26. 4. 2024
Příběh ilustruje nejen jedovatou povahu blízkovýchodní politiky, ale také toxicitu regionu pro ty, kdo se ji snaží překročit. To byl jistě případ mnoha učenců. Na rozdíl od teze Edwarda Saida, že studium Orientu předcházelo jeho dobytí, toto dobývání dalo vzniknout studiu moderního Blízkého východu. Výsledkem bylo pole hluboce prolezlé korupcí – intelektuální, morální i finanční.
V očekávání porážky Osmanské říše v I. světové válce se v dubnu 1916 britský diplomat Mark Sykes a jeho francouzský protějšek François Georges-Picot tajně setkali, aby si rozdělili Blízký východ. Británie by získala oblasti zvané Irák a Palestina, zatímco osmanská provincie Sýrie by připadla Francii. Poválečné uspořádání se tohoto plánu důsledně drželo. Irák a Palestina a Hášimovské království odtržené od Palestiny v Zajordánsku (v roce 1950 zkráceno na Jordánsko) zůstaly pod britskou nadvládou. Sýrie a převážně křesťanský Libanon, který z ní byl vyčleněn v roce 1925, byly francouzské. Mapa Blízkého východu, vymezující země, které nikdy předtím neexistovaly, a národní identity utvářené evropskými zájmy, měla být odborníky na tento region odmítnuta. Místo toho ji nepochybně přijali.
Najednou tu byli experti na Libanon, experti na Sýrii, Irák a Jordánsko. Hranice blízkovýchodních studií tvrdošíjně zůstávaly v mezích hranic vytyčených imperialismem. Intelektuální důsledky byly dalekosáhlé a omezovaly schopnost vědců odhadnout význam panarabských a panislámských vůdců, kteří bojovali za vymazání těchto hranic. Existovala však i morální úskalí. Aby mohli učenci psát o vyvoleném arabském státě, museli se ucházet o přízeň svých vládců. Téměř bez výjimky to byli autokraté a totalitáři, kteří poté, co Britové a Francouzi ztratili žaludek na státotvornost na Blízkém východě, založili mocenská centra dostatečně brutální, aby zachovali své postkoloniální zřízení.
Jedním z nejlepších příkladů této zvrácenosti byl Patrick Seale. Seale, který se narodil v Belfastu a vystudoval v Oxfordu, se specializoval na Sýrii a jeho knihy – Boj o Sýrii (1965) a Asad ze Sýrie (1988) – byly v mnoha blízkovýchodních departementech považovány za kanonické. Po celou svou kariéru si však dával pozor na to, aby udržoval srdečné vztahy s režimem, jehož pověstná bezohlednost byla ojedinělá i na blízkovýchodní poměry.
Seale byl stěží ojedinělý. Hanna Batatu, která rozsáhle psala o Iráku, aktivně spolupracovala s tamními baasistickými vládami v 50. letech. P.J. Vatikiotis, uznávaný odborník na Egypt, by nikdy nenapsal kritické slovo proti Násirovi a vojenským diktátorům, kteří ho následovali, Sadatovi a Mubarakovi. Před dvaceti lety, když jsem si užíval High Table na St. Antony's College, jsem se zeptal oxfordského arabisty Eugena Rogena, zda někdy plánuje navštívit Izrael.
"Odmítám vkročit do sionistické entity," odpověděl neústupně.
"Ale Damašek navštěvujete pořád."
Rogen pokrčil rameny. "Nedělají nic špatného."
Arabisté nejenže sloužili k přikrášlení Sýrie a dalších represivních států, ale obhajovali celý arabský svět. Specialisté bagatelizovali četné nedostatky a krize, které region sužují, a obviňovali ze všech jeho neduhů zahraniční vměšování a potřebu blízkovýchodních vůdců bránit se proti Američany podporovaným spiknutím za účelem změny režimu. Libanonská občanská válka v polovině 70. let byla údajně výsledkem vměšování USA a Izraele do vnitřních záležitostí země a íránská revoluce přišla až po spiknutí Eisenhowerovy administrativy v roce 1953 s cílem svrhnout nacionalistického premiéra Muhammada Mosadeka. Vzestup islámského extremismu si zasloužil jen malou akademickou pozornost. V celém odvětví blízkovýchodních studií – na univerzitách, v think-tancích a výzkumných ústavech – ani jeden vědec nepředpověděl 11. září. Nikdo, pokud je mi známo, nepředvídal arabské jaro.
Faustovská dohoda mezi učenci Blízkého východu a vládci, o nichž psali, však byla zpečetěna více než pouhým přístupem. Podle studie, kterou provedl Dr. Mitchell Bard, obdrželo v letech 1986 až 2021 přibližně 258 univerzit 7 713 příspěvků z arabských zemí v celkové hodnotě 8 444 579 595 dolarů. V roce 2019 zahájilo ministerstvo školství vyšetřování na několika nejprestižnějších amerických univerzitách, které obdržely odhadem 1,3 miliardy dolarů v neregistrovaných darech z Blízkého východu. V čele se státy Perského zálivu bohatými na ropu zahrnuje seznam přispěvatelů také relativně zbídačené Jordánsko, Egypt, Tunisko a Stát Palestina. Národní asociace akademiků ve Spojených státech ve studii zveřejněné v roce 2022 zjistila, že jen Katar přispěl americkým univerzitám částkou 4,7 miliardy dolarů.
Arabská štědrost se neomezovala jen na vysoké školy, ale rozšířila se i na prominentní mozkové trusty. Brookings Institution, liberální a velmi vlivný, obdržel od Katařanů 14,8 milionu dolarů. Tento příspěvek vedl k odhalení v New York Times a dokonce k vyšetřování FBI. Více než tucet výzkumných center ve Washingtonu D.C. obdrželo v posledních letech desítky milionů dolarů, které "stále více proměňují kdysi usedlý svět mozkových trustů ve svalnatou paži lobbingu zahraničních vlád ve Washingtonu".
Účel těchto plateb byl prostý: Vliv. Nejen, že příjemci byli nyní přinejmenším neochotni publikovat výzkum kritický vůči dárcům, ale také produkovali mladé vědce, kteří byli zavázáni svým sponzorům. Moje kniha Power, Faith, and Fantasy (Moc, víra a fantazie) sledovala historický proces, v němž děti amerických misionářů na Blízkém východě vystudovaly obor, absolvovaly a dostaly se na ministerstvo zahraničí. Bývalí velvyslanci v arabských hlavních městech pak sloužili jako lobbisté svých někdejších hostitelů nebo o nich vyučovali pochvalné kurzy na univerzitách. Arabské dary podnítily podobný proces, v jehož rámci například příjemci katarské filantropie dokončili svá studia a věnovali se kariéře ve vládních službách nebo předali své názory další generaci studentů. Ať tak či onak, arabská investice byla moudrá. Martin Indyk, viceprezident a ředitel Programu zahraniční politiky v Brookings, později působil jako poradce ministra zahraničí Johna Kerryho a prosazoval politiku, která byla – v očích Izraele a jeho sunnitských spojenců – výrazně prokatarská.
"Úspěch má mnoho otců," řekl kdysi John F. Kennedy, "ale neúspěch je sirotek." Pokud však jde o americkou politiku vůči Blízkému východu, opak je často pravdou. Za úspěch Sinajských dohod v 70. letech vděčil téměř výhradně Henrymu Kissingerovi, následné dohody z Camp Davidu Jimmymu Carterovi. Naproti tomu velká část politických neúspěchů pramenila z mnoha zdrojů – z přílišného spoléhání se na moc, jak jsem již zmínil, z nemístné víry a z fantazií zatemňujících realitu. Výsledkem je nesmírné poškození amerických zájmů v regionu. Koneckonců, kdo může věřit národu, který veřejně zrazuje dlouholeté spojence, jako je Mubarak? Kdo může brát vážně víru, že masivní vojenská síla může nastolit demokracii v hluboce konzervativní zemi, jako je Irák, která postrádá i ty nejmělčí demokratické kořeny? Kdo může spolupracovat na zabití Kaddáfího a pak odejít z nepořádku, který za sebou jeho vražda zanechala?
Řešení spočívá především ve vzdělání, kterého se dostane budoucím osobám s rozhodovací pravomocí. To je můj závěr, když se ohlížím za padesátiletou angažovaností v blízkovýchodních studiích. Potřebujeme obor bez iluzí, zuřivě stranické politiky a zahraničního financování. Zapotřebí jsou osnovy, které se budou zabývat reálným, nikoli imaginárním Blízkým východem, takové, které si budou klást tak těžké otázky jako "jak americké stažení ze Sýrie a Afghánistánu ovlivnilo národní a globální bezpečnost?" a "bylo vůbec možné dvoustátní řešení mezi Izraelem a Palestinci?" Jakou roli sehrálo americké trvání na účasti Hamásu v palestinských volbách v roce 2005 a později odmítnutí Washingtonu postavit se Íránu k vypuknutí současné války v Gaze?
Tyto otázky jsou obzvláště naléhavé dnes, v agónii tohoto zoufalého konfliktu, ale je více než kdy jindy nepravděpodobné, že by byly položeny na katedrách blízkovýchodních studií. Asociace pro studium Blízkého východu, která má více než 2 700 členů, zveřejnila 11. března otevřený dopis kategoricky odsuzující izraelské akce v Gaze, vyzývající k trvalému příměří a požadující zastavení amerických dodávek zbraní IDF – to vše bez jediné zmínky o Hamásu. Doporučili užší americkou spolupráci s Katarem. Židovští studenti, dokonce i ti velmi kritičtí vůči Izraeli, uváděli, že se v kurzech o historii, politice a jazycích Blízkého východu cítí nevítaní nebo dokonce ohrožení.
Politici vyprodukovaní těmito programy budou téměř jistě opakovat chyby a selhání svých předchůdců. S největší pravděpodobností se na ně budou jako na experty obracet think-tanky a tisk. Je tragické, že Blízký východ zůstane palebným polem, zatímco Blízký východ zachvátí plameny.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse