Jak mě rok bez nakupování naučil být lepším spotřebitelem a učitelem

4. 2. 2020 / Ellen Heyting

 

Také jsem učitelkou humanitních předmětů na střední škole a to, co se naučím nenakupováním ničeho, budu možná schopna využít při vyučování

Modelovat chování

Účinnost "modelování" – demonstrace chování, které pak je sledováno a napodobováno někým dalším – jako vzdělávací strategie je v pedagogické literatuře známé již delší dobu. Existují nedávné poznatky o tom, že modelování je také účinnou strategií pro vzdělávání v oblasti udržitelného rozvoje.

S ohledem na tyto výzkumy jsem si říkala, že modelovat udržitelné a etické rozhodování během výuky může vyvolat zajímavé diskuze, aniž bych se před studenty musela cítit jako kazatel.

Tato praxe je známá také jako vzdělání pro udržitelný rozvoj 1 (education for sustainable development, ESD1), kdy je cílem rozšiřovat povědomí a měnit chování studentů. ESD1 se také nazývá nástrojové ESD a je široce využíváno v přípravných kurzech pro pedagogy a ve školních osnovách po celém světě. Obnáší to pobízení studentů učit se o dopadech jejich vlastního chování na životní prostředí a jak mohou své chování uzpůsobovat, či měnit, aby snižovali vlastní ekologickou stopu.

Někteří badatelé ale argumentují, že tento typ vzdělávání pro udržitelný rozvoj je nedostačující, a jsou pro zařazení emancipačního vzdělávání pro udržitelný rozvoj, čili ESD2. Cílem je vytvářet větší kapacity studentů pro inovativní a kritické myšlení o udržitelném rozvoji.

Jak jsem aplikovala modelování ve své třídě

Na začátku roku bez nakupování jsem měla učit studenty sedmého ročník látku nazvanou „Vývoj: za jakou cenu?“. Tato látka zkoumá paralely mezi první průmyslovou revolucí – obdobím mimořádných změn, ale také obdobím vykořisťování pracovních sil, kolonizace a hromadného zvýšení znečištění – a úskalími, které obnáší vývoj dnes, včetně klimatické změny, strukturálních nerovností a technologické revoluce.

Jedná se o kombinaci humanitních předmětů, angličtiny, vědy a designu a celé to vyvrcholí inovativní výstavou. Studenti si k vyřešení vybírají jeden z cílů udržitelného rozvoje Spojených národů a výstavy se účastní učitelé, studenti a rodiče s pomyslným obnosem tisíc dolarů, který investují do inovativních řešení, jež se jim nejvíce zamlouvají.

Začala jsem vnímat tyto dva směry vzdělávání jako doplňkové. Ten první, konkrétnější ESD1 – vyučování o globálním nabídkovém řetězci, našich ekologických stopách a nízkouhlíkových alternativách – umožňuje studentům sledovat dopad jejich konání dnes. ESD2 podporuje studenty v představivosti o překážkách, které je mohou čekat v budoucnu, a o nových řešeních.

Má selhání vyprodukovala ta nejlepší ponaučení

Když přemítám o tom, co se zlepšilo v mé třídě díky mému předsevzetí, tak největší naše poznatky vzešly z diskuzí o mých selháních.

Nedokázala jsem si celý rok nic nekupovat. Koupila jsem si čtyři věci: krabičky na jídlo, abych se vyhnula plastovým obalům, nové boty na běhání, když se mi ty staré začaly rozpadat, ojeté kolo, poté co mi to moje ukradli, a použitý mobil, poté co ten můj během bouřky přestal fungovat.

Byla jsem asi týden bez mobilu. Ukázalo se, že jsem na něm úplně stejně závislá jako teenageři v mé třídě. Vyvolalo to debatu o chytrých telefonech, času stráveném nad obrazovkou mobilu, závislosti na sociálních sítích jako dani za progres a třídní výzvy zvládnout 24 hodin bez technologií. Zvládli to dva ze 36 studentů v mé třídě. Já ne

Rozhodla jsem se koupit použitý „nový“ telefon. Povídala jsem si se svými studenty o svém seznamu otázek udržitelné spotřeby, který mi pomohl nekupovat si téměř nic celý rok.

1. Můžu se bez toho obejít? (Ne, co se týče mého telefonu: jsem závislá.)

2. Mohu si opravit to, co již mám? (zkoušela jsem si starý telefon vysušit v krabičce od rýže, ale nešlo to.)

3. Můžu si koupit použitý? (Ano! Koupila jsem si ho ve Swappie)

Co jsem ušetřila a co jsem se naučila

Jak se můj rok 2019 nenakupování ničeho chýlil ke konci, tak jsem neměla žádnou motivaci účastnit se povánočních výprodejů. Také se mi podařilo ušetřit několik tisíc dolarů, které pak putovaly na splacení mé hypotéky a na více stravování s přáteli.

Na začátku nového školního roku se nesnažím předstírat, že znám odpovědi na všechny otázky o tom jak žít udržitelně. Ale je mnoho věcí, které mohu jako spotřebitel a učitel učinit. Mohu podporovat aktivity svých studentů včetně toho, pokud se rozhodnou zapojit do školních stávek Fridays for Future za klima. Mohu podporovat a snažit se zvedat laťku jejich kapacit pro kritické uvažování během zbytku týdne ve třídě. Každý z nás dokáže něco změnit – a můžeme začít tím, že budeme praktikovat to, co říkáme.

Anglický originál k dispozici ZDE.

Více o studentských aktivitách vytvářejících ze škol udržitelnější prostředí ZDE.

Proč jsou stále lidé, kteří si myslí, že klimatická změna neexistuje ZDE.

Tento  článek vyšel 26. 1. na webu The Conversation (www.theconversation.com) publikující zpravodajství, články a texty akademiků a badatelů z celého světa.

Autorka Ellen Heyting vyučuje na Mezinárodní škole v Helsinkách a v minulosti vyučovala v Melbourne, Pekingu, anebo v Singapuru. Na největší australské univerzitě, Monash University, pracuje na doktorské práci věnující se psychologické sounáležitosti jako nástroji ke zvýšení akademických úspěchů studentů z neelitního zázemí studujících na elitních školách. Ellen Heyting studovala mj. i na Mezinárodní škole v Praze (ISP).

(Do češtiny přeložil Albín Sybera)