Jak (ne)protestovat

18. 11. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
V autoritářských nebo totalitních režimech bývá zpravidla jakýkoliv protest sám o sobě už účinnou zprávou. To proto, že úřady protesty zásadně nepovolují - někdo ale přesto riskuje, ačkoliv jedno pouliční shromáždění může ovlivnit celý jeho další život. Nebo jej třeba i ukončit - jak to názorně vidíme v reakcionářské íránské teokracii.

V nesvobodné společnosti jsou protesty tak nebezpečné a vzácné, že takřka každý automaticky získává ohromný význam i veřejnou pozornost. Naproti tomu v normálních demokratických společnostech - čímž ovšem tak úplně nemyslím český postkomunismus - bývají naopak nejrůznější protesty na denním pořádku. Zemědělci protestují proti tomu, co považují za nedostatečné dotace, zablokují přitom ulice metropole traktory, balíky slámy, nebo rovnou zavezou mrvou. Odboráři protestují v závodě, aby zvýšili tlak na zaměstnavatele a vymohli si vyšší mzdy. (To se v Česku ovšem téměř neděje, centrála ČMKOS do sporů se zaměstnavateli nechodí, žádá vše zásadně jen od státu.) Náboženská společnost Létajícího špagetového monstra požaduje úřední uznání za církev. Studenti lycea stávkují proti jídelnímu lístku ve školní jídelně (zeptejte se Francouzů).


Protestuje se zkrátka neustále, spousta protestujících se dere ve veřejném prostoru o konečné zdroje pozornosti a snaží se efektivně komunikovat s publikem tak, aby právě jejich zpráva sdělovaná protestem alespoň na chvíli uvízla v paměti - a pokud možno vyvolala sympatie přihlížejících.

Jako bývalý aktivista jsem si vědom pastí, do kterých se protestující bohužel velmi často dostávají. V prvé řadě bych veřejné protesty rozdělil na dvě velké podmnožiny: Protesty strategické a sebeprezentační.

Než zemědělci zablokují ulice hlavního města, jsou už sami součástí důležitých jednání s vládními představiteli o podmínkách, které chtějí ovlivnit. Jejich technika, barikády nebo i hromady hnoje nejsou v ulicích proto, aby co nejvíce lidí provokovaly a naštvaly. V jednáních, které jako lobbisté vedou, má protest zvýšit váhu jejich požadavků. Až protest skončí, pokračuje se v jednáních, do nichž jdou farmáři posíleni. Vše funguje, jak má. - Obdobně fungují i racionálně pojaté protesty obránců lidských práv nebo environmentalistů. Ve funkčním protestu nikdy nejde jen o samotný protest pro protest.

Existuje ale také jiný typ protestu, který ve skutečnosti vůbec nefiguruje v žádném strategickém plánu na dosažení konkrétních cílů. Jsou mezi námi totiž lidé, kteří si vybudovali specifický životní styl, v němž si jednoduše sami pro sebe potřebují "zaprotestovat", aby si cosi dokázali. A je jim koneckonců úplně jedno, jak jejich soukromou akci pochopí širší veřejnost. Nějaké požadavky formálně vznesou, ale o jejich splnění se ve skutečnosti nijak nesnaží. Důležité je pro ně z vlastní narcistické potřeby si onanisticky užít pocit sebeaktualizace na "akci", utvrdit tím sebeobraz mladého a "progresivního" jedince, který "nejde s davem" (ačkoliv bývá často jen součástí vnitřně velice uniformního a netolerantního "alternativního davu").

Jako někdejší vedoucí kampaně jedné nevládní organizace a tiskový mluvčí druhé si u jakéhokoliv protestu vždycky kladu otázky: Koncipovali organizátoři akci tak, aby účinně předali zprávu, kterou hodlali veřejnosti sdělit? Nebo je to spíše ten typ protestu, kde je důležité se "ukázat a předvést", "užít si ho" - a všechno ostatní má význam až druhotný, nebo rovnou žádný?

Udělali organizátoři vše, co bylo v jejich silách, aby jejich protest fungoval jako nástroj komunikace se širší veřejností - nebo se na svůj hlavní úkol jednoduše vykašlali?

Pardon, ale téměř vše, co mohu pozorovat na současných "klimatických" protestech, musím bohužel zařadit do podmnožiny druhé.

Útoky na vrcholná díla "tradičního" umění se "klimatičtí aktivisté" prezentují veřejnosti jako obrazoborečtí barbaři - jako o něco měkčí kolegové Talibánu likvidujícího tradiční umělecké artefakty buddhistického Afghánistánu, nebo jako méně rozhodní soudruzi následující zářného příkladu antikulturního a anticivilizačního impulzu kambodžských polpotovců. Mezi poléváním obrazů všelijakými tekutinami (v logice stupňování extrémů už je v tuto chvíli předem zakódováno, že časem dojde i na vlastní krev nebo sperma) a zprávou, která má být údajně sdělena, zeje tak velká propast, že komunikace s veřejností selhává. Protestující ve finále dělají zprávu sami ze sebe, ze svého absurdního jednání, nanejvýš ještě ze svých polévek a omáček či svého lepidla.

Sdělení typu "jsme proti kapitalismu, který ničí planetu", jímž se často ohánějí studenti v oděvech s ultralevicovou symbolikou, vyvolává spíše dojem života v zajetí tradice studentských protestů z roku 1968 uleželé důkladněji než archivní olomoucké tvarůžky, místo dobře informovaných aktérů, kteří "drží prst na tepu doby". Takovíto protestující sice opravdu účinně provokují zejména všechny ty, kdo by se neradi v jakékoliv formě vraceli ke starému režimu, nicméně nesdělují veřejnosti nic, čím by ji mohli přesvědčit, že jsou informovaní a inteligentní - a že vědí, jak na to.

Samozřejmě existuje i úsilí protivníků změn, jimž jde vždy o to jakékoliv protesty a priori diskvalifikovat. Mezi ně patří třeba Alexandrou Alvarovou zmíněný "source hack", tedy záměrné spojení myšlenky s jejími neprapodivnějšími zastánci, kteří ji v očích veřejnosti takřka nevyhnutelně zdiskreditují.

Bohužel ale Alvarová použila právě příklad, u nějž se source hack stává fakticky nadbytečným. Sami organizátoři "klimatických" protestů vybrali svého tiskového mluvčího tak, aby už předem udělali za protivníky takřka veškerou práci, kterou bylo třeba vykonat. Stačí je jen vzít za slovo a povláčet médii osobu, jež byla přece oficiálně pověřena úkolem komunikovat novinářům sdělení údajně tvořící obsah veřejného protestu. Ne snad proto, že tato osoba nějak "vypadá" - ale protože nedovede rozumně vysvětlit, oč protestujícím jde.

Kdyby českoslovenští studenti v listopadu 1989 byli tak bohorovně narcističtí a lhostejní k účinnosti svého sdělení jako účastníci současných protestů, ani v nezměrně vyprahlejším informačním ekosystému starého režimu by se jim nepodařilo přesvědčit širokou veřejnost, že má na náměstích protestovat spolu s nimi.

Nehledě na objektivní chemické a fyzikální procesy, které jsou díky staletím existence fosilní civilizace v plném chodu, stále jde o to, zda někoho chcete přesvědčit o jejich významu a potřebě s nimi něco účinně udělat, nebo se jen sám před sebou předvést - a pořídit si přitom marnivý jepičí pocit, který máte ze sebe samého stojícího "na správné straně dějin".

Bohužel: Protestující z galerií a kampusů se dnes chovají způsoby, které přihlížejícím zřetelně sdělují, že soukromý pocit ze sebe sama je pro ně mnohem a mnohem důležitější než otázka, jak to vlastně dopadne se sdělením, které údajně adresují veřejnosti, již by měli svým protestováním získat.

2
Vytisknout
4544

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2022