Ze Sedmnáctého listopadu se stalo něco jako komunistický První máj

15. 11. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
30750

Na Seznamu jsem tento týden četl, že podle průzkumu socioložky Fialové mezi respondenty ve věku 18-65 let ještě loni v březnu 65 procent rodin bylo schopno odložit ze svých příjmů aspoň pár tisíc měsíčně.

Letos v srpnu jich bylo podle téhož výzkumu už jen 54 procent. Nebo také tento týden na ČT24: podle zprávy Poverty Watch vzrostl od roku 2020 do roku 2023 počet lidí, kteří jsou v energetické chudobě ze 770 tisíc na 1,3 milionu. Začíná nám opět růst inflace a začínají opět politické hádky o cenu másla. Pozor, tohle nejsou zprávy z ústředny pana Babiše. To nejsou dezinformace.

Co my na to? Budeme se posilovat v tom, že stojíme na správné straně. Červené máky, koncerty, manifestace, příběhy o pádu komunismu a hodnotě demokracie. Je to vlastně hodně podobné jako za toho komunismu. Společnost nevzkvétala, vládli neschopní politici, nepřítel byl jasně definovaný a sílu a touhu po uskutečnění ideálů, kterým už beztak nikdo nevěřil, měly potvrdit demonstrace, třeba ty prvomájové.

Ano, dnes není povinné oslavovat svátek Sedmnáctý listopad. Někdo tohle může použít jako poslední zoufalý argument ve prospěch toho, že demokracie obstála. Takovým lidem už ale ve skutečnosti na demokracii nezáleží nebo ztratili víru v to, že by mohla obstát skutečně. K čemu jsou proboha demonstrace, když neumíme řešit základní, hluboké problémy naší společnosti? K čemu jsou oslavy, když vidíme na příkladu Slovenska, kam se můžeme záhy propadnout? Chceme přehlušit pravdu?

Poslouchal jsem na Českém rozhlase Plus pořad o tom, co se dělo asi týden po 17. listopadu v Bratislavě. A byl jsem dojatý. Pro mě jsou ty události naprosto zásadní, definující. Já stále chci demokracii a společnost západoněmeckého typu. Hlásím se k odkazu 17. listopadu 1989. A právě proto bych chtěl, aby demokracie skutečně obstála. Nemůže obstát sama od sebe nebo na základě dobrých úmyslů demonstrovaných tak či onak. Musel jsem myslet na Mečiara, jehož jméno tam nepadlo. Ale padlo tam jméno hrdiny odporu proti komunismu Čarnogurského, který dnes slouží věrně Putinovi ve jménu tradiční katolické morálky.

Zaujala mě argumentace odboráře, který hřměl k davu jasná slova v souvislosti s generální stávkou (která byla rozhodující událostí, jasně ukazující, že režim má proti sobě celou společnost a hlavně dělníky): 40 let jsme nestávkovali a jak to dopadlo! Vlastně by se dnes mohlo říci něco podobného. Jako bychom byli v pasti, v níž nelze chtít skutečnou změnu k lepšímu, aby tím nezískal tábor Orbánův-Ficův-Babišův. A tak se musíme utvrzovat v tom, jak milujeme demokracii, aniž bychom ji mohli zachránit.

Ale možná je to tak, že kdyby se veřejný prostor měl možnost o něco skutečně věcného opřít, co by nebylo hned mařeno a mlženo kvůli politickému prospěchu, přece jen bychom se měli šanci stát spíše tím Německem (kde je to ale už taky stále horší) než tím Slovenskem.

Umožní nám oslava svátku demokracii letos se posunout k možnosti záchrany demokracie, nebo to zase jako obvykle skončí jen u gest a pózy bez skutečného zájmu o demokracii, abychom na tom za rok byli zase hůře, než jsme dnes?



Odkazy na výše zmíněné články na Seznamu:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-proc-neutracime-v-krizi-jsme-prilis-zchudli-264288

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/ekonomika/cechu-v-energeticke-chudobe-pribyva-alarmujicim-tempem-varuje-zprava-355219



3
Vytisknout
4066

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2024