Fotbalové mistrovství světa v Kataru jako zrcadlo naší duše a doby…

25. 11. 2022 / Pavel Veleman

 

Jak morálně špatné je pro většinové obyvatelstvo tento festival pokrytectví sledovat, potvrzujeme si, že i my jsme vlastně jen mlčící stroje na výkon a všichni posloucháme jak hodinky tu strašlivou planetární mafii. Zde má jméno FIFA a vidět dokument o příšerné korupci a kamarádství s nejvyššími politickými zločinci světa v posledním půlstoletí této organizace je opravdu jen pro velmi silné žaludky… A pustit si poté fotbal je opravdu velký masochismus.

Jak symbolické pro tento zlý čas této zbabělé doby, kdy finančně naprosto svobodní lidé s obrovským mediálním vlivem, se chovají takto konformně. Ukazuje se, že strach vystoupit z davu je u těchto lidí snad ještě větší než u dělníka u pásu nebo úředníka v kanceláři.

Ten absurdní strach a neochota využít neuvěřitelné silné pozice celebrity k něčemu opravdu důležitému a svým jednáním, projevem nebo gestem něco důležitého změnit je až komický. Měnit umí tito miliardáři většinou pouze své ženy, auta, jachty, tryskáče, domy nebo státy - pochopitelně tam, kde je nejlepší optimalizovat daně. Vždy jít s těmi "velkými čápy", to je jejich životní postoj, konformismus.

A většina diváků ty fotbalové sobce vlastně chápe, co je nám do nějakých lidských práv, pracovních podmínek otroků, příšerné korupce, hlavně když já se mám dobře, co si budu dělat problémy, to bych byl blázen.

Vždyť každý z nás tžije svůj pracovní život dost podobně. Je to záleží na našich možnostech, jak obrovského sobectví, alibismu a kolaborace s mocnými dokážeme být schopni. A tak jsou nám vlastně ti zbabělí fotbalisté sympatičtí, jsou jedni z nás…

A tak sledujeme Putina, jak vraždí a ničí vše, co mu stojí v cestě, koukáme pobaveně na blázna Muska a další miliardáře a oligarchy, kteří mají svět jako svoji hračku a poté přepneme na fotbal. Vše do sebe zapadá.

Lidé vždycky vlastně hlavně vyžadují zdání legitimity a legality systému, i kdy to už dávno neplatí. Dokážeme potrestat a dostat rychle do vězení mé klienty, kteří ukradnou třeba šišku salámu, pět housek a víno. Ale ti jsou slabí. Je to absurdní nic ve srovnání se skutečným zlem, které denně přehlížíme, které denně páchámea které nikdo není schopen nejen trestat, ale dokonce ani popsat. Bojíme se o tomto mluvit i psát. Autocenzura a totalita institucí jede na plné obrátky…"Hele, když se bojí Ronaldo, co já změním?"

A tak pan soudce velmi důležitě vynese rozsudek nad zlodějem potravin (nepodmíněný trest, byla zde již podmínka) a nás několik se u soudu postaví a vyslechne: Jménem republiky…

A pan odsouzený bude v dalších měsících sbírat drobné pochvaly ve věznici a potom bude zase soud a zase ten důležitý soudce posoudí, zda se púolepšil, můj Bože, ta strašná nesouměřitelnost světa…A já odejdu zpátky na úřad, udělám si záznam do spisu - ta strašná bezmocnost, sledovat a podílet se takřka celý život na zdání spravedlnosti a na jakémsi fungování vyprázdněného řádu až do úplného konce všeho…

Ten konec mě, úředníka, čeká nejspíše se spisem v ruce, nejspíše při řešení nějaké naprosté banality - třeba špatně vyplněného výkaznictví. Nejsměšnější je ten fakt, že si to ani neuvědomujeme a máme stále pocit jakési pracovní důležitosti.

A naše obhajoba je vždy stejná: Co změníš, když se neozve ani Ronaldo nebo Messi…Přátelé a přítelkyně, jsou to idioti fotbalu, přejme jim to nevědomí. My ostatní si ho však nemůžeme dovolit! Já osobně kvůli obrovskému pocitu viny vůči generaci svých dětí i vnuků…

I