Zamyšlení nad výročím 17. listopadu

Ztráta naděje znamená ztrátu budoucnosti

17. 11. 2022 / Bohumil Kartous

čas čtení 4 minuty

V připravované knize poukazuju na jeden paradox: lidská civilizace (a česká společnost jako součást její nejprogresivnější části) má všechny zdroje i technologické nástroje, které potřebuje k vyřešení krizí, od dostupnosti vody, distribuce bohatství, zprostředkování vzdělání a informací až po klimatické změny. Fakt, že se to neděje, nesouvisí s dostupností řešení. Souvisí s neschopností těchto zdrojů a technologií, stále dokonalejších extenzí našich mozků, využít k všeobecnému prospěchu. A jedním z důvodů, proč toho nejsme schopni, je uvadající naděje na to, že něco takového má smysl. Výročí 17. listopadu by nás mělo před ztrátou naděje varovat. Budoucnost bude taková, jakou si ji určíme, to je zákon sebenaplňující předpovědi.

Před dvěma dny jsme s přítelem rozebírali, proč tomu tak je, proč není společnost ochotná přemýšlet - a jednat - důsledněji v zájmu zachování udržitelné a prosperující budoucnosti. 


Příčina je nepochybně komplexní, zmínit bych zde chtěl následující okolnosti. Za těch 33 let od roku 1989 jsme se dostali do nové dějinné epochy. Ta je definována nadbytkem, materiálním i nemateriálním, obrovskou mírou proměnlivosti, je definována fragmentací postojů a hodnot v důsledku rozbití postojových a hodnotových rámců a zároveň je také určena extenzí viditelných horizontů, které často překračují očekávané meze našich vlastních životů, ať už je to v energetice , nebo právě v dopadech klimatických změn.

To vše, plus stále více převládající jistota o jednom jediném životě teď a tady,  posiluje v části společnosti potřebu soustředit se na to, co je dosažitelné nyní, a zejména na to, co je dosažitelné pro mě jako superficiální, ale zároveň superiorní, všem u ostatnímu nadřazené já. Pohled na existenci pak nutně vytváří jinou posloupnost priorit a jinou představu o tom, jak existenci naplňovat. 

Mohli bychom tento stav zevšeobecnit jako sebestřednost. Ale sebestřednost, které chybí střed, neboť ten je právě pro tuto část lidí velmi často nedosažitelný pro ztrátu nebo erozi identity.  Střed lidské existence totiž nemůže být postaven na nějakém čistém "já", ať už je sebevíce uspokojováno na nejrůznějších úrovních potřeb. Lidské já, to úplné lidské já, je totiž já rozprostírající se, já vztahové, já sociální. Superirota znamená v tomto ohledu redukci na něco života neschopného, strádajícího, deprivovaného a nejistého, úzkostného, marně hledajícího ve špatném směru a s mylnou představou o tom, co hledá.

Výročí 17. listopadu je v tomto ohledu jasným mementem: Není budoucnost bez naděje. A právě znovunalezená naděje se odehrává v něčem, co prožíváme a prociťujeme spolu, v něčem, co přináší jasný a hmatelný důkaz, že nejen teď a tady, ale i pro futuro jsme přesvědčeni o něčem vzájemném, z čehož je živena jak společná identita, tak samozřejmě naděje a jasnější obraz předpovědi, která je o to více sebenaplňující, čím sytější je přesvědčení a sounáležitost, jež ji stvořila.

Je důležité si uvědomit vlastní moc nad tím, zda naději posílíme, nebo se naopak necháme vláčet v beznaději a rezignovaně nad vším mávat rukou, případně zavírat oči. To je totiž v přímém rozporu s odkazem 17. listopadu, s nadějí, která umožnila obrátit to rezignované v něco mnohem smysluplnějšího a budoucnost-tvorného. 

Mobilizovat vlastní naději je naším nejdůležitějším úkolem pro budoucnost těch, kdo si ji ještě sami utvářet nemohou. 

2
Vytisknout
4920

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2022