Hlavní poznatek z konference COP27? Tyto konference o klimatu prostě nefungují

24. 11. 2022

čas čtení 5 minut

Nedávné vylomeniny na schůzce COP27 v Šarm aš-Šajchu nakonec vedly alespoň k mírnému pokroku v oblasti ztrát a škod: státy s vysokými emisemi se dohodly, že zaplatí těm zemím, které nesou hlavní tíhu klimatického chaosu, na jehož vzniku mají jen malý podíl.

Opět však chyběl závazek snížit emise, které tuto krizi urychlují, bez čehož tato dohoda není ničím jiným - jak poznamenal jeden delegát - než "zálohou na katastrofu". Nikdo ze zkušených pozorovatelů se nedomnívá, že by se svět přiblížil řešení klimatické krize. Skutečným dědictvím konference COP27 by totiž mohlo být odhalení toho, čím se klimatický summit stal, tedy nafouknutým pojízdným cirkusem, který se koná jednou za rok a z něhož nikdy nevzejde nic jiného než slova, soudí Bill McGuire.

Je opravdu neuvěřitelné, že během 27 summitů COP nikdy nedošlo k formální dohodě o snížení spotřeby fosilních paliv ve světě. Není tedy divu, že emise od konference COP1 v Berlíně v roce 1995 až po letošní Egypt - s výjimkou malého poklesu na vrcholu pandemie - stále neúprosně rostou.

Očekávání nebyla v průběhu 12 měsíců, které uplynuly od glasgowského summitu, nikdy nijak zvlášť vysoká. Někteří pozorovatelé označili summit v Egyptě za nejhorší konferenci COP v historii a pochybuji, že by toto stanovisko další pozorovatelé rozporovali.

Nikdy bych nezpochybňoval upřímnost těch, kdo pracují v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), která byla založena již v roce 1992, ani těch, kdo jsou součástí klimatického aparátu na konferenci COP, o nichž vím, že se zoufale snaží najít řešení naší svízelné situace. Vážně se však zamýšlím nad tím, zda je každoroční extravagance v plné záři světových médií tou správnou cestou. Upřímně řečeno, je stále obtížnější považovat tyto akce za něco jiného než za příležitost k fotografování prezidentů a premiérů, kteří se tam objevují jen proto, aby si svět myslel, že jim na klimatu záleží. Skutečnost je taková, že ve většině případů vůbec netuší, jak špatný klimatický kolaps nakonec bude.

A je tu i další obrovský problém. Všeobjímající povaha každoroční klimatické konference v Kodani poskytuje zástupcům fosilních paliv jeden obrovský otevřený cíl; bezprecedentní příležitost ke svolání ministrů a hlav států ze všech koutů planety, aby je přiměli k předání své nedotčené zásoby fosilních paliv k těžbě. Na konferenci COP27 kroužili žraloci kolem afrických zemí, zoufale se je snažili přesvědčit o naléhavé potřebě "honby za plynem" a chtěli získat velký podíl.

Při zpětném pohledu se zdá, že celá myšlenka každoročních klimatických karnevalů pravděpodobně nebyla tím nejlepším prostředkem k prosazování seriózních opatření v oblasti globálního oteplování; ale jejich únos sektorem fosilních paliv a každoroční selhání při plnění úkolů, jistě znamená, že COP již není vhodnou platformou. Celý aparát je prostě příliš skomírající na to, aby mohl přijít s dostatečně účinnými opatřeními a s dostatečným vlivem, které by přinesly změny potřebné k zabránění klimatickému chaosu.

Netvrdím, že jsem odborník na vyjednávání. Dokážu však rozpoznat, kdy něco zjevně nefunguje a potřebuje vážný restart. Ale pokud každoroční klimatické konference COP zaniknou, co je nahradí?

Potřebujeme méně těžkopádný a lépe ovladatelný aparát - něco štíhlejšího, co se zaměří na nejkritičtější aspekty klimatické krize, co bude svou práci vykonávat z velké části skrytě před zraky médií a co bude představovat méně nápadný med pro pilné včelky z odvětví fosilních paliv. Jednou z cest vpřed by tedy mohlo být vytvoření řady menších orgánů, z nichž každý by se zabýval jedním z klíčových problémů - zejména energetikou, zemědělstvím, odlesňováním, dopravou, ztrátami a škodami apod.

Tyto orgány by pracovaly na plný úvazek, vzájemně by se stýkaly a možná by se scházely několikrát ročně. V ideálním případě by se skládaly ze zástupců rozvinutých zemí i zemí teprve se rozvíjejících. V přímém kontaktu se zástupci národních vlád by jejich úkolem bylo vyjednávat dohody, které by byly proveditelné, právně závazné a které by skutečně plnily svou funkci - ať už jde o odvrácení odlesňování, snížení emisí metanu nebo omezení spotřeby uhlí. Jakmile budou dohodnuty všechny podmínky, mohly by být potvrzeny a podepsány světovými lídry jako samozřejmost a bez nutnosti pořádat celosvětovou konferenci.

Již v 70. letech 20. století napsal ekonom a první ekolog EF Schumacher, že v ekonomice platí, že co je malé, je krásné. Tato věta by se dnes dala stejně dobře aplikovat i na naše mezinárodní vyjednávání, jehož cílem je zmírnit globální oteplování. Po žalostném neúspěchu COP27 to jistě stojí za pokus.

 

Celý článek v angličtině ZDE

 

 

 

 

 

 

 

1
Vytisknout
4743

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2022