Nastal čas pro Západ zamyslet se, jak naložit s poraženým Ruskem

23. 11. 2022

Tato analýza se pokouší nastínit trajektorii nadcházející porážky, která by se vyhnula katastrofickému zhroucení ruského autokratického režimu a rozpadu tohoto hluboce neklidného státu. Takový výsledek Putinovy ​​války a nesmírně špatného rozhodnutí je zřetelnou možností – historický precedens bolševické revoluce v letech 1917–1918 zůstává informativní – ale vyvolávání imaginární katastrofy je stěží důstojným intelektuálním cvičením. Pracovní návrh je, že ruská porážka může přijít náhle a rychle se rozvinout (což neznamená, že k tomu dojde), a že tento proces by zahrnoval výzvy a rizika, která by byla jiná a intenzivnější než ta, která jsou vlastní procesu pomalu přicházející porážky ve vleklé a v podstatě nevyhratelné válce. Nezbytnou podmínkou v tomto návrhu je Putinovo odstavení od moci, což se může zdát nepravděpodobné, dokud se tak skutečně nestane.

Na konci léta 2022 se většina západních prognóz týkala dlouhé opotřebovací války, což umožnilo odložit úvahy o poválečných rizicích o měsíce, ne-li roky. Koncem září sekvence ukrajinských protiofenzivních operací omezila toto líné myšlení, ale nová pauza na klíčových bojištích od poloviny října je vrátila zpět. Propagandisté ​​a mainstreamoví experti v Moskvě stále prohlašují, že Rusko je připraveno zvítězit ve vleklé válce, ale tento argument patří do oblasti informační války a je podkopáván bystrými hodnoceními, která demonstrují snižující se bojové schopnosti armády a degradaci ruského obranně-průmyslového komplexu. Převládajícím tématem je nyní posouzení možností jaderné eskalace, ale tato analýza zůstane mimo toto nemyslitelné území, za předpokladu – jak to dělá několik střízlivých ruských vědců – že jakékoli první použití jaderné zbraně by bylo pro Rusko katastrofou.

Průběh války se zjevně obrátil. Putinovo dvojí rozhodnutí nařídit částečnou mobilizaci (nevyhnutelně velmi špatně řízenou) a anexi čtyř ukrajinských regionů (z nichž jsou ruské síly vyháněny, vesnice za vesnicí) nemohou tuto dynamiku změnit. Každý čtvereční kilometr osvobozený inspirovanými ukrajinskými prapory znamená další porušení zmatečné územní celistvosti Ruska, kompromitované tím, že přičlenilo území mimo jeho kontrolu. To znamená, že příležitosti a rizika spojená v Moskvě s bolestným zúčtováním s realitou neúspěchu osudové "zvláštní operace" musejí být neprodleně prozkoumány.

Cherson má v Moskvě vážné dopady

Naplánovat průběh ruské porážky vyžaduje spíše strategické uvažování se zdravým rozumem než velkou představivost. Přesto mezi mnoha faktory tohoto debaklu mají zásadní vliv kinetické interakce na několika ukrajinských bojištích. Velkolepý průlom v Balakliji a vyhnání ruských sil z Charkivské oblasti byly šokem pro západní pozorovatele věřící v patovou situaci a pro válečné plánovače v Moskvě, ale nepřekvapily ty strategické myslitele, kteří sledovali klesající schopnosti a úpadek morálky ruských sil a předpovídali, že porážka přijde nejprve postupně, ale pak náhle. Ruské úřady mohly vysvětlit tuto katastrofu jako "přeskupení", i když "vlastenečtí" blogeři to nahlas označili za zmatek a další ústup z Lymanu byl prezentován jako "plánovaný manévr" (což vedlo k ještě hlasitějšímu pokřiku), ale alespoň se vyhnul obávanému obklíčení.

Pokračující bitva o Cherson však může způsobit strategický neúspěch mnohem větších rozměrů. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij v červenci deklaroval záměr osvobodit toto město a v srpnu začala řada ukrajinských útoků, ale zaznamenala jen několik taktických úspěchů. Ruské velení se rozhodlo přisunout posily do této zranitelné pozice na západ od řeky Dněpr – zpětně lze toto rozhodnutí uznat za velkou strategickou chybu, určenou Putinovým rozkazem udržet kontrolu nad symbolicky důležitým Chersonem. Ukrajinské síly, které dobře využily nově poskytnuté americké mobilní raketomety M142 HIMARS, opakovaně zasáhly tři mosty přes Dněpr a účinně odepřely dodávky zásob ruskému uskupení o síle 25 000 lidí. Degradovaná ruská vojska ustupují v důsledku silných nových ukrajinských útoků na začátku října a nově jmenovaný velitel "zvláštní operace" generál Sergej Surovikin hovořil o "obtížných rozhodnutích", když nařizoval evakuaci Ruskem dosazené chersonské administrativy. Chersonská obrana byla posílena nově zmobilizovanou ruskou pěchotou, ale její bojový duch zůstává stejně ubohý jako její zásobování, takže taktický ukrajinský průlom by mohl vyvolat porážku – a na rozdíl od Izjumu nemají zoufalé ruské prapory žádnou cestu k úniku.

Kreml nebude schopen skrýt nebo vysvětlit tuto katastrofu a ani nemůže reagovat – jako to udělal po výbuchu na Kerčském mostě – vlnou raketových útoků, jednoduše proto, že zásoby střel Kalibr a Iskander jsou již nízké. Ještě v červenci mohlo být stažení z Chersonu kompenzováno novou ofenzívou v Donbasu. Ale na konci října se tento tlak – vedený kvůli vyčerpání pravidelných praporních taktických skupin (BTG) především "Wagnerovými" žoldáky – jeví jako zbytečný a nesmyslný. Částečná mobilizace nařízená Putinem nemůže přinést účinné posílení ke stabilizaci obranných linií, ani nemůže dodat moderní vojenskou techniku ​​pro nově zformované jednotky. Mobilizace způsobila ruské společnosti hluboký šok, umocněný představou, že každý taktický neúspěch nyní znamená ztrátu ruského území, protože Putin uspěchal anexi nejen Doněcké a Luhanské kvazirepubliky, ale také Chersonské a Záporožské oblasti.

Putinův režim a jeho postavení nenahraditelného vůdce se mohou zdát pevné jako skála. Přesto se v tomto monolitu otevřelo několik trhlin a je jisté, že se pod vlivem chersonské porážky rozšíří a dost možná způsobí náhlý kolaps. Rozpor mezi ruskými elitami podporuje široce rozšířená sociální nespokojenost. V této turbulentní situaci může jakýkoli spouštěč – drobná vzpoura v demoralizovaném praporu, výbuch protestů v recesí zasaženém regionu nebo technická nehoda na špatně obsluhovaném ropném poli – vyvolat v Moskvě náhlou, ale neudržitelnou politickou krizi. Váleční jestřábi mohou jásat a dokonce prosazovat puč, který svrhne Putina, ale jejich požadavky na totální mobilizaci nemají ani ekonomický základ, ani veřejnou podporu, takže gang uzurpátorů by měl jen málo šancí, aby našel cestu ven ze zrychlující se katastrofy a svalil vinu na "cara". Jakkoli se tento scénář může zdát fantazijní, čerpá z mnoha precedentů v ruské historii a ilustruje konkrétní způsoby, jak odstranit zbloudilého autokrata, který ze sebe udělal problém. Na Putinově odchodu, k němuž může dojít nejen velmi náhle, ale také velmi brzy, je podstatné to, že představuje klíčovou podmínku pro tuto analýzu, protože Putin osobně pevně lpí na kurzu, který dovede Rusko ke katastrofě.

Jaderné prostředky k osobním cílům

Svalit vinu za nezdařenou "zvláštní operaci" přímo a výhradně na Putinova bedra (a ujistit se, že nikdo z jeho nohsledů nebude nic namítat) se může zdát pro jeho bezprostřední nástupce snadným východiskem z bezvýchodné situace Ruska. Tento trik však bude vyžadovat mnoho materiálních důkazů o jejich připravenosti ukončit válku. Okamžitě dostupným předmětem vyjednávání je jaderná elektrárna v Záporoží, která již několik měsíců zůstává hlavním bezpečnostním problémem Evropy. Dohoda o stažení ruských sil z této oblasti (zrušení Putinova dekretu o přivlastnění elektrárny) může být prvním krokem v sérii územních ústupků. Mohlo by to také připravit cestu k obnovení rozhovorů se Spojenými státy o strategické stabilitě a otevření nových vyhlídek na kontrolu jaderných zbraní.

Taková jednání tradičně sloužila Kremlu jako klíčový prostředek k udržení mezinárodního postavení Ruska. Nové vedení by mělo dobrý důvod očekávat silný zájem USA o nahrazení nové smlouvy START z roku 2010, obnovené v roce 2021, jejíž platnost však vyprší v roce 2026. Porážka na Ukrajině by měla v Moskvě změnit hodnocení ohledně užitečnosti jaderných zbraní a výnosů z obrovských investic do modernizace strategické triády od začátku roku 2010, když možnost jaderné eskalace jako posledního opatření k prolomení vzorce neúspěchů na Ukrajině byla (alespoň v době psaní tohoto článku) přehodnocena a zamítnuta. Putinovi nástupci se mohou rozhodnout zrušit některé z jeho domácích projektů, jako je řízená střela Burevestnik s jaderným pohonem nebo podvodní jaderný bezpilotní letoun Poseidon, které nejsou zdaleka dokončeny a zahrnují mimořádně vysoká rizika během testování. Takové kroky by mohly odstranit významné překážky pro rychlý pokrok v jednáních o strategické stabilitě se Spojenými státy, ale vážnější problém propojení redukce útočných schopností s omezením protiraketové obrany bude vyžadovat další ústupky Moskvy.

Část ruského jaderného arzenálu, která zaujala bezprecedentní pozornost a obavy Západu během ukrajinské války, představují nestrategické hlavice, o kterých neexistují žádné spolehlivé údaje. Nové vedení se může pokusit ohlásit některá jednostranná snížení po vzoru prezidentských jaderných iniciativ (1991), ale účinnost takových kroků závisela na důvěře, která existovala mezi bývalým prezidentem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem a bývalým prezidentem USA Georgem H.W. Bushem. Jenže v závěrečné fázi ukrajinské války jí bude nedostatek. Jednou z nejsilnějších pobídek pro ruské elity – které se po Putinově odchodu budou snažit udržet a rozdělit moc –, aby dělaly smysluplné kompromisy, je odstranění osobních sankcí. Tento podnět je může povzbudit k prolomení tabu transparentnosti ohledně zásob jaderných zbraní.

Bělorusko se osvobodí

Ruská vojenská porážka v Chersonu a sled politických ústupků, které by postputinovské vedení muselo provést, bude mít nevyhnutelně dopad na politickou situaci v Bělorusku a oslabí moc běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Lukašenkovi se zatím dařilo odolávat tlaku, aby se přímo podílel na invazi na Ukrajinu, ale únorová útočná operace ruského seskupení sil směrem na Kyjiv z běloruského území nevyhnutelně učinila tento stát účastníkem agrese, přičemž režim sankcí byl řádně uplatněn. Po neúspěchu této bleskové války byla většina ruských jednotek z Běloruska odsunuta, ale hrozba nového útoku, možná za účasti běloruské armády, přetrvává.

Potlačení masových protestů v létě 2020 zanechalo Lukašenkovu režimu nezdravou základnu domácí podpory. Přestože je opozice uvězněna nebo vyhoštěna, je dobře organizovaná kolem vedení Svjatlany Tichanouské a pokračuje v přípravách na nové povstání. Při zpětném pohledu je možné dospět k závěru, že přede dvěma lety byl Putin připraven provést plnohodnotný zásah na záchranu spojeneckého diktátora v tísni, ale kapacita běloruské armády (a také pořádkové policie) pro takové prosazování diktátorských zadání je nyní vyčerpána a nelze ji obnovit. Lukašenko se vymanil z více politických krizí než většina ostatních autokratů, ale zjišťuje, že je zcela závislý na Putinově dobré vůli (která nikdy nebyla štědrá) a pravděpodobný odchod tohoto protějšku ho nechává v beznadějném koutě.

Jedním z důležitých rozdílů v možné nové erupci protestů v Bělorusku oproti pokojným masovým demonstracím v roce 2020 je to, že před dvěma lety neexistovala prakticky žádná nevraživost vůči Rusku. Dnes válka výrazně změnila postoje veřejnosti v Bělorusku. Kolaps Lukašenkova režimu, i kdyby byl iniciován jeho nohsledy, by měl posílit vyzrálou a odhodlanou občanskou společnost a brzy vytvořit jednoznačně proevropskou vládu, která nebude mít žádné pochybnosti o tom, že přeruší svazky unijní státní smlouvy s Ruskem. Tato ztráta nejbližšího spojence by mohla v Rusku způsobit další křeč vůdcovské krize. Přeskupený vrcholový tým by musel znovu přehodnotit dostupné možnosti a dojít ke stejnému nevyhnutelnému závěru o imperativu zmírnit konfrontaci se Západem. Neochotné, ale nevyhnutelné rozhodnutí zrušit zářijovou anexi – která na rozdíl od anexe Krymu v roce 2014 zanechala ruskou společnost lhostejnou a zmatenou – a stáhnout síly do pozic před 24. únorem, by mohlo vést ke stabilnímu příměří s Ukrajinou a otevřeným mírovým jednáním bona fide.

Na Kavkaz se vrací chaos

Bělorusko může být nejslabším článkem v geopolitickém perimetru Ruska. Sled ukrajinských vítězství se ale mohl odrazit i na Kavkaze, který na počátku 90. let zažil řetězovou reakci násilných konfliktů, ale následně byl "pacifikován" ruskými mocenskými zásahy v různých podobách, včetně války s Gruzií v srpnu 2008. Vážné vyčerpání ruské vojenské síly a uznání této slabosti různými konfliktními podnikateli by mohlo rozpoutat novou vlnu nestability v regionu, kde mají spíše potlačované než řešené zdroje napětí tendenci propuknout. Náhlý útok ázerbájdžánských sil na několik arménských hraničních přechodů a základen v polovině září je jen jedním z projevů tohoto trendu - a výzva Arménie o pomoc Rusku a Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) byla předvídatelně marná. Ázerbájdžán má perfektní pozici, aby zúročil své vítězství ve válce na podzim roku 2020 a získal plnou kontrolu nad Náhorním Karabachem - a Rusko by muselo ukončit svou malou mírovou operaci.

Jedna z nejnebezpečnějších výzev pro ruskou územní celistvost dozrává na Severním Kavkaze, kde se Ramzan Kadyrov, brutální vládce Čečenska, stal otevřeným vůdcem "válečné strany" v tajných moskevských politických intrikách. Kadyrov vyslal několik praporů polovojenských jednotek bojovat na Ukrajinu, ale Putinův odchod může změnit jeho aspirace a kalkulaci rizik. Nemá žádný zájem na Ukrajině a zahořklé politické nepřátele v Moskvě (kteří mohou klidně vést gang Putinových nástupců), ale jeho ne příliš skrytou snahou je udělat ze samotného Čečenska silného aktéra. Nové vedení v Moskvě by nemělo kapacitu bojovat ve třetí čečenské válce, ale mohlo by se pokusit o potlačení Kadyrovových aktiv a sítí, což by mohlo vyústit v intenzivní osobní a násilný konflikt.

Gruzie, i když velmi opatrně sleduje kurz ukrajinské války, by se mohla stát dalším centrem konfliktu, protože prozápadní frakce v její roztříštěné politické aréně budou povzbuzovány ruskými neúspěchy, zatímco obrovský příliv ruských uprchlíků od konce září přispívá k domácím problémům. Válka ze srpna 2008 zanechala bolestná dědictví a návrh na obnovení kontroly nad separatistickými provinciemi Jižní Osetie a Abcházie (které Rusko uznává jako "nezávislé státy") má silnou veřejnou přitažlivost. Legitimitu této kauzy posiluje mezinárodní ostrakismus Doněcké a Luhanské kvazirepubliky a všeobecné odmítnutí Putinovy ​​anexe. Redukce ruských posádek zanechává Jižní Osetii nehajitelnou a Severní Osetie se možná zdráhá povstat, aby bránila své etnické příbuzné (z nichž možná jen asi 30 000 stále žije na odvrácené straně hor). Abcházie je složitější případ. Moskva se může rozhodnout, že tamní plážová letoviska nestojí za boj, ale Kadyrov se může rozhodnout oživit dědictví čečenského povstalce Šamila Basajeva a vyslat tam své prapory, zatímco Turecko se může rozhodnout vzepřít se tomuto podivínovi a poskytnout svou podporu obnově územní celistvosti Gruzie. Rusko nemá ani autoritu, ani kapacitu pro roli prosazovatele bezpečnosti na neklidném Kavkaze (dokonce i uvnitř vlastních hranic) a tyto problémy by mohly vést moskevské vedení k tomu, aby uznalo porážku na Ukrajině, stáhlo se z Donbasu a lpělo pouze na Krymu jako na poslední linie politické obrany.

Čína je nespokojená, ale nedůležitá

Navzdory svému přednímu postavení na globální scéně nebyl Peking schopen vyvinout žádný významný vliv na průběh ukrajinské války a také její výsledek sotva významně ovlivní. Čína zjevně nechtěla, aby k této válce došlo. Putin při návštěvě Pekingu kvůli zahájení olympijských her zjevně neinformoval čínského prezidenta Si Ťin-pchinga jednoznačně o svém plánu zaútočit, takže proklamované "přátelství bez hranic" ve skutečnosti narazilo na velmi rigidní limity. Čína, která ruskému vedení války poskytla přehnané politické požehnání a určité propagandistické pokrytí, se zdržela poskytování jakékoli materiální podpory a porušování režimu sankcí. Učinila pouze symbolická gesta v modernizaci vojenské spolupráce, pečlivě počítala hloubku poklesu ruských schopností v asijsko-pacifické oblasti.

Zaujetí nerozhodné pozice, i když je to zjevně moudrá a skutečně tradiční čínská politika, staví Peking před problém, jak zvládnout následky ruské porážky, jejíž výsledek by si přál ještě méně než předvídatelný, ale přesto šokující začátek války. Putinova touha zničit západocentrický a Spojenými státy kontrolovaný světový řád byla pro Čínu, která má z této globalizace velký prospěch, příliš přehnaná. Přesto každý krok Ruska sestupujícího po deeskalačním žebříčku a vzdalující se konfrontaci se Západem, jak je popsáno výše, bude znamenat neúspěch pro Čínu, která by musela přehodnotit kumulativní sílu amerických aliancí. Dávalo by smysl, aby Putinovi nástupci naznačili připravenost k obnovení rozhovorů s Japonskem ohledně sporu o Jižní Kurily, a takový krok by nevyhnutelně prohloubil podezření v Pekingu. Strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou s největší pravděpodobností přežije, protože je založeno na vzájemně výhodném ekonomickém toku uhlovodíků a dalšího zboží (i když ne tolik služeb), pokud Peking nepodlehne pokušení využít slabosti svého klíčového partnera a sklidit z jeho porážky některé hmatatelné plody (jako jsou územní ústupky).

V tomto oslabeném budoucím partnerství bude chybět jeden klíčový parametr: Osobní vazby mezi Putinem a Si Ťin-pchingem, které by se jen stěží daly popsat jako "přátelství", pocit zcela cizí pro oba zarputilé autokraty, ale přesto představovaly důležitý pozitivní faktor v historicky obtížném vztahu. Si propásl příležitost varovat Putina před osudnou invazí a možná nebude schopen zabránit Putinovu pádu. Nikdo z několika desítek Putinových možných nástupců nemá s Pekingem užitečný vztah. Jejich hlavní aspirace, zaměřené na znovuzískání přístupu k neoprávněně nabytým aktivům zmrazeným západními sankcemi, si sotva oblíbí čínské elity, které na 20. stranickém sjezdu Komunistické strany Číny znovu slíbily svůj zdaleka ne upřímný závazek k protikorupční kampani.

Představa o bezvýznamnosti Číny se může zdát ohromující vzhledem k celkové váze této rostoucí (i když už ne tak rychle) mocnosti v globálních záležitostech. Ale pro ovlivnění trajektorie ukrajinské války, od jejího šokujícího začátku až po pozvolný hanebný konec, se může ukázat jako přesná. Jedním z oblastí, kde mohou být čínské zájmy přímo ohroženy nestabilitou způsobenou ruským debaklem na Ukrajině, je Střední Asie, ale i tam se Peking s největší pravděpodobností zdráhá pokusit se o intervenci podobnou ruskému zásahu v Kazachstánu v lednu 2022. Čínští akademici, plánovači politik a skuteční vůdci pilně studovali (s přidanou ideologickou zaujatostí) drama kolapsu Sovětského svazu. Mají dobré důvody k obavám ohledně schopnosti Ruska ustát porážku, ale zdá se, že proaktivní politika, která by tomuto nežádoucímu výsledku zabránila, nepřipadá v úvahu.

Závěr

Zmapovat průběh vítězství Ukrajiny ve zničující válce je mnohem pozitivnější intelektuální cvičení než hodnocení důsledků ruské porážky, ale obojí se nutně musí spojit. Plánování rekonstrukce ukrajinského státu je již praktickým úkolem a mnoho politiků bude brzy soutěžit o výsadu, že jejich jména budou připojena k tomuto novému provedení Marshallova plánu. Porážka ruských sil u Izjumu a Lymanu vyvolala vlnu spekulací o dalším ústupu a hrozící katastrofa u Chersonu zve k dalším výkonům strategické představivosti, ale analýza ruských zápasů s internalizací porážky zůstává vzácná. Těžiště současných komentářů se přesunulo z dlouhé opotřebovací války k jaderné eskalaci, což vytvořilo bohatou nabídku scénářů nezvládnuté katastrofy. Možnost takového výsledku je reálná, stejně jako možnost rozpadu ruského státu, což někteří proukrajinští influenceři na Západě dokonce považují za žádoucí. Někteří ruští experti vyjadřují hluboké znepokojení, ale jiné vlivné intelektuální hlasy tvrdí, že nadcházející porážka by mohla Rusku dát šanci k obnově a znovu nabrat energii jako respektovaná a odpovědná mocnost v širší Evropě a dynamické Eurasii.

Načrtnout plán postupného odchodu Ruska z prohrané války není aplikací optimistických zbožných přání, ale úkolem praktického významu. Na každém zákrutu této hrbolaté cesty bude mít Západ – nevyhnutelně více rozdělený v otázce vypořádání se s Ruskem než v otázce přestavby Ukrajiny – příležitost zabránit nehodám a podpořit další pokrok. Výchozím bodem tohoto pozitivního plánování je Putinovo zmizení z Kremlu. To není v žádném případě přitaženo za vlasy. Jeho rozhodnutí urychlit anexi ukrajinských území a zahájit mobilizaci nezměnilo průběh války, ani nezvýšilo její veřejnou podporu, ale naopak zhoršilo ruskou ekonomickou a politickou krizi. Je marné spekulovat o tom, jak by mohlo dojít k převratu a kdo by vytvořil nové kolektivní vedení Ruska, ale je nezbytné připravit se na takové vyvrcholení hádek mezi zoufalými a zkorumpovanými elitami již v blízké budoucnosti. Odstrašování se může jevit jako nejvhodnější a skutečně proveditelná strategie pro řešení problému postputinovského Ruska, které zůstane zdrojem vysokých rizik a generátorem násilné nestability, ale bude nutné vícevrstvé smysluplné zapojení. Pouze angažované kolektivní úsilí může účinně zabránit geopolitické katastrofě, která nemůže odpovídat zájmům žádného z mnoha ruských sousedů a partnerů.

Zdroj v angličtině: ZDE