Německá společnost v prvních letech Hitlerovy vlády

26. 4. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 9 minut
Pokračuji ve čtení Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha. Přečetl jsem dvě kapitoly, které bych chtěl v tom článku stručně spojit: kapitolu o Hitlerově kultu a německé společnosti v době začátku jeho vlády – a kapitolu o způsobu jeho vlády.

Už v roce 1933 se vztah Němců, i těch dříve odmítavých, jako byli dělníci nebo katolíci, k Hitlerovi mění v jakýsi pseudonáboženský trans. Hitlera lidi milovali a případné problémy dávali za vinu jeho podřízeným. Hitler na svém kultu mesiáše a vyvoleného usilovně pracuje pomocí sytému spektakulárně pojatých svátků, jejichž vrcholem byl osmidenní monstrózní sjezd NSDAP každý rok v Norimberku. O síle sugesce si můžeme udělat obrázek pomocí zprávy z New York Times z roku 1937. Deník informoval o tom, že zahraniční zpravodajové poslouchali Hitlerovu závěrečnou řeč s takovým zaujetím, že po jejím skončení začali spontánně hajlovat.

Německá sociální demokracie v exilu musela konstatovat, že Hitler dostal na svou strany už i dělníky. V roce 1936 dosahuje Německo plné zaměstnanosti, zejména díky zbrojnímu průmyslu. Dělníci na jedné straně ztratili veškerá práva na samostatné vyjednávání podmínek pro svou práci se zaměstnavateli, na druhé straně to za ně měl dělat stát a pečovat o ně. Fakticky Hitlerovo Německo stálo na straně bohatých. Hitlerovi ale záleželo na tom vytvářet obraz takové společnosti, ve které národní komunita – Volksgemeinschaft – stojí na meritokracii a vede ke zrušení třídních rozdílů. Režim poskytoval pracujícím různé benefity, včetně třeba zájezdů do zahraničí k moři. Bližší pohled na obsazení těchto zájezdů ale ukazuje, že dělníci tvořili jen menší část účastníků. Většinu lze zařadit do střední třídy.

Hitler vykládal dělníkům lživě o tom, jak je sám vlastně dělník, jak pochází z prostých poměrů a za důkaz své asketické služby vlasti vydával to, že sám nemá bankovní účet a nevlastní žádné akcie. Ve skutečnosti byl zbaven povinnosti platit daně (např. ze zisků za obrovské prodeje Mein Kampfu), měl k dispozici tajné kancléřské i prezidentské fondy a vlastně ho nikdy nezajímalo, jak se zaplatí cokoli, co chtěl, protože co chtěl, to měl. Např. financování Hitlerova luxusního soukromého sídla v Obersalzbergu zajišťoval ze zdrojů NSDAP Bormann. Celý nacistický režim byl postavený na korupci a klientelismu, jaké neměly za dob republiky obdoby. Od daní nebyl osvobozen jen Hitler, ale i další potentáti. Göring si žil fakticky jako feudál.

Péči o nejchudší měla zajistit propagandisticky podporovaná státní charita, které lidé říkali podle její zkratky: dále hladovíme nebo fond na podporu zbrojení. Jisté je, že zbrojení bylo pro Hitlerův režim prioritou číslo jedna, nesrovnatelně důležitější než sociální smír. Přece jen ale nelze říci, že by režimu nezáleželo na tom, jak se dělníkům a obyčejným lidem žije. Hitler se třeba posedlý přesvědčením o síle vůle, která zmůže všechno, snažil tlačit na kapitány automobilového průmyslu, aby vyráběli masově levná auta, dokonce za pouhých tisíc marek. Setkal se z jejich strany se skepsí, kterou chtěl překonat výstavbou obřího automobilového závodu, v němž se ale nakonec vyráběly džípy pro válku. V programu spoření na levná auta bylo na konci roku 1939 270 tisíc lidí, na konci války 340 tisíc lidí. Jen 5 procent z toho byli dělníci. Režimu se nepodařilo ani splnit slib dostat radiopřijímač do každé rodiny.

Pokud jde o eugeniku a její aplikaci na německou společnost, Hitler ji nevymyslel. Už dávno předtím byly mezi německými lékaři a učenci veřejně formulovány požadavky na povinné

sterilizace, dokonce se ozval i požadavek na zabíjení starých lidí. Hitlerův režim dal tomuto volání odborníků zákonnou podobu: důvodem ke sterilizaci byla imbecilita, schizofrenie, maniodepresivní syndrom, hluchota, slepota. Soudy schvalovaly 90 procent žádostí o tento zákrok (nešlo o žádosti postižených, ale třeba jejich lékařů), celkem asi 300 tisíc lidí bylo takto postiženo do začátku druhé světové války. Rád bych zdůraznil, jak děsivě vypadala medicína ještě v první polovině 20. století. A to nejen v nacistickém Německu (stačí si připomenout lobotomie nebo pokusy na lidech v USA).

Dostávám se k Norimberským zákonům z roku 1935. V létě téhož roku propuklo násilí proti lidem židovského původu zdola. Hitler zcela lživě prohlásil, že za to mohou židé (rasově chápani) sami a že Německo zavádí zákony, které měly tento problém vyřešit definováním místa, které mají mít židé ve společnosti. Cílem v té době nebylo, ani podle Himmlera nebo Heydricha, židy vyhladit. Šlo o to je co nejvíce ponížit, omezit na svobodě, zatlačit na společenské dno a donutit případně k emigraci. Trestný byl např. i sex mezi židy a nežidy. Největší problém měli nacisté s tím, jak vlastně zákonem definovat rasového žida. Ukázalo se, že jim v důsledku nezbývá nic jiného než postavit biologického žida (nic takového samozřejmě neexistuje, ani nic jako „židovská rasa“, jde o fantasmagorie) na příslušnosti jeho předků ke konfesijní komunitě. Snad stojí za zmínku, že rasové i eugenické zákony měly nejmenší oporu, pokud jde o veřejné mínění, v katolických oblastech.

O olympijských hrách v nacistickém Německu je třeba napsat především to, že představovaly obrovský úspěch nacistické propagandy v mezinárodním měřítku. Hitler i Goebbels si dali velkou práci s tím, aby předstírali, že Německo je svobodomyslná, kosmopolitní země, země schopná spektakulárních staveb a událostí, země neobyčejná a vedoucí celý svět vpřed. Na dobu her byly potlačeny rasistické útoky v médiích. Mezi německými sportovci byli dokonce dva židovského původu (žijící v zahraničí). Prostě obrovská přetvářka a vyšlo to. A to bez ohledu na to, že na jaře mezi zimními a letními hrami nacistická vojska obsadila Porýní. Pozoruhodné je, že německé obyvatelstvo zaměňovalo ve své naivitě olympijský pozdrav zdviženou ruku za hajlování, takže se jim zdálo, že celý svět (Britové to odmítli) hajluje s nimi.

Pokud jde o Hitlerův systém vlády, brzy po nástupu do kancléřství se snažil skutečně chodit do práce a pracovat. Postupně bylo ale jasné, že nenávidí byrokracii a ze všeho nejvíce jasná pravidla a jasnou dělbu kompetencí. Hitler měl typicky pro jednu a tutéž agendu několik za ni odpovědných lidí, ani Goebbels toho nebyl ušetřen. Jednak od toho čekal jakýsi darwinistický boj, který ukáže, kdo je lepší, silnější, jednak mu to umožňovalo rozhodovat a vládnout do velké míry voluntaristicky. To také vedlo k tomu, že se režim radikalizoval, protože podřízení se snažili předhánět v tom, co považovali za vůli svého Führera. Nacistický režim tedy ve skutečnosti nebyl postaven na přísné byrokracii a disciplíně, protože na jeho samém vrcholu byl voluntarista, který se považoval za vyvoleného osudem a který byrokracii i disciplínu, pokud se týkaly jeho, odmítal.

Pozoruhodné je, jak se někteří nacističtí ministři, třeba ministr vnitra Frick, starý nacista, bránili uchvácení státní moci do stranických rukou. Frick požadoval dokonce kontrolu státu nad koncentračními lágry. Nicméně prohrál: policii plně ovládli Himmler a Heydrich spolu s celým systémem represe v lágrech, do kterých mířili vedle politických vězňů také homosexuálové, židé a různí podle režimu méněcenní lidé. Stejně tak Göring ovládl celou ekonomickou agendu spojenou se zbrojením. Hitler i Göring se cítili být obtěžováni

varováním nacistického centrálního bankéře Schachta, že tak obrovské výdaje na dluh jsou ekonomicky neudržitelné. Hitlera ostatně nikdy netrápilo, kde se vezmou peníze na jeho projekty. To platilo také o jeho architektonické megalomanii, kterou byl naprosto posedlý a v níž mu sloužil jemu velmi blízký architekt Speer. Hitler chodil dokonce občas i v noci přes zahrady z kancléřství do Speerova ateliéru, kde se spolu dlouhé hodiny opájeli nad svými sny v podobě modelů.

Berlín měl být hlavní město světa, Hitlerovy stavby měly budit údiv lidstva po celá dlouhá tisíciletí a měly nesrovnatelně, zejména svou velikostí, překonat cokoli do té doby známé. Když mu bylo namítnuto, že stavba určená pro sportovní události nesplňuje olympijské normy, odpověděl, že olympijské hry budou v budoucnosti vždycky už jenom v Berlíně a že Německo nadiktuje světu jejich pravidla. Jediné, co se z těchto architektonických snů o velkých veřejných staveb, byla budova nového kancléřství. Hitler chtěl budit v lidech, zejména cizích diplomatech, ohromení a strach. Říšské kancléřství bylo na konci druhé světové války zničeno Rudou armádou.

0
Vytisknout
2103

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2024