Když husa vítězí nad Martinem

11. 11. 2024 / Boris Cvek

Myslím si, že by to mělo být naopak. Lidé, kteří na to mají a chutná jim to, ať si ve svém soukromí pochutnají na huse a raném vínu, přeji jim to. Ve veřejném prostoru by ale měl převážit příběh ubožáka, se kterým se světec podělil o to, co měl. A nejde zdaleka jen o to, abychom zůstali věrni pravdě o světcích a křesťanství. Jde hlavně o to, abychom si uvědomili, že stabilní, svobodná a bohatá společnost není samozřejmostí.

Svatý Martin (316/7 – 397) byl původně voják. Byl to vlastně veterán. Nicméně den svatého Martina je svátkem veteránů kvůli ukončení první světové války, ne kvůli světci Martinovi. Ještě v roce 1914 by si málokdo dokázal byť jen představit, jaké hrůzy přinese dalších 40 let. Velká část německé společnosti šla do první světové války s takovým nadšením a pocitem jednoty, že to zanechalo na celý život otisk na představě Adolfa Hitlera o tom, co má být tím skutečným cílem politiky: Volksgemeinschaft.

Vinu za výsledek války sváděla německá armáda v souhlase s veřejným míněním na židy, kteří údajně bodli Německu dýku do zad (byť generálové dobře věděli, že němečtí židé statečně a účinně bojovali na frontě). Ale ještě v roce 1928 při 75 procentní volební účasti měli nacisté jenom 2,6 procenta hlasů. O pět let později už ovládli celou zemi. Může to jít opravdu velmi rychle. A zde se příběh veteránů a příběh Martina sbíhají. Jak je možné, že po druhé světové válce zažíváme tak dlouho mír? Za co ti lidé, námi uctívaní hrdinové, umírali a byli mrzačeni? Jaké ideály nám zajistily stabilitu, prosperitu a demokracii?

Mír není samozřejmost. Můžeme to vidět v televizi, když se díváme na události na Ukrajině s mastnou pusou od husy. (Pozn. JČ: Izraelské vraždění žen a dětí v Gaze české televize, jako jediné na světě, neukazují.)  Jedno se mi zdá bohužel docela pravděpodobné, totiž to, že pokud ve veřejném prostoru převládne husa nad Martinem, čeká nás strašné peklo. A Martinem nemyslím charitu a dobrovolníky. Ukrajina ukazuje, že tohle opravdu nemůže být řešení. Nejde o to být morálně správný, stát na správné straně a už vůbec ne mluvit o tom, prezentovat to. Jde o to systémově vytvářet stabilní společnost třeba po vzoru Adenauerova Německa po druhé světové válce. S myšlenkou na to, jak systémově, efektivně zajistit, aby vítězila demokracie, prosperita a stabilita. Bez prosperity nebudeme moci Putinovi čelit, i kdybychom měli sebevětší ideály. Bez prosperity nelze zachránit demokracii.

Jestli si někdo myslí, že nejrůznějšími symbolickými akty, jako jsou červené máky na klopě, jako je vyprávění o zločinech nacismu a komunismu, jako je moralizování, což všechno je jistě ušlechtilé, krásné, správné, ale myslí-li si někdo, že takto zabrání návratu nejhoršího, hluboce se mýlí. Naopak to může dokonce přispívat k tomu, že dojde ke krachu demokracie, protože bez řešení vážných problémů fungování institucí, ekonomiky, sociální oblasti to mohou voliči stále více pokládat za prázdná slova a morální kýč. Ale vůbec nejde to, zda jsou voliči racionální, zda mají správné důvody pro svůj hněv. Nejsou. Volit kvůli inflaci Trumpa je naprostá pitomost. Ale stalo se to. Jde o to, co Hitlera i přes jeho výsledek z voleb 1928 dostalo během několika let k absolutní moci a hrůzovládě.