7. 9. 2022
Smrt posledního sovětského lídra Michaila Gorbačova přirozeně vyvolala příval chvály západních lídrů za jeho roli při ukončení studené války. Pokud však Gorbačov pomohl přinést svobodu většině bývalého sovětského bloku, revoluce, kterou vedl, pravděpodobně vedla v Číně k opačnému výsledku. Bez Gorbačovova příkladu by čínský režim nemusel být tak odolný, represivní a odolný vůči politickým reformám jako dnes.
Oficiální reakce Číny na zprávu o Gorbačovově smrti byla umírněná. To je malé překvapení; člověk by nečekal, že čínská komunistická strana bude mít co říci o lídrovi, který se pokusil o pokojnou demokratizaci komunistického režimu. Čínští lídři přitom mohou Gorbačovův vliv jen stěží popřít: Mnoho strategií, které sledovali od roku 1991, bylo vědomě přijato v reakci na jeho politiku.
Bylo to například bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu, kdy Čína urychlila protržní reformy a široce otevřela svou ekonomiku vnějšímu světu. V té době nejvyšší vůdce Teng Siao-pching své soudruhy důrazně varoval: Sovětský svaz se zhroutil, protože jeho komunističtí lídři nedokázali zajistit lepší životní úroveň. Čínská komunistická strana by byla odsouzena k záhubě, kdyby opakovala stejnou chybu.
Během předchozího desetiletí vedl Teng líté bitvy se zastánci tvrdé linie, kteří protestovali proti ekonomické integraci s kapitalistickým Západem. Taková opozice se po roce 1991 rozplynula. Přestože Teng sám vždy jasně chápal potřebu ekonomické modernizace, stále potřeboval silný šok, jako byl sovětský kolaps, aby ostatní přesvědčil o moudrosti své strategie.
Počátkem 90. let se strana konečně shromáždila za Tengovou mantrou: "Rozvoj je hlavní pravdou". Provedené reformy pak vedly k letům trvalého dvouciferného růstu.
Teng si myslel, že Gorbačov udělal chybu v oblasti uvolnění kontroly nad společností prostřednictvím své politiky glasnosti (otevřenosti). Po zásahu na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 dal pád Sovětského svazu čínským vůdcům ještě silnější impuls k potlačení všech potenciálních hrozeb.
V důsledku toho strana začala přidělovat masivní zdroje na domácí bezpečnost. Výdaje na vymáhání práva vzrostly v letech 1991 až 2002 v reálném vyjádření pětapůlkrát. Velkorysé investice do donucovacího aparátu umožnily straně modernizovat dohlížitelský stát a potlačit potenciální opoziční síly, včetně politických disidentů, náboženských skupin, organizované práce a kultů.
Zde možná najdeme odpověď na hádanku, jak rychlý ekonomický rozvoj upevnil čínský stát jedné strany, místo aby jej zničil, jako v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu. Navzdory očekáváním, že rostoucí bohatství nevyhnutelně povede k demokratizaci, přinesl čínský "ekonomický zázrak" komunistické straně nový život tím, že jí pomohl získat podporu veřejnosti a vybudovat schopnější systém represe.
Avšak ani kombinace silné výkonové legitimity a nátlaku vyspělých technologií zcela nezbavila komunisty strachu z glasnosti gorbačovovského stylu. Zdá se, že je zvláště pronásleduje ztráta politické legitimity Komunistické strany Sovětského svazu brzy poté, co Gorbačov dovolil médiím a inteligenci odhalovat zločiny strany proti vlastnímu lidu.
V posledních letech tedy čínská komunistická strana zahájila novou kampaň proti "historickému nihilismu", což je termín používaný pro jakoukoli formu vyprávění pravdy, která zpochybňuje oficiální vyprávění strany o její minulosti, zejména o katastrofické vládě Mao Ce-tunga (1949-1976). Aby se zajistilo, že se nikdo neodváží vyprat špinavé prádlo strany nebo odhalit její nepravdy, zpřísnila čínská vláda cenzuru v médiích a na univerzitních kampusech a uvalila přísné tresty, včetně uvěznění, na ty, kteří byli shledáni vinnými z "historického nihilismu".
Otázkou nyní je, zda Čína osud Gorbačova úspěšně odvrátila, nebo jej pouze oddálila.
Nedávný vývoj nevěstí pro komunisty nic dobrého. Jejich strategie přežití inspirovaná kolapsem Sovětského svazu se opotřebovala. Vzhledem k tomu, že se čínský ekonomický růst kvůli zhoršující se demografii a tržně nepřátelským politikám zpomalil, vypadá ústřední pilíř legitimity strany čím dál nejistěji.
Čínští vůdci také zapomněli na jedno z nejdůležitějších ponaučení, které si jejich předchůdci odnesli ze sovětského kolapsu: Studená válka přinesla bankrot sovětského impéria a nakonec vedla k jeho rozpadu. Namísto udržování nízkého mezinárodního profilu, jak to diktoval Teng, přijali čínští vůdci asertivní zahraniční politiku, která přispěla k rozpadu čínských vztahů se Západem.
Pokud bude stagnující růst a eskalující geopolitické napětí pokračovat ještě deset nebo dvacet let, strana se může ocitnout ve stejných zoufalých situacích, které přivítaly Gorbačova, když se ujal moci v roce 1985. Jedinou neznámou je, zda budoucí čínští vůdci dokážou při záchraně krizového režimu fungovat lépe než Gorbačov.
Čínští komunisté na tom pravděpodobně budou ještě hůř. Tím, že strana brání pokojnému přechodu k demokracii, může nechtěně vytvářet podmínky pro ten druh kataklyzmatického převratu, který se Gorbačov usilovně snažil odvrátit. Ve snaze vyhnout se chybám sovětského lídra se Čína může nakonec dopustit ještě horších.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse