Náměstí Nebeského klidu a sedmnáctý listopad

17. 11. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Letos mi v souvislosti se vzpomínkami na události 17. listopadu 1989 přichází na mysl rok 1989 v Číně, konkrétně masakr na Náměstí nebeského klidu na jaře. Devadesátá a nultá léta bylo zvykem věřit, že Čína i přesto tohle „klopýtnutí“ spěje k demokracii, protože přece buduje kapitalismus a bohatne. Optimismus 90. let byl vůbec krásně naivní. Bylo jasné, že komunismus skončil, málokoho ale napadlo, že trh a volby nebudou stačit – ostatně jaký trh a jaké volby? Trh a volby bez právního státu jsou jen karikaturou.


 

Sovětští soudruzi pod vedením Gorbačova se koncem 80. let na rozdíl od čínských soudruhů rozhodli pro perestrojku a glasnosť, proto také do východní Evropy mohla přijít svoboda nebo lépe řečeno trh a volby, za nimiž dobíhal s vyplazeným jazykem a mrtvolným vyčerpáním právní stát. Mohli jsme se vykašlat na Rusko a směřovat takzvaně „do Evropy“. Chtěli jsme to ale skutečně? Vzpomínáte si na Viktora Orbána té doby? Jasně prozápadní liberál tehdy – a dnes? Ve svém mafiánském státě obdivuje Rusko a Čínu. Je to logické, protože kdyby vládlo právo, skončil by ve vězení.

Koho by v roce 1989 napadlo, že takzvaná demokratická a lidová severní Korea bude dále v provozu i v roce 2022 bez sebemenší vyhlídky na změnu režimu? Barma, Egypt, Venezuela, Írán. Korejský diktátor se může pochlubit dokonce fotkami s bývalým prezidentem USA, který se doslova před několika hodinami rozhodl vydat do boje za zničení americké demokracie. Ano, té demokracie, o níž jsme v devadesátých letech věřili, že její vítězství na celém světě je zcela nevyhnutelné.

Dnes čelí nejvážnější krizi i v samotných Spojených státech od dob George Washingtona. Koho by v devadesátých letech napadlo, že představitelé Republikánské strany odmítnou uznat výsledky legitimních voleb ve vlastní zemi a opojí se nacistickou zálibou ve zcela bezduchých konspiračních teoriích? Koho by vlastně napadlo, že ne strašidlo rudé, ale ještě starší a temnější strašidlo hnědé začne ohrožovat demokracii v letech, kdy už měl být kýžený konec dějin v celosvětovém liberalismu?

Sedmnáctý listopad je samozřejmě náš svátek, navazující na tragické události dob okupace naší země nacisty. Svátek demokracie a svobody, svátek vítězství nad totalitou. Možná by byl zapotřebí taky nějaký svátek právního státu. Situace v bývalých satelitech Sovětského svazu nebo přímo jeho bývalých republikách nevypadá v roce 2022 vůbec dobře. Ruský prezident zřejmě mající na mysli i rozdílný přístup Sovětského svazu a Číny k vnitropolitické situaci na konci 80. let už dávno mluví o tom, že konec sovětského impéria byl katastrofou a tragédií. Když Elysejský palác komentoval jednání Macron-Putin z března letošního roku, jasně řekl, že Putin chce celou Ukrajinu. Celou. Koho by to v devadesátých letech, kdy Rusko dávalo výměnou za její jaderné zbraně Ukrajině záruky bezpečnosti a nedotknutelnosti, napadlo?

Často mi připadá, že oslavy demokracie u nás vlastně nemají demokracii vůbec na mysli nebo na srdci, že demokracie je prostě jen status quo, přebití obav a případné blbé nálady nebo pochybností, utvrzení se v jednotě jakýchsi iluzí a velkých slov. Ba dokonce jsem narazil na tvrzení, že zatímco dnešní padesátníci si svobodu vybojovali, současná mládež se je marně snaží napodobit nějakými podivnými stávkami za klima. Demokracie jako něco, co si Češi snesli v pozdním podzimu 1989, kdy už se celý sovětský systém dávno hroutil, z nebe, aniž by k tomu potřebovali Gorbačova nebo Západ. Nejprve pokradli na začátku podzimu východním Němcům jejich trabanty, jak zpívá Kryl, a pak začali budovat demokraturu. Mohli by čínským studentům z jara 1989 vysvětlit, jak se to má vlastně dělat, když jde o tu demokracii z nebe.

A koho by vlastně v devadesátých letech napadlo, že normální jevy v západním světě, včetně právního státu, civilizovaných exekucí, sociálního bydlení, moderní podpory rodin, klimatické osvěty, levice vyhrávající ve velkých městech a mezi mladými lidmi, budou u nás něčím podivným, ba nechtěným, protože mysl postkomunistického světa pracuje pořád tak velmi podobně v Rusku, Polsku, Maďarsku, Česku, na Slovensku… i více než 30 let po pádu Sovětského svazu.



1
Vytisknout
2706

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2022