Radkin Honzák žvaní nesmysly
14. 11. 2024
čas čtení
10 minut
ADHD, EISENBERG A ŽVÁST (bacha, dlouhé)
Má
timeline je rozmanitá, a tak ke mně předevčírem doputoval status Jakuba
Horáka propagující jeho rozhovor s psychiatrem Radkinem Honzákem, který
si předplatitelé (5 euro měsíčně) mohou spolu s dalšími interview
poslechnout na HeroHero v rámci projektu Jakub Horák Eccentric Late
Night. Status vzbudil rozruch (Jakub je v propagaci svého osobního
brandu a přidružených projektů velmi zručný) a mně nedalo, abych se na
něj podíval blíže, napsal na Facebooku Tomáš Hečko.
Utratil jsem tedy pět euro za měsíční předplatné, abych si mohl rozhovor poslechnout celý. Radkin Honzák tady s Jakubem Horákem mluví déle než hodinu a ohledně ADHD uvedl přesně toto (přepis celé této části dávám do komentářů, abych nebyl obviněn z vytrhávání z kontextu):
“No tak autistu my jsme, když já jsem se učil, tak byl jeden autista vyfotografovanej na vozejčku z roku devětadvacet někde v Anglii, jo. Dneska opravdu nepotkáte dítě, ktery by nebylo autista. Takže sám velký vynálezce autismu svěřil na smrtelné posteli, že si půl příznaků vymyslel. Ne ADHD, vynálezce ADHD, aby prodávali Ritalin. Páč to je úspěšný a v tý Americe už chodí normálně ve škole ty dealeři a říkají "budete chytřejší". Takže je to po nějakejch dvou letech už opravdu návyk, žejo.”
Horák z citace udělal upoutávku, kterou přikládám. Výrok amerického dětského psychiatra Leona Eisenberga o tom, že “ADHD je fiktivní nemoc” žije v popkultuře svým životem už několik let a vysloužil si dokonce svůj článek na Snopes.com (https://www.snopes.com/fact-check/work-of-fiction/). Jako primární zdroj se uvádí interview, které dal krátce před svou smrtí v září 2009 a které vyšlo v únoru 2012 v německém časopise Der Spiegel (zdroje se různí, zda to bylo 2. nebo 5. února 2012). Nelenil jsem tedy a utratil další euro, tentokrát za digitální předplatné Der Spiegelu. Německý originál i hrubý překlad článku dávám do komentářů. Článek je pro zájemce k dispozici zde: https://www.spiegel.de/.../schwermut-ohne-scham-a..., přikládám do komentářů i německý originál textu, pokud byste měli pochybnosti, investujte do Der Spiegelu své euro. A omluvte hrubý strojový, jen lehce redigovaný obsah, smysl článku z něj ale chytíte.
Ukázalo se, že “interview na smrtelné posteli” je ve skutečnosti článek Jörga Blecha nazvaný “Schwermut ohne Scham”, tedy “Melancholie bez studu”, který pojednává o explozi duševních onemocnění v Německu a klade si otázku, kde začíná duševní nemoc. V něm najdeme i několik citací onoho “posledního interview” Leona Eisenberga. Ocituji v úplnosti celou inkriminovanou část článku:
“Kariéra dnes pravděpodobně nejznámější dětské psychické nemoci začala v roce 1935, kdy se lékaři v USA poprvé pokusili připsat mozkovou poruchu neposedným a nesoustředěným dětem na základních školách. Tyto děti se prý potýkaly s následky zánětu mozku a trpěly tzv. postencefalitickým syndromem. Tento termín se však neujal - mnoho údajně postižených dětí nikdy encefalitidu nemělo.
V šedesátých letech 20. století se o průlom pod novým názvem zasloužil americký psychiatr Leon Eisenberg. Po večerech si lékař hrál doma s vlastními dětmi, přes den se staral o obtížně zvladatelné žáky - a zkoušel na nich psychotropní léky. Zpočátku experimentoval s dextroamfetaminem, později předepisoval k svačině methylfenidát. A hle, léky změnily jejich chování; temperamentní děti se staly poslušnými.
Na semináři Světové zdravotnické organizace v roce 1967 Leonberg a jeho kolega Mike Rutter bojovali za to, aby byla údajná mozková porucha zařazena do katalogu psychiatrických onemocnění jako samostatná choroba. Pro psychosomatické lékaře v panelu to bylo příliš, ale Eisenberg a Rutter trvali na svém - a zvítězili.
V roce 1968 byl do "Diagnostického a statistického manuálu" zařazen termín "hyperkinetická reakce v dětství", který se dodnes používá pod dnes běžným názvem ADHD.
Vznikla tak porucha, která udělala radost mnoha lidem. Představa, že ADHD má genetické příčiny, a je tedy vrozená, rodičům ulevila. Nemohlo být na vině jejich výchově, pokud jejich dítě nefungovalo podle jejich představ. Výsledkem je, že v Německu je nyní statisticky v každé třídě základní školy jedno dítě s diagnózou ADHD. Aby se Tobemarie a Zappelphilipp zklidnili, dostávají léky jako Medikinet a Ritalin. To těší průmysl: spotřeba anestetika methylfenidátu obsaženého v těchto lécích dosahuje každoročně nových rekordů. Zatímco v roce 1993 se v lékárnách prodalo 34 kilogramů, loni to bylo 1760 kilogramů.
Pohled na USA ukazuje, že je stále co zlepšovat. Z desetiletých chlapců nyní každý desátý užívá léky na ADHD - každý den. Vědecký otec ADHD však s rostoucím zděšením sleduje explozi v předepisování léků. Leon Eisenberg později převzal vedení psychiatrie ve slavné Massachusettské všeobecné nemocnici v Bostonu a stal se jedním z nejznámějších neurologů na světě. Ve svém posledním rozhovoru, sedm měsíců před smrtí na rakovinu prostaty ve věku 87 let, se distancoval od svého hříchu z mládí.
Vysoký štíhlý muž s brýlemi a rovnátky otevřel v roce 2009 dveře svého bytu na Harvard Square, posadil se ke kuchyňskému stolu a naservíroval kávu. Nikdy by ho prý nenapadlo, že se jeho vynález jednou stane tak populárním. "ADHD je ukázkovým příkladem vymyšlené poruchy," řekl Eisenberg. "Genetické predispozice k ADHD jsou naprosto přeceňovány."
Dětští psychiatři by naopak měli mnohem důkladněji zjišťovat psychosociální příčiny, které mohou vést k problémům v chování, uvedl Eisenberg. Dochází k hádkám s rodiči, žijí matka a otec společně, jsou v rodině problémy? Takové otázky jsou důležité, ale zaberou spoustu času, řekl Eisenberg a s povzdechem dodal: "Na druhou stranu se pilulka předepíše velmi rychle."
Eisenberg se nemohl zbavit ducha ADHD, kterého vyvolal.”
Pokud tedy porovnáme Honzákův výrok a článek v Der Spiegel:
1. Eisenberg netvrdí, že si půl příznaků ADHD vymyslel,
2. Eisenberg neprosazoval ADHD jako poruchu do katalogu psychiatrických onemocnění proto, aby byla nemoc léčena farmakologicky, byl naopak nepřítelem bezmyšlenkovitého předepisování léků,
3. Eisenberg zpochybnil genetickou příčinu ADHD, dle jeho názoru jsou za projevy diagnostikovanými jako ADHD často psychosociální příčiny.
K tomu dodávám, že to všechno víme ze sekundárního zdroje (i když jsem nakloněn věřit tomu, že Der Spiegel pracoval se zdroji odpovědně). Celý text původního interview s Eisenbergem, tedy primárního zdroje, jsem nedohledal (máte-li ho někdo, sem s ním).
Řečeno jednoduše, Radkin Honzák lže. Nebo méně příkře, a možná přesněji - žvaní. Co hůře, žvaní na svém vlastním “odborném písečku”, na poli psychiatrie.
Honzáka hájí Horák slovy: “MUDr. Radkin Honzák je mj. ambulantní lékař v centrech IKEM, dále sekundární lékař v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích a jako asistent na Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty. Předpokládám, že tyto respektované ústavy mají nějaké standardy na to, koho zaměstnávají. Nemusíte být posraný z každého kdo má titul nebo byl v televizi, nemusíte respektovat autority, ale pokud si myslíme, že i tady všude zaměstnávají dezinformátory, tak pámbu s námi.”
Argumentuje tedy autoritou pana doktora Honzáka v oboru psychiatrie. Po vyslechnutí celého rozhovoru mi ale tato obhajoba nepřipadá relevantní. Pokud jsme si výše ukázali, že pan Honzák hrubě překroutí výrok svého kolegy takovým způsobem, aby mu zapadl do jeho vlastní interpretace, jakou váhu mám přikládat jeho dalším výrokům a interpretacím?
A to jsme se pohybovali zatím jen na poli Honzákovy vlastní odborné expertízy, tedy psychiatrie. Radkin Honzák ale v rozhovoru nonšalantně zabrušuje do celé řady dalších oborů (ano, dělal jsem si poznámky, ano, píšu je v abecedním pořadí): antropologie, biologie, demografie, endokrinologie, entomologie, etologie, farmakologie, gender studies, historie, historie letectví, historie vědy, historie vojenství, lékařská etika, lingvistika, neurologie, neonatologie, religionistika, sexuologie, sociologie. Jen malinko doma jsem z výše uvedeného pouze v historii letectví, a tak mohu zcela kategoricky odmítnout, že by německá zkušební pilotka Hana Reitsch létala “na letadlech pohánených vodíkem”, jak suverénně tvrdí pan Honzák. Letadla Messerschmitt Me-163 létala na směs peroxidu vodíku, hydrazinu, metanolu a vody. Zda Reitsch po své havárii v roce 1943 skutečně rehabilitovala svůj smysl pro rovnováhu tak, že chodila po hřebenech střech, jak opět Honzák tvrdí, se mi dohledat nepodařilo, po výše uvedené zkušenosti mám ale tendenci to považovat opět spíše za žvást, nějakou náhodně vyslechnutou, neověřenou a bůhvíjak zkomolenou historku.
Můj výsledný dojem je ten, že Honzák je zkušený komunikátor, který své útržkovité znalosti z nejrůznějších oborů splétá do příběhů zdánlivě neprůstřelně podporujících jeho názory. Spoléhá se na to, že jeho posluchači nejsou takoví blázni jako já a nestráví hodiny ověřováním. Vše zaštítí jeho autorita doyena sexy oboru. Posluchači slyší co slyšet chtějí a nevidí (nebo nechtějí vidět), že u valné většiny tvrzení a interpretací je relevance Honzáka jako autority přinejmenším pochybná. Výsledná kašírka “životní moudrosti” je totiž přinejmenším působivá.
Původně jsem sem chtěl dát ještě něco jako “moral of the story”, ale už jsem tomu věnoval příliš času, je pozdě, vstávám do práce a zítra jsou třídní schůzky. Navíc z reakcí vidím, že ten rozhovor to schytává i na Horákových sociálních sítích. Takže to nechám jen jako filipiku a přeberte si to dle vlastní libosti.
Můj výsledný dojem: 2/10 would not buy again.
2482
Diskuse