35 let částečně využitých příležitostí
21. 11. 2024
/
Jiří Hlavenka
čas čtení
13 minut
Co se povedlo, co se nepovedlo a co nám uteklo pod rukama? Třicet pět let je dostatečně dlouhá doba k reflexi.
Rozdíl mezi rokem 1989 a 2024 je propastný, ve všech ohledech a samozřejmě k lepšímu. (Uvádím to hned na začátku, aby ten kdo nesouhlasí, si nezpůsoboval problémy a odešel hned někam jinam). Asi bych velmi těžko hledal oblast našich životů, o které by se toto nedalo říci; současně ale platí, že zlepšení neplatí pro každého stejně, v každém koutu naší země stejně a i ve všech oblastech stejně. Jenomže tohle je slabá útěcha: před pádem minulého režimu jsme žili v takové šedi, že zlepšení se muselo dostavit. Vstoupení do demokracie otevřelo vodopád možností a docela velkou část jsme z nich využili.
Transformační roky: vlastně celkem dobrý
Dost lidí má sklon devadesátky extrémně kritizovat: kupónovka, rozkradení, rozprodej státu, tunelování, mafie, pády bank, inflace, nezaměstnanost!
Jenomže současně se toho hodně povedlo, a byly to opravdu těžké věci. Přechod ze snad nejvíc státně-dirigistického režimu ve východním bloku do celkem solidně fungující otevřené ekonomiky bez obřích kolapsů je ze zpětného pohledu možná i malým zázrakem. Tzv. malá privatizace vlastně znamenala docela hladký přechod drobného sektoru ze státního do podnikatelského; ze dne na den se začali objevovat šikovní soukromníci v sektorech gastra či široké plejády služeb. Velká (kupónová) privatizace je kritizována často, aniž ale by byl dán jasný návod, jak to dělat lépe, pokud tedy pominu, že ze zpětného zrcátka každý hned ví, co a jak. Jistě šlo privatizovat kombinací jiných cest, ale připomínám pamětníkům (i nepamětníkům) nesamozřejmou věc: po změně státního majetku na soukromý bylo obrovské volání. Chtěli jsme to, strašně moc - i když jsme moc nevěděli, co jsme chtěli.
Z dobrých věcí stojí za to přijetí slušného zákonodárství, které nevykazuje zásadní vady ani dodnes; i to dnešní vlastně stojí na “devadesátkových” zákonech. Až nečekaně velký čin se podařil v oblasti životním prostředí, jak legislativou, tak i následujícími praktickými kroky. Řekněme ale rovnou, že hnusněji ušpiněnější zemi v Evropě na konci osmdesátých let aby pohledal - a i tady byl velmi silný občanský tlak.
Samozřejmostí nebylo ani udržení standardu všeobecně dostupné zdravotní i sociální péče, byť s kvalitou ještě nevalnou. A poměrně rychle se dařilo zlepšovat i kvalitu úředníků či přinejmenším jejich přístup k občanům - ne všude a ne všude skvěle, nicméně prototyp hulvátského, nerudného úředníka, “pána tvorstva” docela rychle bral za své.
Pokud toto líčení připadá až moc idylické, pomohu srovnáním s dalšími zeměmi V4, tedy se kterými jsme byli na podobné startovní čáře. Polsko si na rozdíl od nás prošlo naprosto gigantickou inflací, která vysála pryč úplně všechny úspory: zatímco celková inflace u nás za devadesátá léta činila 250 % (také hodně, ale toto odpovídalo otevření země tržnímu prostředí), v Polsku to bylo gigantických 6 100 %. To už dnes málokdo pamatuje. Výrazně hůř než u nás na tom bylo Maďarsko, které přitom v osmdesátých letech povolovalo drobné podnikání (tzv. gulášový socialismus) a nemuselo projít takovým šokem. I tam byla kumulovaná inflace přes 600 %. Podařilo se u nás udržet celkem příčetné vládnutí, na rozdíl od gangsterského Mečiarova režimu na Slovensku. Maďarsko muselo v roce 1995 devalvovat měnu a Polsko si zase procházelo obdobím s 16 % nezaměstnaností (u nás maximum v devadesátkách k 9 %).
Zapomněli jsme ale na třetí krok
Musím zde volně citovat jednoho ze zahraničních poradců, který radil, jak na transformaci (toto jsou jeho vzpomínky s odstupem). Říkal, že už na začátku devadesátek našim představitelům uváděl, že musíme provést tři velké kroky. Prvním je přechod ekonomiky na tržní principy, druhým pak nutnost vpuštění zahraničního kapitálu a zahraničních vlastníků (protože vlastními silami bychom se ze zastaralosti ekonomiky škrábali nahoru strašně těžko a pomalu) a třetím je budování vlastních firem, s domácím kapitálem, domácích šampiónů.
A on pak dodával: “ty první dva kroky jste zvládli dobře. Na ten třetí jste ale zapomněli”. To je velká pravda a nepěkné důsledky neseme dodnes. Devadesátá a zčásti nultá léta totiž vypadala “jako dobrý recept”: zahraniční společnosti nabíraly zaměstnance všeho druhu, čímž docela dobře vykrývaly pády neefektivních těžkotonážních firem z éry pozdního socialismu, orientující se na tzv. východní trhy.
Ekonomika přílivem investic rostla tempem, se kterými byly vládnoucí sestavy evidentně spokojené, a nějak jsme si nevšimli nebo neuvědomovali, že po éře investování přijde nevyhnutelně i éra vybírání zisků. (Celkový objem přímých zahraničních investic, tzv. FDI, v letech 1993 - 1999 činil asi 17 miliard dolarů - byla to více než třetina ročního českého HDP v těchto letech).
Volnotržní “Klausův” triumfalismus: ponechejme vše samovolnému vývoji, to bude nejlepší. Když české firmy nemají na to, aby konkurovaly zahraničním, je dobře, když nebudou žádné.
Důsledkem ovšem je, že celá mohutná odvětví (např. retail) jsou kompletně nebo v drtivé míře v zahraničních rukou a znamenají roční odliv stovek miliardy korun do zahraničí na přímých dividendách a pravděpodobně dalších stovek nepřímými (a řekněme rovnou: neférovými) cestami například přes transfer pricing a podobně.
Ekonomický nacionalismus není sprosté slovo: praktikují jej všechny evropské a jistě i neevropské země. (Dá se dokonce říci, že stále více). U nás jej objevujeme až nyní - ale je už hrozně těžko napravovat situaci.
Další dekády: jsme na sebe málo nároční
V dalších dvou, dvou a půl dekádách jsem zaznamenávál zvláštní sebeuspokojení: jde to dobře, doháníme, nemusíme dělat žádné dramatické transformace a reformy, “dílčí omyly a chyby jednotlivců” (!) se dají přece napravit.
Po docela plodné první (transformační) dekádě vládnutí zdegenerovalo na údržbu ohně. Na rozdíl od devadesátek si nevybavuju jedinou opravdu silnou a velkou reformu či jinou změnu. V politice najednou jako kdyby záleželo jen na tom, mít co nejméně afér, korupčních či jiných. Kdo má nejméně průserů, vyhrává! Alibismus a opatrnost přetrvává dodnes.
Jenomže toto je problém. Dohánění světa se přirozeně zpomaluje - postupně je každé stahování náskoku těžší a těžší. Co stačilo v devadesátkých na “velký skok” už pak v dalších dekádách nestačí ani na malé hopsnutí. Odmítli jsme si přiznat, že společnost vlastně musí být v permanentní transformaci - protože svět se taky neustále mění a naši konkurenci v závodě taky nestojí a nečekají laskavě na místě, až je doběhneme.
Hrozně často jsem se setkával - a zejména ve státní správě setkávám vlastně permanentně - s tím, že “je to dobrý” a nemusíme se tedy o nic snažit. Jenomže “dobrý” neznamená, že by to nemohlo být ještě lepší. Nejsme moc vystavení soutěži a po dosažení určité úrovně úspěchu se zastavujeme, namísto abychom to brali jako odrazový můstek k tomu, jak se dále zlepšit.
Zkusím to ilustrovat na důležitém příkladě. V devadesátých a nultých letech u nás vzniklo a velmi slušně se etablovalo mnoho set výrobních, průmyslových podniků; rychle vyrostli a jejich majitelé, často restituenti, slušně a po zásluze zbohatli. Jenomže dnes říkají, že je problém, že už to nejde jak dřív, že každý rok je to horší, že je tvrdá konkurence z Polska nebo Rumunska, případně dovoz z Číny, a že jim hrozí zánik. Setkávám se s tím prakticky denně. (Typické též je, že za viníka označují stát, který “jim háže klacky pod nohy” nebo “neprodukuje dost kovoobráběčů” a podobně; prostě devadesátková zamrzlost). Firmy neinovovaly, neuvědomovaly si nutnost neustálého zlepšování, domnívaly se, že obří výhoda levné pracovní síly bude věčná a že to co umějí oni vysoustružit nikdo jiný přece nedokáže.
Je možná už pět minut po dvanácté toto napravit; hodně firem, které se mohly stát “rodinným stříbrem” nejspíš nepřežije.
A to největší selhání vůbec: vzdělání
Česká republika je plná chytrých lidí - chytrých, ale špatně vzdělaných. Vzdělaností přitom zručnost v konkrétním oboru, ale širší schopnost uplatnit se v náročném světě, vyznat se v něm a pochopit jej; samostatnost a nebojácnost; světovost jako protiklad zápecnictví - a už zmíněnou náročnost na sebe samé.
Kdysi mně říkal jeden z ministrů vlád před dávnými lety: “víš, proč jsme kašlali na zlepšování odměňování a vůbec větší náročnosti ve vzdělávání? Protože učitelé jsou jediní, kteří nebudou nikdy stávkovat”.
Ano, i takhle vlastně vypadalo to udržování ohně v uplynulých dekádách: kdo si nestěžuje, nic nedostane. Ale jak někdo hrozí vyjítím do ulic či “zasypáním D1 hnojem!”, jak s oblibou hrozívali bossové agroprůmyslu, hned se jim uhýbalo. Učitelům ne, ti nejsou organizovaní.
Zde jsme propásli obrovskou příležitost vybudovat špičkově vzdělanou společnost, přičemž špatné to je v celém systému v jeho šířce i délce. Mateřské školy, které se venku považuji za jedno z nejdůležitějších vzdělávacích období vůbec (protože mozek dítěte je v té době vůbe “nejsilněji sající houbou”), se u nás redukovaly na to, že se dětem pustilo tříhodinové Studio Kamarád.
Základní školství pak setrvávalo v tereziánském memorování, když přitom svět na západ a sever od nás už začínal velmi silně transformovat (a nejen to často zmiňované Finsko). Ve středním školství jsme stále zachovávali úzké hrdlo “elitních” gymnázií, kam se dostalo malé procento dětí (to trvá), zatímco tlak výrobácké lobby slavil úspěch ve vytrvale podporovaných učňovských oborech: kanónfutru k pásu není nikdy dost. Učňovské školství se tak stalo tím úplně nejhorším segmentem, protože navíc získalo stigma škol, kam jdou lůzři, a to nejen z řad žáků, ale i učitelů. Znám příklady, kdy učitelé (“mistři odborného výcviku”) dávali dětem v učňácích nepokrytě najevo, že patří k té nejspodnější části společnosti - čímž si zřejmě léčili i svoje mindráky.
Kritice neunikne ani vysoké školství, kde též dominuje průměrnost. Špičkovou univerzitu, která by se skvěla vysoko ve světových žebřících nemáme žádnou; akademický inbreeding pak nepodporovou růst vynikajících pedagogů a vynikajících vědců. Průměr - nevyčnívat, prosím!
Na lepší časy… nebo možná ne
Dobrou zprávou “dvacítek” je, že o věcech, které jsem zde zmínil se stále více a nahlas hovoří. To sice ještě neznamená nápravu, ale je to začátek. V ekonomice hlasitě promlouvají lidé okolo CERGE-EI a volný tým shromážděný okolo aktivity zvané Druhá ekonomická transformace a upozorňuji, že jestli nechceme i další roky sledovat svět ze uctivého (a možná stále uctivějšího, protože nás předbíhá i Polsko) odstupu, musíme šlápnout do odvážnějších změn. Na nutnost pomáhat k růstům domácím šampiónům dnes přísahá pomalu každý. Je stále hlasitěji slyšet, že transformace vzdělávání musí podstatně zrychlit tempo - i když už se leccos k dobrému děje.
Slibné vyhlídky? Možná ne: podle volebních preferencí se jeví, že tak 70% voličů by nejraději chtělo návrat do nějakých starých dobrých časů, žádné velké novoty, žádné velké změny - přičemž současně dávají najevo nespokojenost s tím, jak se jim daří. Těžká věc.
V prvních třiceti pěti letech jsme kus potenciálu, který nová doba nabídla, vytěžili, ale druhou část jsme nechali ležet v zemi, i když jsme nemuseli. Nemáme se zle, ale mohli jsme se mít o dost lépe.
1888
Diskuse