Otevřený a silný postoj papeže Lva XIV. proti Trumpovi (a tedy i proti Dukovi)

13. 10. 2025 / Fabiano Golgo

 

Robert Francis Prevost, rodák z chicagské South Side, byl zvolen papežem v květnu a už za pár měsíců stihl to, co mnohým jeho předchůdcům trvalo desetiletí: vzbudit lásku i nenávist. Americká pravice, zvyklá na to, že se Bůh stává jejich volebním maskotem, v něm vidí zrádce. Liberální svět v něm vidí naději. A církev, ten unavený organismus, který se po Františkovi zhluboka nadechoval, se pod jeho vedením probouzí.

 
Lev XIV. je první papež, který rozumí Americe ne jako exotice, ale jako rodnému hříchu. Narodil se v zemi, kde se evangelium proměnilo v obchodní značku a kříž v reklamní logo. Když v srpnu pronesl slova o tom, že „někdo, kdo odmítá potraty, ale podporuje trest smrti či nelidské zacházení s migranty, není opravdu pro život“, slyšel ten výbuch po celém světě. Byla to věta, kterou čekaly miliony věřících – a které se bály miliony politiků.

Od chvíle, kdy usedl na stolec svatého Petra, mluví Lev XIV. o všem, o čem se dlouho mlčelo. O klimatické krizi, která podle něj „není ideologický spor, ale zkouška lidskosti“. O nerovnosti, kterou nazývá „novou formou otroctví“. O migrantech, které považuje ne za hrozbu, ale za zrcadlo, v němž se zrcadlí naše svědomí. „Nikdo by neměl být nucen utéct ze své země, nikdo by neměl být týrán kvůli tomu, že je cizincem nebo člověkem v nouzi,“ napsal na sociální síť X po mši, na kterou přišlo deset tisíc lidí.

A když se ho ptali na J. D. Vance, viceprezidenta, který prohlásil, že „křesťanská láska má hierarchii – nejdřív rodina, pak národ, až nakonec cizinci“, Lev XIV. odpověděl prostě: „Ježíš nikdy neřekl, že máme lidi milovat podle pořadí.“ Tím jedním výrokem zbořil celou konstrukci takzvaného „křesťanského nacionalismu“, který si MAGA evangelisté postavili jako útulný domek z nenávisti a biblických citátů vytržených z kontextu.

Trumpoví voliči – ti, kteří křičí o záchraně civilizace a přitom tleskají deportacím dětí, smrtící politice vůči chudým a kultu zbraní – v něm vidí svého největšího nepřítele. Ironie je, že Lev XIV. je vlastně „jejich člověk“: Američan, bývalý republikánský volič, někdo, kdo rozumí tomu, jak snadno se víra může zvrátit ve fetiš moci. Ale přesně proto se nebojí to pojmenovat. „Všimněte si, kolik těch, kdo křičí o křesťanských hodnotách, má z Boha jen jeho obličej na bilboardu,“ řekl v rozhovoru pro Crux. „Jejich evangelium není evangelium Kristovo, ale evangelium strachu.“

Jeho první velký dokument, Dilexi te – Miloval jsem tě – nese rukopis, který se cituje už v novinách i v teologických seminářích. „V době, kdy bohatí žijí v jiném světě, zatímco většina lidí sotva dýchá, je naším prvním úkolem připomenout, že Bůh není akcionář,“ píše v něm. Ten text dokončil po Františkovi, ale styl i rytmus jsou čistě jeho: americky přímé, italsky vášnivé, evangelicky nesmlouvavé.

A právě tady se odhaluje význam jeho papežského jména. Lev XIV. se inspiroval Lvem XIII., papežem, který koncem 19. století šokoval svět encyklikou Rerum Novarum — „O nových věcech“ — v níž se církev poprvé postavila na stranu dělníků proti divokému kapitalismu. Tehdy, v roce 1891, se mu smála celá buržoazie. Církev, která se zabývá prací? Skandál! Jenže Lev XIII. tím otevřel cestu sociální nauce církve, která přežívá dodnes.

Lev XIV teď dělá totéž, jen v jiném století. Tam, kde jeho předchůdce mluvil o dělnících v továrnách, on mluví o lidech na hranicích, o matkách vyhoštěných v noci, o mladých, kteří hledají smysl v digitálním chaosu. A stejně jako ten první Lev, i tenhle čelí posměchu mocných, kteří nevidí, že to není politika, ale návrat k evangeliu.

Jeho pontifikát je sérií gest, která mají sílu přepsat jazyk víry. Uprostřed města, kde kdysi zněly gregoriánské chorály, zorganizoval hip-hopový koncert s texty o víře a naději. Na oběd pozval uprchlické rodiny, které Itálie odmítla přijmout. A ve chvíli, kdy arcibiskup z Chicaga oznámil, že chce ocenit senátora Dicka Durbina za jeho práci pro migranty, i přes odpor konzervativních biskupů, Lev řekl: „Musíme hodnotit celý život člověka, ne jeden zákon. Někdo, kdo říká, že je proti potratům, ale schvaluje trest smrti, nemůže tvrdit, že hájí život.“

Tohle už není teologie – to je čisté svědomí v praxi.

A právě proto působí jeho přítomnost tak rozrušujícím dojmem i v Evropě. V Česku, kde se část církve po léta vyhýbala sociální realitě a arcibiskupové typu Dominika Duky se s gustem kamarádili s mocí, působí Lev XIV. jako zjevení. Je to papež, který by klidně mohl říct, že svatost není v purpurovém plášti, ale v rukou, které rozdávají chléb.

Jeho styl připomíná, že víra nemusí být ani levicová, ani pravicová – jen skutečná. A že křesťanství, které se stane politickým nástrojem, přestává být křesťanstvím. „Když se evangelium stane vlajkou, přestane být evangeliem,“ napsal kdysi Lev XIII. Dnes by to mohl být i tweet jeho duchovního potomka.