Zajímavý literárně-politologický cestopis o severním Kavkazu

22. 11. 2022 / Soňa Svobodová

 

Určitě nezůstane jen u těchto 3 svazků. Dá-li bůh, pár dalších ještě určitě vyjde. Vždyť mám rozpracované rukopisy zhruba 12-15 dalších svazků o mých cestách. Hlavně o jednotlivých oblastech Ruska, ale ne jen o něm. Konkrétně nyní (poté, co jsem připravil do tisku druhé, opravené a doplněné vydání mé „Cesty na Tajmyr“) se pouštím do závěrečných prací na 1. svazku knižní série „Přes Čukotku na Fidži a zpět“, věnovaného regionu Ide-Ural, tj. šesti republikám Povolží (Baškortostán, Čuvašsko, Mari-El, Mordvinsko, Tatarstán a Udmurtsko).

Na 128 stranách barevné obrazové přílohy výše uvedeného svazku o Kavkaze nalezne zvídavý čtenář i na 600 jedinečných fotografií, infografik a orientačních map, takže se klidně s touto vaší knihou může bez obav vydat na cestu za poznáním. Je to tak?

Tak, v tomto smyslu bych byl velmi opatrný. V Rusku jsou důležité konexe a znalost místních bezpečnostních specifik. Zvláště v případě severního Kavkazu platí dvojnásob, že nejde o destinaci, kam by mohl našinec jen tak vyrazit – i s odhlédnutím od aktuální mezinárodní situace a vyloženě extrémních situací – aniž by tam měl vytvořenou síť místních kontaktů. Nejde jen o to, že bez nich nenahlédne pod pomyslnou pokličku, nepozná reálný místní život, a v řadě oblastí riskuje zatčení a pokutu nebo vyhoštění kvůli vstupu do zakázané zóny, ale v některých tamních regionech mu může jít i o život.

Ostatně, vzhledem k mému stylu cestování, kdy nejenže hodně času věnuji předběžné logistice, ale především zásadně nebydlím v hotelech, žiji mezi zdejšími lidmi a cestuji po regionu takřka výlučně ve společnosti místních přátel, podstatná část mých zkušeností není přenosná. Mé poznatky a zážitky tak mohou být pro ostatní spíše inspirativní či motivační.

A navíc, vzhledem k probíhající válce a politické, diplomatické i praktické izolaci Ruska, která se bude spíše prohlubovat, než uvolňovat, je zřejmě přinejmenším pro současnou generaci cestovatelů zcela irelevantní uvažovat o cestování po Rusku, natožpak po severním Kavkaze, kde se cizinec i v dobách míru potýkal s nekonečnými nástrahami v podobě propustek od tajné služby a všudypřítomných policejních kontrol.

Procestoval jste Severní Kavkaz, a tak mi to nedá, abych se vás nezeptala, jak jste se cítil v kavkazských horách, o nichž se říká, že pro individuálního cestovatele jsou velmi nebezpečné. Co je na tom pravdy?

Ačkoliv na první pohled se to tak nemusí jevit, konkrétně Dagestán je dnes podstatně nebezpečnější, než třeba „profláknuté“ Čečensko. A myslím to doslova. V mé zmíněné knize to ostatně dokumentuji celkem polopaticky kapitolou „Z kroniky dagestánského terorismu“, která rekapituluje zhruba desítku atentátů a protiteroristických operací, k nimž došlo v Dagestánu jen během pouhých dvou týdnů, během mé návštěvy v první polovině října 2017!

K tomu mohu ještě doplnit, že i dva z mých přátel, Ruslan Magomedragimov a Nazim Gadžiev, představitelé lezginského hnutí Sadval, kteří mě de facto na severní Kavkaz uvedli, padli během jediného roku za oběť vrahům (v jejich případě pak těm z ruské tajné služby).

I přesto, že se všechna vaše díla, a nejen tyto tři svazky, těší uznání renomovaných odborníků a všeobecně uznávaných osobností, jako je např. prof. RNDr. Vladimír Baar, prof. PhDr. Jan Holzer, prof. Cyril Höschl, páter Halík, expremiér Petr Pithart, Libor Dvořák či Jaromír Štětina, tak na českých knihkupeckých pultech nejsou moc k vidění. Čím si to vysvětlujete?

Vzhledem k tomu, že jako autor nepatřím mezi pražskou intelektuální elitu a nemám osobní konexe ve VIP sféře, nemohu se pochopitelně těšit podpoře médií (kde do značné míry platí princip „brácha na bráchu“), ani zvláštní oblibě komerčních "knihkupců" (lépe řečeno obchodníků s knihami), kteří vesměs reagují na „poptávku“. No, a pokud čtenáři o nějakém titulu nevědí z médií, které nejsou ochotny publikovat ani recenze výše uvedených osobností k mým knihám, tak se po něm ani neptají. To je logické. Jistou roli pochopitelně asi hraje skutečnost, že vesměs píšu o tématech a regionech, které jsou pro běžného čtenáře (ale i pro mnohé redaktory) neznámé. Však stačí asi udělat anketu s otázkou „kde leží Jamal, Tajmyr, Burjatsko, Osetie anebo Baškirsko“ mezi absolventy SŠ, možná by byla na štíru s vědomostmi v tomto směru i většina vysokoškoláků.

To určitě ano...

A právě z tohoto důvodu, vás pan profesor Höschl řadí po bok Jana Eskyma Welzla či Mnislava Zeleného-Atapany. Co na to říkáte?

Že sám bych se takto určitě neoznačil. Tak ješitný nejsem. Ale beru to jako poněkud přehnané, nadnesené ohodnocení mé práce, kterého si vážím, jelikož vím, že to pan profesor myslel upřímně. Že nejde o klišé, pouhou lacinou frázi jakéhosi redaktora, který mou knihu pouze zběžně prolistoval.

Ale, když se ještě vrátíme k Severnímu Kavkazu, tak není jen bohatým strategickým ložiskem ropy a plynu, žije tu i přes dvacet různých původních národností a etnických skupin, jak se staví k současnému rusko-ukrajinskému konfliktu?

No těch národů žije na severním Kavkaze podstatně více, jen v samotném Dagestánu žije 37 původních národů. Především bych však hned v úvodu upřesnil, že přesnější než „rusko-ukrajinský konflikt“ představuje tato válka jednoduše další ruskou agresi proti vzpurnému sousedovi, pokračování odvěké ruské imperialistické politiky, jak ji poznaly všechny kavkazské národy. A proto ruskou agresi vůči Ukrajině také takto vesměs chápou. A nejen to, mnoho Kavkazanů dnes v porážce Ruska vidí zároveň šanci na vlastní svobodu, na kterou by se jinak nikdy nezmohly. Krutým mementem je pro ně totiž příklad Čečenska, jehož touha po nezávislosti byla utopena v krvi, stejně jako ruská armáda vždy během posledních 200 let zmasakrovala všechna kavkazská povstání. Loajalita většiny Kavkazanů vůči ruské moci není ničím jiným, než směsí fatalismu, rezignace a vypočítavosti (jako v případě Kadyrova a dalších kremelských satrapů).

Po všech těch desítkách a stovkách protiruských povstání během posledních staletí je totiž každému rozumnému člověku zřejmé, že ujařmené malé původní národy RF nemají šanci na nezávislost, pokud nedojde k povstání souběžně na několika místech impéria. Osobně si myslím, že krach ruské agrese na Ukrajině by mohl být právě oním impulzem.

A pokud ke zhroucení ruské koloniální říše, vzpouře podmaněných národů RF dojde, pak – podle mne - na 99% začne právě na severním Kavkazu. Za další potenciální ohniska rozvalu ruské pseudofederace považuji Povolží a Jakutsko.

Tento váš poslední cestopis také obsahuje kapitolu o masakrech NKVD na severním Kavkazu před 80 lety, které připomínají řádění Rusů v ukrajinském Mariupolu, Izjumu, Irpini a Buči. Čím to, že se za celou tu dobu v myšlení ruského národa, metodách ruského imperialistického režimu nic nezměnilo?

Tak tuhle otázku si kladu také … a se mnou spousta odborníků, politologů, psychologů i psychiatrů. Obecně lze říci, že ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím, resp. mravním i duševním úpadkem pod „diktaturou proletariátu“. Není divu, že lůza celého světa tak vzhlíží k Rusku jako k novému Jeruzalému. Vždyť právě v Rusku před 100 lety se poprvé v dějinách lůza zmocnila absolutní vlády nad zbytkem národa – na rozdíl od epizod revoluce francouzské trvale (resp. na celé generace) – a stala se, navíc dokonce na ⅙ světa, státotvornou složkou, nastolila vládu lumpenproletariátu („diktaturu proletariátu“). Dá se říci, že do slova a do písmene bylo tak naplněno krédo člena francouzského Národního konventu Bertranda Barèra z 5. září 1793: „Udělejme z teroru řád!“

Na rozdíl od dvouletého období jakobínského Teroru, vítězství lůzy v Rusku bylo tak drtivé (a to i v doslovném smyslu toho slova), že po 70 letech devastace duchovního / intelektuálního potenciálu národa – systematickým vražděním, zastrašováním a vyháněním inteligence a duchovních i společenských autorit, ničením kulturního dědictví, falšováním historie a vymazává-ním historické paměti národa a masivní ideologickou indoktrinací – pozbyl ruský národ schopnost obrody i prostého soužití se Západem.

Nebylo odkud čerpat, k čemu se vrátit, na co navázat – kromě bizarní směsi morbidní stalinistické nostalgie, velkoruského šovinismu a bigotního pravoslaví. Vykořeněné generace bez paměti a morálního / etického ukotvení jsou prostě mankurty postindustriální epochy, pro které je Západ jednoduše jiným, nesrozumitelným, potažmo nepřátelským vesmírem (asi jako pro naše Gottwaldovy pohrobky).

Dnes, po 70 letech komunistické totality, spojené s výše uvedeným antieugenickým programem a systematickým demografickým inženýrstvím, a dvou desetiletích putinovského pachanátu, se můžeme jen domýšlet, jakou měrou se na někdejším etablování a setrvání oné vlády lůzy („diktatury proletariátu“) podílela již samotná vrozená ruská mentalita (jakožto nezbytný předpoklad fungování komunistické diktatury).

Jsem osobně přesvědčen, že její kořeny (a příčiny nekompatibilnosti „ruské duše“ s evropským myšlením) bychom měli hledat již v prehistorii, resp. v oblasti genetiky.

V tomto přesvědčení mě jen utvrzuje (mj.) třeba závěr, k němuž došel ruský spisovatel Nikolaj Nikulin, který v roce 1975 ve své knize V první linii. Z Leningradu až do Berlína, shrnuje jeho válečné zkušenosti z let 1941-1945, kdy sloužil v Rudé armádě, a komentuje – vedle řádění rudoarmějců na dobytých územích – také brutální zacházení armádního velení a režimu obecně s vlastními lidmi následujícími slovy: „Tato selekce ruského národa je časovaná puma: vybuchne během několika generací, v 21. nebo 22. století, kdy vrstva společnosti protěžovaná a vychovaná bolševiky vytvoří nová pokolení sobě podobných.“.

A co soudíte o tom, že ruská armáda, tak najednou opustila Cherson a je ticho po pěšině. Není to z její strany nějaká lest a chystání něčeho většího?

V Chersonu prostě Rusům nic jiného nezbývalo. Měli na vybranou jenom mezi zničením, zajetím a útěkem. Maximem, jehož Rusáci mohou dosáhnout, je nějaké další Pyrrhovo vítězství a la Afghánistán nebo Čečna, spálená země zahalená v radioaktivní mrak a pokrytá mrtvolami.

Mimochodem všechny války za posledních 200 let skončily pro Rusko buď porážkou anebo Pyrrhovým vítězstvím. Ruská armáda - to je dnes pouze pár různých prototypů zázračných zbraní .... a hromada obstarožních vehiklů. Pokud jde o mužstvo, pak jde o několik málo elitních jednotek speciálních sil ... doplněných hordami marodérů a zbabělých ožralých grázlů, schopných tak akorát znásilňovat, a vraždit civilisty, vykrádat obchody, vypalovat a drancovat dobyté vesnice. Tato armáda odedávna vítězí jen za cenu vlastních obrovských ztrát, kdy další a další lidské vlny překračují nepřátelské zákopy zasypané mrtvolami spolubojovníků, o nějaké taktice zde nelze mluvit. Jedinou ruskou taktikou je metoda spálené země, města srovnaná se zemí a teror vůči obyvatelstvu.

Neodpustím si však poznamenat, že pokud by měli Ukrajinci již v lednu zbraně dodané Západem jen v omezeném množství a s několikaměsíčním zpožděním, dostali by Rusáci na zadek už 24. února, ani nemluvě o situaci, kdyby Ukrajina tehdy měla komplet špičkovou výzbroj úrovně NATO... Mít Ukrajinci již v lednu/únoru standardní špičkovou výzbroj NATO, je dnes ukrajinská armáda zpátky na Krymu.

Je smutné, že i málokterý západní politik může prohlásit, že má čisté svědomí a že učinil vše proto, aby zabránil ukrajinské genocidě ze strany Ruska. Dokonce i dnes, navzdory opakujícím se ruským masakrům a opovrhování všemi normami mezinárodního práva, včetně Charty OSN, ze strany Kremlu, každou chvíli vyrukuje zas a znovu nějaký slabomyslný či cynický (zaprodaný) "mírotvůrce" s výzvami k "diplomatickému řešení konfliktu" .... dá se říci, že celý Západ má dnes na rukou krev desetitisíců ukrajinských civilistů právě díky svému pokryteckému či naivnímu "pacifismu", jelikož dnes poskytuje Ukrajincům podporu, kterou měli dostat minimálně před půl rokem, aby válka vůbec nezačala, anebo aspoň nenabrala takovéto kruté obrátky ...

Stále se mezi veřejností ozývají i hlasy, že je to válka, která nebude mít vítěze ani poraženého, ale že skončí jadernou apokalypsou. Jak to vnímáte nebo vidíte vy?

Pokud bychom opustili zdravý rozum (a s ním spojenou naději, že ani ruští generálové nejsou ochotni spáchat sebevraždu) a připustili si takovou myšlenku, propadli bychom defétismu a mohli bychom pak ze strachu ustupovat Rusku a jeho harašení atomovkami až k Dunaji či k Atlantiku.

Některé z vašich knih jako např. Cesta na Tajmyr a Cesta na konec světa a zpět 1 vyšly jako e-knihy. Neuvažujete i o tom, vydat je jako audioknihy?

Tím se nezabývám. Budu rád, pokud se mi podaří realizovat aspoň větší část mých rozepsaných knih. Nejsem už nejmladší.

Vzhledem k tomu, že jste také nakladatelem, tak se vás musím zeptat, jaké další zajímavé tituly kromě těch, které jste v jedné z předchozích odpovědí zmínil, ještě do budoucna pro všechny fanoušky vašich knih chystáte?

Jak jsem uvedl, po Novém roce vyjde druhé, opravené a doplněné vydání mé „Cesty na Tajmyr“, pojednávající o mé expedici po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu. A po zmíněném rozepsaném svazku „Přes Čukotku na Fidži a zpět“ bude následovat dvoudílný komplet „Potulky Sibiří a Střední Asií aneb 20 000 km mezi Arktidou a Pamírem“ (Napříč Evenkií, Horským Badachšánem a Karakalpakstánem / po Jeniseji, Podkamenné Tunguzce, Hedvábné cestě a Pamir Highway ⎼ 2019).

Ačkoliv jsem v mém vydavatelství vydal na 150 titulů z oblasti religionistiky, etnografie, orientalistiky a čínské tradiční medicíny, v současnosti se – s ohledem na můj věk i finanční možnosti – soustřeďuji totiž především na realizaci svých vlastních projektů, které za mě nikdo jiný není s to dokončit.

Děkuji za rozhovor.