Zhroucení myanmarské junty, revoluce a národní balkanizace

17. 7. 2024

Rozšířující se autorita povstaleckých skupin znamená, že myanmarská vláda již nekontroluje většinu mezinárodních hranic země. Vojenská diktatura ovládá méně než 50 % rozlohy země.

S tím, jak se oslabuje sevření země centrem, je jednou z možností, že se centrum zhroutí. Vyhlídky na implozi se netýkají jen porážek na bojišti, ale týkají se vnitřní soudržnosti junty a mizející legitimity.

Šéf junty, Min Aun Hlaing, bude na své kolegy generály dohlížet jako Caesar. Dýky se sice nechtějí zabořit do tógy, ale porážka udělá z každého siláka na jedno použití. To není převrat, který Min sliboval. Šok a hrůza dopadají na armádu.

Jihovýchodní Asie se posunula od obav z toho, co myanmarská junta udělá, k údivu nad slábnoucí kontrolou.

Bývalá australská ministryně zahraničí Julie Bishop se ve své nové roli zvláštní vyslankyně Organizace spojených národů v Myanmaru musí vypořádat s odporným režimem, který prohrává. A slabá vláda může být v mnoha ohledech stejně nebezpečná jako vláda, která si je jistá svou mocí.

Zkušenosti vyslanců, kteří ji předcházeli, ukazují, že Bishop má jen malou bezprostřední šanci přimět armádu, aby omezila násilí nebo vedla seriózní dialog, jak poznamenává zkušený diplomat Scot Marciel:

"Myanmarská armáda, kromě toho, že je xenofobní, misogynní, nečestná a brutální, je ze své podstaty nekompromisní a naprosto odhodlaná udržet si politickou moc. To platí i tváří v tvář výraznému nárůstu odporu, zhoršující se ekonomice a vážné humanitární krizi. Pokud jde o širokou opozici – a pravděpodobně i obyvatelstvo jako celek – je pevně rozhodnuto odstavit armádu od moci a je nepravděpodobné, že by přijalo něco menšího."

Bishop sdílí se zeměmi Sdružení národů jihovýchodní Asie nesnesitelné dilema diplomacie: Má myanmarský režim stále schopnost jednat jako normální vláda, vyjednávat v dobré víře, v případě potřeby změnit politiku a dokonce nabídnout ústupky silným oponentům? Hroutící se vláda, zmítaná vojenskými porážkami, je natolik soustředěna na boj, že má jen malou kapacitu na něco jiného. Armáda povolává muže ve věku od 23 do 31 let, což je akce rozhárané vlády – spíše ponuré zoufalství než rozhodné odhodlání.

Aby se udržely komunikační linie s juntou, musí být Bishop a ASEAN relativně zdvořilí. Chcete-li otevřeně říci, co se v regionu odehrává, obraťte se na "v zásadě" 11. člena ASEAN, Východní Timor. Jeho prezident José Ramos-Horta, jemuž lidový odpor a vojenský boj nejsou cizí, soudí: "Je to poprvé v historii Myanmaru, kdy armáda nevyhrává a nevyhraje. Prohrávají."

Ramos-Horta říká, že junta, která čelí kolapsu, se musí doplazit k jednacímu stolu:

"Je třeba zintenzivnit úsilí o zprostředkování tohoto konfliktu. Jinak se to vymkne kontrole. Vymyká se to kontrole. A pak bude mnohem obtížnější vrátit zpět právo a pořádek a řešení. Takže, protože armáda je velmi, velmi slabá, na pokraji zhroucení, existuje pro ně podnět k rozhovorům. Někdo musí dát všechny strany dohromady. Žádné podmínky."

Ramos-Hortova výzva ohledně "imploze" je spíše popisem než předpovědí. Centrum už hodně ztratilo. Balkanizace již není možná; to je to, co se stalo Myanmaru. Oxfordský slovník politiky popisuje balkanizaci jako "rozdělení státu na menší územní jednotky. Tento výraz má tendenci implikovat politiku "rozděl a panuj", kdy je síla sjednocené země oslabena vytvořením vnitřního rozdělení. Balkanizace Myanmaru je spojena s mnoha rozděleními a omezenou vládou.

Dokonce i junta hovoří o tom, že země bude "rozdělena na různé části". Realitou Myanmaru je dnes revoluce a balkanizace. Armáda nemůže vyhrát; jejím úkolem není prohrát. Temná předpověď hovoří o dalších letech války. Richard Horsey z Crisis Group vidí, jak se roztříštěný Myanmar stává konfederací autonomních etnických zón:

Dokonce i v některých regionech s barmskou většinou nabírá myšlenka faktické samosprávy na síle a místní komunity, organizace a ozbrojené odbojové skupiny začínají zavádět administrativní stavební kameny. To vše hrozí, že z Myanmaru zůstane jen soubor státečků se zbytkovým státem v centru.

Myanmarská junta a ruský prezident Vladimir Putin v hloubi válek, které si přáli, spolu soupeří o strašlivou čest spáchat nejhorší strategickou chybu tohoto desetiletí. V obou případech se jednalo o revizionistické snahy o vzkříšení: Snaha o přetvoření sovětského impéria nebo obnovení tradiční vojenské kontroly nad barmským životem. Putinovo bludné velikášství a bludné zoufalství junty byly návratem do budoucnosti, která se změnila ve válku. Sahání po staré historické roli se místo toho mění v historickou chybu.

Krvavá cena největší strategické katastrofy desetiletí je jediným úspěchem myanmarské armády, který je v dohledu. Putinova válka zatím neohrožuje jeho moc nad Ruskem. Myanmarská junta rozdrtila zemi a režim se potácí k vlastní zkáze.

Zdroj v angličtině: ZDE