločinec mající na svědomí životy tří milionů Bengálců, výstavbu koncentráků v Keni, zvěrstva v Súdánu, kde osobně zastřelil tři „divochy“ – a tak bychom mohli pokračovat dále.

Koneckonců britské impérium, jež se v české kotlině těší tak velké oblibě, bylo ještě na úsvitu druhé světové války nejvražednějším podnikem všech dob. Americký historik Mike Davis ve své publikaci Late Victorian Holocausts: El Niño Famines and the Making of the Third World dokládá, že během posledních tří dekád 19. století arogantní britská koloniální politika umocněná extrémními klimatickými jevy připravila o život desítky milionů lidí. Teprve až nacistická genocida židů dokázala zastínit zvěrstva britského impéria v Asii i jinde.

Winston Churchill je podle mého soudu jedním z nejhorších masových vrahů 20. století, takže se spíše nabízí otázka, proč jeho socha v Praze ještě stojí. Odpověď je nabíledni: historii, jak známo, píší vítězové, aby tak vytvářeli škodlivou mytologii a ospravedlňovali pochybné hodnoty společnosti, v níž jsme nuceni žít. A proto nemám sebemenší problém s odstraňováním či „hanobením“ soch notorických rasistů a zločinců, třebaže se nejedná o ucelenou strategii, ale o zdánlivě spontánní akt, jak upozornit na přetrvávající bezpráví vůči těm, kdo nemají bílou barvu pleti.

Globální protesty vyvolané policejními vraždami neozbrojených Afroameričanů ve Spojených státech jsou neklamným znamením toho, že rasismus zdaleka není vymýcen. Ba naopak, vždyť tato zhoubná ideologie stála u zrodu velkých impérií, jež se dodnes opájejí „zašlou slávou“ – ať už hovoříme o Velké Británii či o Spojených státech. Blahobyt těchto zemí do značné míry stojí na bedrech černošských otroků, otřesném vykořisťování domorodých etnik, rabování cizích přírodních zdrojů a ničení celých národů.

Čeští šosáci samozřejmě rasismus odsuzují, jenže nechápou jeho úzkou provázanost se západním establishmentem, jemuž dlouhé tři dekády vyjadřují nekritickou úctu a loajalitu. Jejich hloupé reakce na pravdivý nápis na podstavci Churchillovy sochy to jen potvrzují. Dokud budou žít v přesvědčení, že rasismus je jen ojedinělým excesem západní civilizace, a nikoliv její integrální součástí, nepochopí nic.

Vražda George Floyda vyvolala lavinu spravedlivého odporu vůči institucionálnímu rasismu v celém světě. Ve Spojených státech se nyní schvalují příslušné legislativní změny, hovoří se o podstatném snížení finančních prostředků pro policii a naprosto odlišné koncepci zajišťování pořádku. A strhávání soch a ničení pomníků lze ve světle těchto změn považovat za symbolický akt, jak připoutat hlubší pozornost k přetrvávajícímu rasismu v západní společnosti.

 

2
Vytisknout
9771

Diskuse

Obsah vydání | 23. 6. 2020