Královnina smrt Británií hluboce otřese - byla pevným středobodem uprostřed neustálých změn
8. 9. 2022
Jediný prvek v společném životě Britů, který zůstal sedmdesát let spolehlivě stejný, je pryč
Věděli jsme, že ta slova jednou zazní, ale přesto byl šok je slyšet. Královna je mrtvá.
Samozřejmě jsme věděli, že ta chvíle přijde, píše Jonathan Freedland. A přesto oznámení, že ve čtvrtek odpoledne zemřela, touto zemí velmi hluboce otřese, a to z důvodů, které možná plně nechápeme.
Spousta lidí řekne, že národ přišel o babičku, že jsme rodina, která ztratila svou matriarchu - a toto přirovnání není tak úplně mimo. Ne proto, že by královnu všichni znali nebo milovali jako svou příbuznou, protože to samozřejmě není pravda. Ale toto srovnání platí v tomto mnohem užším smyslu: byla pevným bodem v britských životech, postavou kontinuity, když se vše kolem neustále měnilo. Ode dne, kdy v roce 1952 zdědila trůn, se všechno změnilo. Tehdejší země tato země by se sotva poznaly. Jediné, co měly společné, byla ona.
Byla vetkána do látky britských životů tak dokonale, že Britové tu nit už dávno přestali vnímat. Nebyly to jen mince, bankovky a poštovní schránky.
Stejně jako s rodičovstvím, tak i s funkcí hlavy státu: velká část práce spočívá v tom, že se prostě ukážete. Alžběta to velmi hluboce chápala a uvědomovala si, že kontinuita uprostřed turbulencí je velkou hodnotou, kterou může monarchie přidat demokratickému systému. Proto nikdy nepočítala s abdikací, bez ohledu na svůj věk nebo slabost. Podle jejího názoru bylo zřeknutí se trůnu jejím strýcem Eduardem VIII. v roce 1936 po pouhých 325 dnech traumatem, které se již nikdy nemělo opakovat. Úkolem panovníka bylo zůstat na místě, být pevným středem ve víru chaosu.
Samozřejmě šlo o víc. Její svědomitá neutralita se zdála být snadná, prostá záležitost nic nedělat a nic neříkat. Ale jak ukázal její syn - nový král - během svého dlouhého učení, je to těžší, než to vypadá. Najít neutrální půdu vyžaduje nejen zdrženlivost, která Karlovi vždy unikala, ale také důvěrnou znalost terénu. Svědci hovořili o tom, že má královna neobyčejně bystrý přehled o politice a diplomacii.
Záběry, které se objevily zhruba rok před její smrtí, ukazují, jak se na recepci G7 v roce 1991 pohybovala po místnosti. Když jsem viděl, jak se pohybuje od Helmuta Kohla k Georgi Bushovi staršímu a jemně řídí Teda Heatha, i když on a několik dalších mužů mluví přes ni, nebylo pochyb o tom, že byla prvotřídní operátorkou.
Důkazem jejího úspěchu bylo, jak málo ji její poddaní znali, nebo alespoň její přesvědčení. Předchůdcem televizního seriálu o královské rodině The Crown byla hra Petera Morgana The Audience ve West Endu, představující její soukromé týdenní schůzky s několika premiéry. Dramatik přirozeně touží po konfliktech a nejsilnější střet, který Morgan vytvořil, byl mezi panovnicí a Margaret Thatcherovou kvůli apartheidu v Jižní Africe, kdy Alžběta stála na straně Britského společenství národů a proti své premiérce usilovala o sankce. Stejná epizoda byla převyprávěna v seriálu The Crown. Částečně vynikla proto, že byla tak vzácná: za sedm desetiletí nedošlo téměř k žádným dalším veřejným střetům mezi panovnicí a jejími vládami a k mizivému počtu zásahů panovnice do politiky. (Dokonce i incident v Jihoafrické republice se zakládal na zprávě v Sunday Times z roku 1986, která byla založena na anonymních poradcích královny, a nikoli na něčem, co by Alžběta sama někdy řekla nahlas.)
Výsledkem bylo, že v epoše, která byla svědkem obrovských společenských otřesů, posunu k demotickým a demokratickým mravům a zvykům a konce úcty - v době, která mohla být pro feudální instituci, jakou byla monarchie, katastrofální, ne-li smrtelná - si královská rodina upevnila své postavení. Republikánství bylo v éře této královny Alžběty nepopulární, i když představa přidělování jakékoli jiné role ve veřejném životě podle genetické pokrevní linie by byla odmítnuta jako neospravedlnitelný přežitek.
Zastánci volené hlavy státu se těžko prosazovali z toho prostého důvodu, že královna svou práci vykonávala tak dobře. Republikáni mohli argumentovat pouze tím, že jde o náhodu, že ačkoli dědičná loterie tentokrát vylosovala velmi dobrého monarchu, neexistuje žádná záruka, že se tak stane znovu. Ale to nebylo nic platné. Dokud tam Alžběta byla, zdálo se, že monarchie má smysl - nelogický, iracionální, ale přesto smysl.
A v čem spočívalo jádro této přitažlivosti? Sebeovládání, nápadný smysl pro povinnost a staromódní pracovní morálka - projevující se naposledy v jejím odhodlání zúčastnit se oslav platinového jubilea navzdory tomu, čemu se diskrétně říkalo "epizodické problémy s pohyblivostí" - byly sice obdivuhodné, ale nevysvětlují citovou vazbu, kterou Alžběta měla na národ, jemuž tak dlouho sloužila. Klíč spočívá v události, která předcházela tomu, než se stala královnou, a která předcházela dokonce i její dospělosti.
Co je totiž základní událostí moderní Británie, momentem, který funguje jako mýtus o stvoření našeho národa? Je to druhá světová válka, konkrétně rok 1940, kdy Británie stála sama proti fašismu. Říká se, že tento příběh - Churchill proti Hitlerovi - nahradil křesťanská evangelia jako základní vyprávění o dobru a zlu, podle kterého se britská společnost orientuje. Každý morální problém, každý ideologický spor je nakonec nahlížen jeho prostřednictvím nebo poměřován s ním.
Toto období většinou přešlo z paměti do historie. Posledním lidským pojítkem s válkou, poslední osobou britského veřejného života, která v ní hrála nějakou roli, byla královna. V den vítězství stála na balkoně v uniformě po boku Winstona Churchilla. Její manžel bojoval v královském námořnictvu. Podívejte se na oscarový film The King's Speech a uvidíte, že poté, co Jiří VI. pronese svůj přelomový projev, v němž apeluje na národ, aby byl tváří v tvář nacistické hrozbě nezlomný, stojí tam dospívající Alžběta, která ho obejme.
Královna Brity spojila s určující událostí britského moderního národního života, s událostí, z níž dodnes čerpáme hrdost a smysl. Tuto souvislost nebylo třeba nijak upřesňovat; i to nejnepatrnější přikývnutí jejím směrem mělo obrovskou sílu. Připomeňme si její televizní poselství národu na začátku pandemie v roce 2020, právě když začal první, neznámá lockdown. Alžběta poukázala na to, že už jsme dříve snášeli větší těžkosti a prošli jsme jimi. S odvoláním na známou válečnou píseň slíbila, že "se opět setkáme".
Bylo to mocné pouto a vydrželo po celou poválečnou éru, období, které snad končí až nyní s její smrtí.
Nyní vstupujeme do nové budoucnosti. Na minci bude jiná hlava, jiná slova státní hymny. Jediný prvek našeho společného života, který byl trvale a spolehlivě stejný - spojující Británii Very Lynn a přídělových knížek s Británií Dua Lipy a Twitteru - je pryč.
Mnozí budou oplakávat ženu, kterou kdysi viděli navštívit školu nebo otevřít nemocnici; odesílatele narozeninového telegramu rodičům nebo prarodičům; ztělesnění koruny, na jejíž obranu jejich syn nebo dcera přísahali a riskovali život. Bude se mluvit o národních hodnotách, které ztělesňovala.
Miliony lidí však nyní budou truchlit nad něčím důvěrnějším a vzácnějším: nad ztrátou někoho, kdo byl trvalou součástí jejich životů. Její smrt vyvolá vzpomínky na všechno, co uplynulo za posledních 70 let, a na všechny ty ostatní, které jsme milovali a ztratili. V zármutku je obsažen smutek. Dnes truchlíme za panovnici. A právě tímto aktem truchlíme také sami za sebe.
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse