O umění a o kýči

26. 3. 2025 / Boris Cvek

Představte si snoba, který se jde podívat na Monu Lisu nebo si poslechnout Beethovenovu Pátou. Co vidí nebo slyší? Podle mě to nelze nazvat jinak než kýč. Není pravda, že každý pohled na Monu Lisu nebo poslech Páté je kontaktem s hodnotným uměním. Prostě není. Ostatně ani pohled na objektivně existující kus šutru není stejný pro každého, dokonce i ty šutry interpretujeme naší výchovou, mezilidskými vztahy, kulturou, historickou situovaností.

Někdo v tom šutru vidí třeba božstvo. Někdo v něm vidí námět básně a napíše úžasné umělecké dílo. Někdo může dokonce na základě poslechu zcela kýčové hudby prožívat hluboké umělecké emoce, může prožívat kýč stejně hodnotně jako Beethoven svou hudbu. Protože v případě umění rozhoduje prožitek. Cokoli, čemu říkáme umění, je prožitek. Vidíme-li, vnímáme-li nějaké struktury v básni, obraze, hudbě, mají umělecký smysl jenom jako prožitek. A různí lidé je budou prožívat jinak. Chemický rozbor obrazu nám o tom nic neřekne. Vůbec nic.

Co z toho plyne? Máme zrušit galerie, kánony, estetiky? Tyhle věci mají ale právě velký význam pro vytváření našich prožitků (i v tom negativním smyslu snobské konformity). Pracovat s prožitky je naprosto klíčové pro to, aby společnost fungovala, proto má umění tak zásadní roli pro člověka od pravěkých maleb na stěnách jeskyní. Otázka je, co a proč chceme s prožitky dělat, jaký to má mít smysl.

Na to, myslím, velmi dobře odpovídá Martha Nussbaum v knize Upheavals of Thought, kde vychází z toho, jak jsou emoce klíčové pro demokracii, právo, zdravý psychický vývoj člověka a jak zásadní je v tomto smyslu umění. Samozřejmě východiskem je, že pro vás demokracie, právo atd. mají nějaký citový význam. Žádný člověk nespadl z nebe, všichni se naopak motáme v kulturní podmíněnosti našich životů.