Myšlenka, že obnovení povinné vojenské služby posílí národní obranu, je nostalgickou fantazií. Předpokládá, že války se stále vedou na základě počtu vojáků, a ne přesnosti, technologie a strategie. Realita moderního boje je jiná: drony nahrazují pěchotu, kybernetické útoky vyřazují celou infrastrukturu, umělá inteligence předpovídá nepřátelské pohyby dříve, než k nim dojde. Devatenáctiletý branec s tříměsíčním výcvikem neodradí kybernetický útok ani nezneškodní teroristickou hrozbu. Ale dobře vyškolený kybernetický odborník nebo operátor dronu by to dokázat mohl.

V tomto směru vynikají země jako Izrael a Finsko. Ano, mají brannou povinnost, ale neházejí mladé rekruty jen tak do zákopů. Trénují je v oblasti zpravodajství, kybernetických operací a vysoce technologických zbraní. Naproti tomu tradiční modely branné povinnosti, jaké byly běžné v poválečné Evropě, byly zaměřeny na masovou mobilizaci - strategii, kterou rychlost a složitost moderních konfliktů učinila zastaralou.

Prezident Pavel navrhuje alternativu: strukturované dobrovolné výcvikové programy, které civilistům poskytnou dovednosti potřebné pro krizové situace - ať už vojenské, kybernetické nebo katastrofické. A to není jen kompromis, ale také uznání toho, jak dnes bezpečnost skutečně funguje.

Norsko má podobný systém. Technicky vzato sice brannou povinnost má, ale pouze asi 15 % oprávněných jedinců skutečně slouží. Namísto kvantity upřednostňuje kvalitu a zajišťuje, aby ti, kdo slouží, byli vysoce schopní. Švýcarsko volí hybridní přístup - vyžaduje krátkodobý vojenský výcvik, ale klade důraz na záložní síly a průběžný rozvoj dovedností. Tyto modely nepřipravují jen vojáky; připravují celé společnosti.

Silný národ není jen ten, který má silnou armádu. Je to ten, kde občané rozumějí odolnosti - jak reagovat v krizi, jak čelit dezinformacím, jak chránit kritickou infrastrukturu. Ve světě, kde hrozby mají mnoho podob, je připravená společnost cennější než armáda povinně odvedených branců.

Představme si, že by Česká republika masivně investovala do národního kybernetického výcviku pro mladé lidi. Představme si, že by tříměsíční dobrovolné výcvikové programy zahrnovaly nejen fyzický výcvik, ale i krizové řízení, lékařskou pomoc a digitální obranu. To už není jen obrana, to je budování odolné společnosti.

Česká republika je součástí NATO, což znamená, že její obranná strategie nespočívá v samostatné existenci, ale v integraci do širšího bezpečnostního rámce. NATO nepotřebuje masovou brannou povinnost, ale specializované, vysoce kvalifikované profesionály, kteří dokážou ovládat pokročilé systémy, spolupracovat se spojeneckými silami a reagovat na složité hrozby inteligentně a agilně.

Je snadné romantizovat brannou povinnost jako způsob, jak v mladých lidech pěstovat disciplínu a vlastenectví, ale buďme realisté: vynucovat službu v systému, který není schopen je řádně vyškolit, není národní služba - je to národní neefektivita. Pokud je cílem připravit zemi na krize, pak Pavlův přístup - důraz na dobrovolný, specializovaný výcvik - dává mnohem větší smysl než úplné obnovení povinné vojenské služby.

Svět se mění. Války se mění. Bezpečnost se mění. Debata o branné povinnosti není jen o tom, zda by čeští mladíci měli strávit rok v uniformě - jde o to, jak se národy připravují na budoucnost. A budoucnost vyžaduje chytřejší, adaptabilnější přístup k národní obraně - takový, který využívá technologie, strategii a především zdravý rozum.