Ieri, oggi, domani

13. 9. 2022 / Soňa Svobodová

 

Byl jsem požádán, abych to zkusil. Napsal jsem (zatím) dvě divadelní hry a dva filmové scénáře – všechny v angličtině – ale o tom, že bych napsal knihu, jsem nikdy neuvažoval. Najednou se ale začalo jaksi blížit 100. výročí narození pana Holzmanna a nakladatelství AlbatrosMedia/XYZ mě oslovilo, zda-li bych k této jubilejní události napsal knihu. Na moji otázku proč právě já - přece nejsem žádný spisovatel, mi bylo řečeno „Kdo jiný, než vy.“ Tak nějak se o mně totiž za posledních cca deset let (dá se říct) rozkřiklo, že jsem jakýmsi „následovníkem“ nebo „pokračovatelem“ právě pana Holzmanna. A je-li to jen aspoň z desetiny pravda, tak mě to velice těší.

A jak vás přijímají diváci?

Jak kdo, jak kdy a jak kde. Někde jsou diváci nadšení, skandují a vytleskávají přídavky, někde mám pocit, že jsou zklamaní, nebo že čekali víc. Každopádně ale těch kladných ohlasů si troufám říct, že je víc.

Když se vysloví jméno Felix Holzmann, okamžitě nám v mysli vyvstane nejen v úvodu zmíněná scénka, ale také dvě legendární propriety, bez nichž se tento excelentní komik neobešel ani v jedné své scénce. Proč si pro svou image zvolil právě kulaté brýle a slamák „tralaláček“?

Felix Holzmann se na začátku svojí kariéry (stejně jako my všichni) jednoduše hledal.

Svůj prapůvodní kostým, od kterého brzy upustil, byl například úplně jiný a jen málokdo si ho v něm dokáže představit. Svých prvních několik vystoupení hrál v černém fraku, s hůlčičkou a vysokým černým cylindrem. Zkrátka a dobře zkoušel, jestli to funguje. Nefungovalo. Hledal dál, vystřídal několik podob a několik kostýmových fasád a zjistil, že kulaté brýle, červený šáteček kolem krku, pruhované tričko, pracovní plášť a jednoduchý tralaláček jednoduše fungují. Vždy chtěl být jiný, než ostatní. Chtěl být svůj. Toužil po originalitě.

V dané knížce, kompletně mapujete osudy tohoto geniálního komika, jak hodně náročný byl pro vás sběr podkladů, k ní?

Vzhledem k tomu, že jsem (jako dítě českých rodičů, žijící v JAR) na F.H. vyrůstal a po mém návratu zpátky do ČR jsem se jeho revivalu začal věnovat naplno, tušil jsem, že o něm vím docela dost, že mám s jeho jménem, humorem a odkazem spoustu vlastních životních zkušeností a že mám krásný vztah s jeho rodinou, a tak jsem se do toho jednoduše pustil. Můj hlavní zdroj informací ale byla jeho dcera, která se mnou vedla spoustu rozhovorů a nesčetné množství hodin mi do detailu odpovídala na veškeré otázky, které jsem potřeboval zodpovědět. Dělal jsem si poznámky a z těch jsem potom „slepil“ tuhle tu literární koláž. Měl jsem díky ní prakticky neomezený přístup k rodinnému archivu Holzmannovy rodiny a když máte tohle všechno k dispozici, tak se potom tak nějak píše samo.

Ale ohledně autorských práv jste také kromě dcery Felixe Holzmanna, Ireny Petrichové musel oslovit i jeho druhou ženu Bärbel Grief-Holzmann. Pocítil jste v tomto směru u sebe skepticismus?

Nejdříve, když jsem je oslovil a požádal je o propůjčení autorských práv, tak se zdravým a přirozeným skepticismem. Jednou už totiž kdysi dovolily nějakému „komikovi“, aby vystoupil se scénkami jejich manžela a taky v televizi a obě toho litovaly. Nepovedlo se to. A proto ke mně původně přistupovaly mírně opatrně. Dá se ale (snad) říct, že jsem je přesvědčil a ukázal, že jim ostudu neudělám a obě svolily bez mučení. Když po asi půl roce obě přijely do divadla Semafor na premiéru, bavily se od začátku až do konce a věřím, že odcházely spokojené.

Podařilo se vám zjistit, kolik humoristických scének Felix Holzmann během svého života celkem napsal

Tohle tak sice může působit, ale je to velice nelehká otázka, respektive není na ní jednoduchá odpověď. Za svoji kariéru veřejně vystoupil s cca 30ti scénkami. Napsal jich ale mnohem víc a budete se divit, ale spoustu z těch, které napsal nad rámec této své „třicítky“, tak buď to roztrhal a zahodil, nebo je jednoduše po napsání strčil do šuplíku a nevěnoval jim dál pozornost. Některé své scenáristické výtvory nepovažoval za dostatečně kvalitní, aby s nimi mohl na jeviště. Z jeho pracovních sešitů a poznámek bych řekl, že napsal třeba dalších dvacet scének, ze kterých nikdy nic nebylo. Prostě se mu nelíbily. Takže abych odpověděl upřímně, tak nevím. Napsal jich 30? 40? 50? Nebo snad ještě víc?

Mezi jeho jevištní partnery patřili František Budín, Lubomír Lipský, Milan Neděla, Iva Janžurová a dokonce i Karel Gott. Existuje nějaká scénka, v níž Felix Holzmann i zpíval?

Nevím o ní. Ojedinělě ve svých skečích například recitoval poezii, jako ve scénkách Kviz/Hádanková soutěž, Rušený program, nebo Tak si na tom jevišti zůstaňte sám, ale myslím, že do zpěvu se nikdy nepouštěl.

A hlavně, jak se vám podařilo najít kolegu Mirka, který představuje Františka Budína, s nímž ponejvíce ve svých scénkách vystupoval?

Hledal jsem, hledal a ve finále našel. Mirka Reila jsem si pozval, jako jednoho z mnoha uchazečů o roli „Františka Budína“ k sobě domů na casting, který jsem před zkoušením revivalu VČERA, DNES A ZÍTRA, uspořádal. Přišli známí i zcela neznámí herci, ale nešlo mi o jméno – šlo mi o to, aby můj potenciální parťák splňoval veškeré podmínky a parametry, které Felixi Holzmannovi splňoval a nabízel právě Franta Budín. Hledal jsem vysokého, inteligentního, šarmantního, na první pohled vzdělaného elegána, který by tvořil dokonalý protipól, toho přitroublého poplety, který věčně něco nechápe. A najednou vám… Mirek. Neměnil bych.

Felix Holzmann hrál své scénky s lehkostí a vtipem sobě vlastním, takže jste se určitě při jejich oživování hodně nadřel, je to tak?

Při zkoušení jsem to měl jednodušší, protože hraju ve vlastní režii. Věděl jsem přesně jak to má nejen vypadat, ale hlavně znít a vnitřně jsem cítil co musím udělat proto, aby to bylo tak, jak si to představuji a hlavně, jak to být musí. Většinu textů jsem měl najetou z dětství, takže jsem jeho tvorbu znal prakticky téměř celou nazpaměť. Bylo ale potřeba to celé sladit s novým partnerem a vytvořit z nás fungující jevištní duo. Držel jsem se přesné šablony, do které naše výkony musely zapadnout. Felixe Holzmanna si totiž nemůžete hrát „po svém“. Aby to bylo „ono“, tak to musí být přesné a pokud možno co nejpreciznější.

Čím si vysvětlujete to, že ani v jedné ze svých scének nikdy nepoužil žádné sprosté slovo, a přesto řekl to, co chtěl?

Byl to jednoduše génius. To si totiž jinak ani vysvětlit nejde. Felix Holzmann je nejen jako komik, ale především jako autor a scenárista, v kategorii prakticky jen sám se sebou. Ta čistota… ta poctivost… ta hloubka a ta oduševnělost v těch jeho věčně dokola opakujících se „nesmyslech“ je až závratná. Dokázal to, co jen málokdo před ním, a myslím, že po něm už snad nikdo jiný – dokázal vymyslet a vytvořit postavy, které jsou (v reálném životě) jednoduše na zabití, ale přitom tak na úrovní, že se člověk i v dnešní době nestačí divit, jak toto dokázal. Holzmannova komediální tvorba je prvotřídní showcase scenáristického mistrovství.

Chystáte i v současné době nějaké další překvapení z tvorby tohoto geniálního komika?

Mám ohromnou radost z knihy, která je na pultech jen sotva pár dní, tak tu samotnou zatím považuji za takovou novinku. Ale co by to bylo za knihu, kdyby nebyla poctivě a plnohodnotně pokřtěna. 13.9. – přesně v den 20. výročí úmrtí F.H. – proto chystám v divadle Semafor velké jubilejní představení, jehož součástí bude i scénicky pojatý mediální křest. Za kmotry (mého děťátka) mi přijdou kolegové Ivana Chýlková, Kateřina Brožová, Luděk Sobota a Petr Nárožný. Věřím, že diváky i překvapí pro tentokrát opravdu jedinečné zpracování kultovní scénky Včera, dnes a zítra, kterou se mnou v ten večer zahraje Lucie Vondráčková (v roli Ivy Janžurové). No a po Semaforu chystám divadelně-knižní besedy v rámci Book-tour 22/23. Snad se budou líbit.

Děkuji za rozhovor.